Jsem hnusák, co tě mučí

Jsem hnusák, co tě mučí

Anotace: Má mysl občas pořádá představení, kterého jsem jen dívákem a nemám právo se ho zůčastnit, zatímco mé prsty píší.

Jsem pro tebe ztělesněním zla. To abys věděl, jak to chutná. Jsem tak hnusný, že si s tebou budu hrát jako kočka s myší. Jsem tak hnusný, že zařídím, abys měl pocit štěstí, ale přitom byl nešťastný. To můžu.
Lusknutím prstů zařídím, aby jsi ještě v útlém věku pocítil, co to je, když přijdeš o domov takový, jaký ho znáš. Víš ne? Matka, otec, nějaký ten sourozenec... no pravda, už asi nevíš. Ale věděls to.
Chvíli tě nechám tak. Ale potom...
Někoho miluješ? Kdo je to? Já to nejsem? Pak je to jednoduché. Ten, koho miluješ, zemře. Ano, zemře. Prostě odejde navždycky bez slůvka sbohem. Ten, koho miluješ, ten s kým se cítíš tak nepopsatelně dobře, ten, na něhož se podíváš a zaplaví tě teplo, ten, komu můžeš důvěřovat, komu můžeš dát své srdce, a který dal zase své srdce tobě, ten, který tě pochopil tak, jako ještě nikdo před ním, ani po něm, ten prostě zmizí. A kus, hodně moc velký kus z tebe vezme s sebou. A ten jeden kousek, co tady zůstane, bude cítit neskutečnou bolest. Neskutečnou. Trhající na kusy ten zbyteček, co zbyl. Pořád dokola. Usneš, vzbudíš se a začne nanovo ta stejná bolest, ta stejná záplava slz, výčitek a ten stejně neutuchající žal.
A přesně tehdy si řekneš, že nic horšího se stát nemůže.
Nemůže?
Tehdy přijdu znova. A donutím tvého nejlepšího přítele, aby tě zradil. Aby, když takhle klečíš na zemi, v žalu si tiskneš hlavu do dlaní a potřebuješ jenom někoho, kdo tě obejme a pomůže ti nést tvůj zármutek, do tebe ještě kopnul, vrazil ti dýku do zad, a pak odešel.
Cítíš se opravdu na dně, že ano? Rozvrácená rodina, mrtvá láska, zrádný přítel… Kolem jsou lidé, co tě mají rádi, ale ty se stejně cítíš sám. Tak sám. A nenávidíš svět.
Ale ze všeho nejvíc nenávidíš mě.
Vím to.
Cítím to z tebe, kdykoli se na tebe podívám. Tv kůže přímo čpí nenávistí ke mně.
A tak k tobě pošlu jiného člověka, který ti bude rozumět. Sice ne tak, jako mrtvá láska, ale alespoň z části bude vědět, jak ti je. Taky někoho takhle ztratil. Takhle ošklivě. Taky byl bolestí rozcupovaný na kousky. To si pak jeden řekne, že ten neví, co je to zradit jiného člověka, viď? Ten ti neublíží. Začneš se cítit bezpečně. Stále tě sice ještě sžírá bolest a prázdnota v srdci, ale pocítíš klid.
Jenže víš... jsi pouze moje děvka. A já si se svou děvkou můžu dělat, co chci. A zrovna se mi zachtělo, aby se moje děvka zase na chvíli cítila na dně. A proto přiměju tohohle člověka, který si protrpěl to, co ty, ztělesňujícího maják v temnotě, aby tě opustil. Neřekl ani slovo a prostě odešel. Jen tak.
A podívejme se... zase pláčeš. Jak smutné!
No… řekněme, že toho bylo na jednoho člověka malinko moc. To si myslím i já. Tak jsem ti našel někoho, koho můžeš milovat. Někoho hodného, chytrého, někoho, na koho se můžeš spolehnout. To jsem hodný, co?
Ale známe své lidi. Máš někoho, koho miluješ, ale stejně necítíš štěstí. Necítíš to, co kdysi. Všechno je jinak, protože už mě znáš. A víš, že když se mi umane, můžu tě připravit i tohohle člověka.
Zvykni si na to.
A co bude dál? Neprozradím.
Jsem neuvěřitelný parchant, kterého s odporem miluješ, s nenávistí zbožňuješ a nejsi s to se mě zbavit.
Jsem k tobě zlý.
Ale jsem tvůj život.
Autor 666 Idiot MCR, 28.02.2016
Přečteno 487x
Tipy 5
Poslední tipující: WhiteRayne, EScaronka, Blondý, Papagena, randalll
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nuronhó, byla smutná a svět se jí zdál, jako nejsložitější rébus. Všechny ty ostré zuby osudu se do ní zahryzly naráz. Trpěla večer i ráno a každý nádech se zdál, jak sudba horší smrti.
Sedávala v zahradě, plakávala tam do dlaní a hubovala svět.
Fanzir šel náhodou kolem. Viděl mnoho na svých toulkách světem. Křídla ho nesla od ledových plání k pouštím rozpáleného písku. její smutek probudil jeho zvědavost. Tak se zastavil a zeptal se jí proč pláče.
Dívka se zlobila na svůj těžký osud. Smutila tolik, že se mu ani nepodívala do očí.
Fanzir ji vyslechl. Vyprávěla mu o svém osudu a jeho ranách.
Pečlivě poslouchal její zpověď.

"Zvedni hlavu!" poručil jí Fanzir, když přestala vyprávět. Dívka se mu podívala do tváře. Slepý, zmrzačený, tam stál a smál se. Smál se na ní i na svět kolem.
Dívka se zlobila, že mu vypráví smutný život její a on se směje, ale Fanzir jí vysvětlil, že ač se jí zdá její osud trudný, je požehnaný proti jiným. "Podívej, třeba já. Každého jsem musel pohřbít, živé i mrtvé do země dát. Svět, mi každé štěstí od huby utrhl a přece tu stojím silný a možná o to silnější."

31.05.2016 14:44:02 | Kortan D´Mordraghull

( aplaus) Toto si vytlačím.

30.05.2016 23:06:03 | WhiteRayne

Počkat, teď mi to došlo.. Jsem sice poctěna, ale co autorská práva?:-D

31.05.2016 10:04:01 | 666 Idiot MCR

xD To si nemôžem čítať na papieri? :D
Neboj, viem aké to je takéto niečo napísať. Nedovolil by som si to nejak sfalšovať a publikovať pod svojim menom.
Ak mi neveríš, máš môj blog. :)

31.05.2016 21:59:33 | WhiteRayne

:-) Já jen čertuji.. Jsem ráda, že se to líbí. Výplod mé tehdejší děsivé nálady:-D

31.05.2016 22:24:12 | 666 Idiot MCR

Moc díky, jsem poctěna:-)

30.05.2016 23:26:27 | 666 Idiot MCR

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí