Kapitola šestá: Když Reyla zůstane déle

Bylo ráno, ale dům spal. Aspoň se tak zdálo. Petr se pohyboval potichu, nechtěl rušit ten nový klid, který se mezi nimi usadil. Když přecházel chodbou, zazdálo se mu, že zaslechl šelest, jako když někdo zašeptá jméno těsně za tvými zády – ale když se otočil, byl tam jen prázdný rám dveří.

V ten den nedělal mnoho. Jen seděl v zahradě, opřený o zeď, pozoroval světlo měnící se v listí a vdechoval klid, který k němu přicházel zvnějšku. A v tom tichu se to stalo.

Ne hlas. Ne tvář. Ale přítomnost. Tak zřetelná, že Petr náhle otevřel oči a měl chuť pozdravit – nahlas, jakoby vedle něj skutečně někdo stál.

„Dobré ráno, Reylo,“ řekl tiše.

Listy se zachvěly, jabloň se lehce pohnula – ne větrem, ale jakoby odpovědí. A tehdy si Petr všiml, že tráva kolem kamene je mírně polehlá, jako by tam někdo seděl.

A pak… v koutech mysli se objevila vzpomínka, která nebyla jeho. Záblesk: dívka sedící na tom místě, v ruce drží hrnek, kolem ní paprsky slunce. Směje se. Ale ne jemu – jen tak, do světla.

Petr se jí nesnažil rozumět. Jen zůstal. Dýchal s domem. A cítil, že Reyla tentokrát zůstává déle.