Kapitola první: Dům, který čekal

Je první jarní den. V kraji, kde se jaro objevovalo nejdřív na okrajích oken a pod mechem, stál dům. Starý, tichý, zarostlý časem. Nikdo v něm dávno nebydlel, a přesto nebyl prázdný. Ve zdech zůstávaly sny těch, kteří snili o návratu. A mezi nimi – skrytá a trpělivá – přebývala Reyla.

Reyla nebyla z masa a kostí jako lidé. Ani ne z mlhy. Byla… něco mezi. Přítomnost, kterou nelze popsat, ale cítit. Roky byla tichým dechem mezi trámy, šeptem mezi puklinami ve zdi, teplem, které se vrací do místnosti, když už by tam nemělo být nic. Reyla a dům byli spojeni – jako dech a plíce, jako vzpomínka a místo, kde se zrodila.

Jednoho dne, v čase, kdy se tráva probouzí z ospalého zimního dechu, přišel Petr. Nesl si batoh plný kamenů, které nikdo jiný neviděl, a oči, které chtěly zapomenout, že kdysi zářily. Přišel, aby něco opravil. Možná dům. Možná sebe.

Když otevřel dveře, dům… jako by se po dlouhých letech nadechl. A Reyla, která do té chvíle jen tiše přebývala v trhlinách omítky a mezi paprsky světla, náhle zpozorněla. Nezjevila se však. Jen vnímala, jak se vrací ten pocit – že v domě není sama. A to bylo poprvé po dlouhé době.

Petr si toho nejprve nevšiml. Jen měl pocit, že tu není sám. A nevadilo mu to. Cítil klid, který dlouho nepoznal. A zatímco zametal starou podlahu, zatloukal hřebíky a přenášel kameny, Reyla se mu zjevovala v náznacích:

V místech, kde se prach chvěl jinak než jinde.

Ve vůni, která připomínala dětství.

V pocitu, že když mluví jen pro sebe, někdo naslouchá.

A tak začalo něco, co nemělo jméno, ale rostlo.
Jako mech v prasklině.
Jako vztah, který se nezrodí slovy, ale přítomností.