Tanak

Tanak

Anotace: „Kdy už konečně zemřu ?”......

okamžik
mohlo být poledne nebo noc
čas nehraje roli
plyne
nejde zastavit ani chytit do rukou a pozorovat ho
je jako vítr
 
 „Kdy už konečně zemřu ?” zeptal se mladý Shingi stromu, který se ve větru hrbil na všechny strany.
„To nikdo z nás neví,” odpověděl strom.
„Já na svůj blesk čekám už pěkných pár desetiletí.”
„Víš, ona smrt přijde, ani to nepostřehneme. Prudké světlo, nečekaná bolest vzadu za nejstarší větví a život odchází společně se zvukem hromu.”
„A bolí to moc ?”
„Bolest smrti není důležitá,” odpověděl strom, teď už zase narovnaný.
„Nejhorší je bolest života. Ta, kterou máme hluboko v sobě zakořeněnou a ta, která nás dokáže v nečekaný okamžik zlomit.”
„O čem to ten strom mluví ? Bolest, co láme ? ” pomyslel si Shingi.
„vždyť tady jen tak bezcílně stojí a kymácí se ve větru."
„Jak může cítí nějakou bolest ?....... ”
  
Najednou se k nim nesl zvuk rozvrzaného trhového vozíku. Byl to hodně používaný model s dvěma velkými koly vepředu a jedním malým vzadu uprostřed, který zároveň sloužil k zatáčení. Dlouhá rukojeť na každém konci pevně našroubována do planěk. Patřil jistému Tanakovi.
 
Tanak, jako vždy zahalený do lehkého modrého kabátku s kapucí na hlavě, hnědých plátěných kalhotách a stejně barevnými boty. Vysoký dobrých 190cm k poslednímu vlasu na špičce hlavy a hubený, jeho tělo připomínalo spíž rýžový klas pohrávající si sním vánek, než člověka. Shingi se na něj zadíval a uvědomil si, že sním snad nikdy nikdo nepronesl ani větu, ani nevyměnil letmí pohled s očí do očí. 
„Měla ta bytost vůbec obličej ?” zapřemýšlel Shingi.
 
Ale Tanak mluvil a často. Nepozorovaně směrem do větru. Jenom krátké věty, často nadávky. Vítr používal k rozfoukání slov, které často dorazili k majiteli z nenadání a přitom v plné síle, až do hloubi mozku. 
 
Vozík nechal stát u cesty, bez zájmu prošel kolem Shingiho a směřoval ke stromu. Stačilo pár krátkých kroků, ani se nemusel moc namáhat krčit koleny, natáhnul ruce a s rozevřenými dlaněmi začal hladit strom. Jemně, všude po jeho celém objemu, kam mu vlastní délka paží dovolovala. Prsty kopírovali každý záhyb a prohlubně suché kůry, vrásčité jako tvář starého člověka. Každým dalším pohybem se jakoby ztrácel v jizvách času. 
 
Stačilo párkrát mrknout...
 
 
Teď tu byli zase sami.
Shingi se podíval na svoji levou ruku. Byla velká, s tlustými prsty. Známky po hlubokých řezných ránách se vinuli jako krátké vyschlé horské říčky, objevovali se a zase ztráceli. Voda se z nich dávno vypařila neznámo kam a nebylo je jimi čím zaplnit. 
 
„Před měsícem mi bylo třicet let.”
„Čím jsem starší, tím víc mi na rukou vystupují žíly.”
„Možná se tak moje srdce snaží hlásit o svojí pozornost.”
„Nebo se chce duše zoufale dostat z prázdného těla ven.”
„Každopádně stačí zavřít oči, ruce se rozplynou, srdce a duše se spojí v jedno.”
„V té tmě ale není nic.”
„Žádný záblesk dne příštích.”
„Jenom hrom."
Bolestně si povzdechl.
 
„Jediný vítr se mě dotýká, nikdo jiný” pronesl najednou strom.
„Lidé projdou kolem, následují cestu, nemají čas se zastavit a dotknout vrásčitého stromu.”
„Někdy prosím vítr, aby mě ohnul až k zemi, co nejblíž, abych se jich větvemi mohl dotknout ale nejde to.”
„Nedokážu pohladit člověka.”
 
 
 
Shingi pevně objal strom.
„Nás dva už nic nezlomí."
„Budu tady s tebou čekat na blesk.”
Z dálky se přibližoval hrom.
Autor Jaroslavv Pátek, 12.07.2017
Přečteno 259x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: jitka.svobodova
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter