Kapitola třetí: Kapka světla

Dny plynuly tiše a Petr si začínal všímat, že promlouvá i to, co mlčí. Petr kolem místa, kde zasadil jabloň, procházel se stále větší něhou. Zatímco strom byl jen tenkým výhonkem, s pár nesmělými listy, působil jako příslib. Jako naděje, že jednou vyroste a vydá své ovoce.

Jednoho podvečera, když se obloha zbarvila do zlata a ticho se rozlehlo nad krajem, zvedl se jemný vítr. Listy jabloně zašustily zvláštním způsobem – ne hlasitě, ale naléhavě. Petr zvedl hlavu.

Paprsky zapadajícího slunce proklouzly větvemi. A právě v ten jeden jedinečný okamžik světlo a pohyb vytvořily na kameni obraz – obrys ženské tváře. Jemný, klidný, zřejmý jen tomu, kdo nečeká důkaz.

Petr zatajil dech. Nepohnul se. V tu chvíli se v něm všechno ztišilo. Jako by někdo beze slov řekl: Jsem tady.

Nevěděl, co viděl. Ale srdce mu bilo tiše a pevně. A v hloubi duše ucítil… že k domu přirůstá.