Dobrovolnice nevím odkud

Anotace: Dobrovolnice nevím odkud aneb krátké zamyšlení o ještě kratším projevu laskavosti se zbytečně dlouhým názvem

Slastně usrkávám předraženou kávu s příchutí dýně a karamelovou polevou a otáčím zažloutlou stránku knihy, jež je navzdory zbarvení stran zbrusu nová. Někde hluboko v mysli mě napadne, zda by mi silně ochucený nápoj chutnal i kdyby nebyl o třicet korun dražší než všechny ostatní kávy. Moje vědomé myšlenky jsou však zcela ponořeny do děje. Připadám si jako v křehké bublině. Té, která se zrodila po jemném, pečlivě vypočítaném fouknutí do bublifuku a která je po jediném letmém dotyku odsouzena k záhubě. Mojí se zatím nikdo nedotkl, takže si užívám nedotknutelnosti mého klidu, izolovaného od okolního mumraje komerční kavárny v centru Brna, pouze tenkou vrstvou mýdlové vody.

V mojí bublině čas plyne jinak. Ani pomaleji, ani rychleji. Jinak. Po poslední dávce tekutiny, jež dráždí moje chuťové pohárky, na krátko stočím pohled ze stránky. Je přesně akorát. Za chvíli dorazí můj odvoz. Bez zatížení časové tísně zamířím na toalety, následována drnčením mého kufru.

Když už se i se svým věrným společníkem, kufrem, který mě doprovází téměř všude, kam se v pátek odpoledne vydám, snažím vměstnat do kabinky, zjistím, že nemůžu zavřít dveře. Mám dvě možnosti, použít záchod s dveřmi dokořán (což mi moc pohodlně nezní …) nebo se pokusit do kabinky poskládat sebe i své příslušenství efektivnějším způsobem. Na podruhé se zadaří.

Za nedlouho probíhá opačný proces, z toalety ven, tentokrát ztížený přítomností jakési slečny v prostoru u umyvadla. Když se strategicky posouván dveřmi a počítám úhel, v němž zvládnu kufr dostat ze zajetí dřeva a kachliček, uslyším dívku, jak si anglicky povídá s nově příchozí ženou, která co nevidět zmizí s druhé kabince.

Už si myju ruce a chystám se k odchodu, kdy mi moje zvědavost nedá a pronesu (následující konverzace probíhá v angličtině, ale pro toto vyprávění je přeložena): „Můžu se zeptat odkud si?“.

„Jasně, jsem z … “ odpoví a při posledních slovech, z nichž postřehnu jen sled nenavazujících hlásek, se omluvně usměje, jako by snad čekala, že jí nebudu rozumět a cítila potřebu mi naznačit, že nejsem první. Uvažovala správně, netuším, kde se ona neznámá lokace nachází.

„Omlouvám se, o tom jsem ještě neslyšela. Co tě vede do České republiky?“

Najednou její tvář rozkvete: „Budu tady pracovat na dobrovolnickém projektu, v Tišnouv.“

„Jo! V Tišnově!“ zvolám, nejspíš až moc nadšeně.

„Přijela jsem z organizací, Evropská dobrovolnická služba, ale chtěla jsem být v Česku déle, tak jsem přijela o rok dřív.“

Takřka slyším v mozku explodovat nálož neurotransmiteru radosti. To je ta organizace, s kterou jsem chtěla za pár let odjet já! Zasáhne mě náhle nevysvětlitelná vlna pocitu sounáležitosti posílená triumfem ve formě nepopiratelného důkazu, že jezdit dřít do cizí země bez příslibu výdělku pouze z čisté zvědavosti je navzdory mínění mnohých mých známých naprosto normální, ne-li běžné.

„Znáš tady nějakou dobrou kavárnu?“ zeptá se, když jsem jí sdělím, že pocházím z Brna. „Budu tady dlouho a nechci pořád chodit jen sem.“

Společně se tomu zasmějeme a já jí doporučím levnou kavárnu vedle knihovny.

Letmo zrakem narazím na hodinky. Sedm minut. Ráda bych zůstala, ale nezamlouvá se mi představa, že bych měla přijít na domluvený sraz s milou duší, která byla ochotná mě odvést pozdě. Rozloučím se a popřeju jí, ať se jí v Česku líbí. Děkuje. Popadnu jsem kufr a pádím na parkoviště, kde už stojí dobře známý vůz.

Takové setkání mi vždy rozzáří den. Ráda se zaujetím sleduji, jak na mě cizí laskavost působí a transformuje mě do lepšího člověka. Občas svojí laskavostí změním vzezření druhých, prvně otrávených lidí. Stačí upřímný úsměv, rádoby vtipná poznámka či neočekávaný pozdrav.

Laskavost se šíří snadno. Je nakažlivější než kdejaká choroba. Jen někdy se zdá, že kdekdo se proti ní schválně očkuje. Ústa do obrácené podkovy, oči do země, hlavně se na nikoho nedívat, natož usmát.

Ale věřím, že svět není takový. Svět jsou lidé, kteří si pomáhají, žijí s druhými, pro druhé. Svět jsou lidé, kteří ví, že jsou, protože bez ostatních by nebyli. Svět jsou i ti, co se mračí, protože přesto, že neprojeví známku lidskosti viditelnou pouhým okem, v nich laskavost je. Žádná vakcína není dost silná na potlačení lidské nátury.

Svět jsou lidé.

Ne. Svět tvoří lidé. Mají ho, jaký ho tvoří.

Jaký ho tvoří?