Kapitola pátá: Dopis pro Reylu

Petr se ten den pustil do úklidu půdy. Prach seděl na trámech jako popel na starých vzpomínkách a vzduch voněl rzí a sušenou levandulí. Půda byla tichá, až na jemné vrzání prken pod jeho kroky. V rohu pod zkoseným trámem našel malou krabici přikrytou látkou.

Uvnitř ležely staré pohledy, zažloutlé papíry, nůžky a kousek stužky. A také dopis. Neotevřený, pečlivě složený, na jehož obálce stálo rukou, která se sotva držela: „Pro Reylu“.

Petr se posadil a pomalu rozložil stránku. Slova v dopise byla krátká:

„Vím, že zůstaneš, i když já půjdu. Dům bude dýchat s tebou, protože ty jsi jeho dech. Odpusť, že jsem odešel beze slov. Byla jsi světlem v tom, co jsem neuměl unést.“ – T.

Seděl dlouho a jen držel papír v klíně. Tehdy si uvědomil, že tohle nebylo poprvé, kdy jméno Reyla v domě zahlédl. Jednou ho zahlédl vyryté na starém trámu, ale myslel si, že je to značka tesaře. Podruhé na dně staré vázičky, kde si všiml drobného nápisu, který byl napsaný jen tužkou, téměř nečitelně: ‚Reyle‘. Tehdy tomu nepřikládal význam.

Ale dům mluvil od začátku.

Možná s každým, kdo je ochoten ho slyšet. Možná jen s tím, kdo potřebuje slyšet jméno, které probudí srdce.

Petr přešel k malému oknu na půdě a podíval se dolů na zahradu. Slunce právě klouzalo po koruně mladé jabloně. A na kameni pod ní se zaleskl zbytek světla – tichý, vřelý, jako by mu někdo šeptal: Čti dál.