První kroky

První kroky

Anotace: pro všechny exponáty divnosti

Co má doopravdy smysl se vytratilo neznámo kam. Zírala kolem sebe a ztrácela jasno.

Vždycky k sobě byla tvrdá, přísná na svá rozhodnutí a hodně hlídala, aby neudělala něco, co by druhým uškodilo, čím by je ranila. Nesnášela pocit viny, nesnášela, kdy jí někdo něco vyčítá a dělala, co mohla, aby se těmto situacím vyhnula.

Mohla by na sobě nosit nálepku dokonalá. Emočně stabilní, vyrovnaná … ale ve skutečnosti nebyla ani jedno z toho. Navenek to všechno sloužilo jako maska, jako dokonalé plnění všeho, co po sobě vyžadovala. Ale vždycky, když udělala rozhodnutí, které bylo v souladu s jejími zásadami, bylo všechno špatně uvnitř ní.

Ale to se mnohem lépe zabíjelo, vlastní, niterné emoce, ty nikdo neuvidí, pokud sama nebude chtít. Může se falešně usmívat do halellujah, může dělat, že se baví a mačkat ze sebe všechno to, co druzí chtějí slyšet, dokud nepadne únavou do postele a nevybrečí se potají do polštáře. Protože mezitím, co se bude přetvařovat, jí uteče to, na co tolik čeká.

Došla už v životě docela daleko. Ale nedošla tam, kam vždycky chtěla. A dnes, dnes se rozhodla, že na to kašle. Vstala a … zarazila se. Ne, to je hloupost. Udělala krok zpět. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že se pro něco vrací.

A to bylo špatně. Vrací se. Najednou ji někdo uvnitř říkal, jak to, co dělá, vypadá DOOPRAVDY. Ne tak, jak to vidí druzí, ne tak, jak to cítí ona. Ale jak to skutečně je.

„Vracíš se?“
„Bojíš se?“
„Chceš se pořád skrývat?“
„Chceš být dokonalá?“
„Podbízíš se jim?“

„Ze strachu z vlastního selhání před druhými přicházíš sama o sebe …“
Byla z toho zdrcená. Ale najednou opravdu nevěděla, kam vlastně chtěla jít. Vždyť nikdo známý kolem nebyl. Nikdo, za kým by se mohla rozběhnout, pozdravit jej a říct: „Ahoj, jak se máš? Víš, já už nikomu kolem nebudu lhát, já už nebudu lhát ani sama sobě.“

„Já tady teď stojím taková, jaká jsem. Exponát divnosti, který brzy ubičujete za to, že si dovolil být na chvíli svůj.“

Jenže nebyl nikdo, komu by to řekla. Lidi kolem zkoušeli tancovat na večerní představení, jiní si pročítali program, aby věděli, co všechno je ještě čeká … ale ona tam nerozhodně stála a rozhlížela se kolem.

Buď bude dál žít ve strachu, že se znelíbí svými myšlenkami druhým, nebo se brzy znelíbí sama sobě. Už tak k tomu neměla daleko. Nesnášela se za to pokrytectví, které chovala k sobě i k okolí, nesnášela se za to, že zatlouká sama sebe do země kvůli okolí, kvůli klidu, proto, aby nevybočovala, aby se nehádala a hlavně, aby se všemi vycházela.

Ale nejhorší na tom všem bylo, že nevycházela sama se sebou.
Tak udělala krok vpřed a to, co před chvílí nikde neviděla, se postavilo přímo před ni. Nechápala, jak se to stalo, ale najednou ji touha vědět proč to tak je opustila. Nebylo to jedno?
Bylo to naprosto jedno.

Nic jí nebránilo, udělala další krok a po něm další a další až došla k cíli.

Cíl se usmíval od ucha k uchu a byl strašně rád, že přišla. Aspoň na chvíli. I když to nemělo žádný smysl. Byla tady. A o to šlo, co bude dál, to je totiž úplně jedno. Už přestala mít z budoucnosti strach.
Autor Aaliyan, 23.10.2018
Přečteno 229x
Tipy 2
Poslední tipující: Jort
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter