smyslový vězení aneb je přemýšlení hřích?

smyslový vězení aneb je přemýšlení hřích?

Anotace: koukala jsem z okna

Hodinový sledování skutečných scenérií z cihlové krabice nejspíš neprospívá mému krku, natož mé hlavě, ale já si stejně nedám říct. Občas přece stojí za to se zamotat do pavučinových vláken zvaných myšlenky a za některý občas zatáhnout. Takový jemný táhnutí často způsobuje hlasitou rezonanci z veškerého prostoru rozplizlé tkáňovité hmoty. A teď už jen záleží na typu. 

Pavučiny se mohou přetrhat, což by se mohla zdát jako fajn varianta řešení problému. Ale s přetrháním pavučin přichází i redukce či úplná likvidace hranic chování, myšlení, cítění i vnímání. Občas se naopak stane, že se pavučiny stáhnou natolik, že snaha o proces sycení těla kyslíkem se zdá skoro neuskutečnitelný. Tlaková síla působící na pavučinová vlákna se snadno přenese přes orgány k nervovým spojením a ty pak vyvolávají sérii kaskádových reakcí. Lékaři tomu pak říkají úzkost. Já bych však spíš řekla, že dneska jsou ty pavučiny jen sakra pevný. 

Pokud jsme jedinci typu stabilnějšího a nelétáme z mínusu do plusu, ze zimy do léta či prostě z nuly do sta, stane se s pavučinou něco mezi. Pavučina se na chvíli roztáhne natolik, jako bychom žili ve světě naprosto otevřeném jakékoliv ideologii, činu či samotné myšlence a naše těla začnou vyvádět společně s pavoučky na sítích až nevídaně nebezpečné věci.

Zvýšený příjem adrenalinu nás nějakou dobu zabaví, avšak postupně se k nám dostává zpětná resorpce negativních vlivů ze škaredé tmavé rozpínající se hmoty z místa kdesi v mezihrudí. A jak to známe od maminek, po každém hříchu přichází pykání. A takové pykání od soudců smyslových přichází v podobě silných stahů pavučinových vlakýnek. Vlákna udrží tělo stažené pěknou řádku měsíců. Můžeme se svízet sebevíc, ale občas vás z tlaku nepustí ani na pár minut. Zavřou nás do vězení. 

A když se pak z vězení dostaneme, chvilku jsme v normě a žijeme si pochybný scénáře, na který víme, že si stejně nebudem schopný navyknout. Ale s radostí si nalháváme, že takový život je ideální a moc nás baví. Ostatní nás plácají po zádech a chválí nás, jaký progres lze vidět a jak škaredý pohled na nás předtím byl. Hlavám uzavřeným a nezkušeným se nelíbí pohled na ztělesněné a evidentně absurdní utrpení. 

Dřív nebo později se však zase octnem před nějakým otevřeným oknem, který nám dá nádhernou příležitost dostat se do vězení. A co udělá každej slabej abstinent u předmětu vysoce návykového?

Prostě si ho vezme.  




Autor Donutkaa, 15.03.2021
Přečteno 38x
Tipy 3
Poslední tipující: Marten, vůně mraků
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter