Kapitola dvanáctá: Když se neozývá

Další ráno bylo jiné. Petr se probudil s napětím, které neuměl pojmenovat. Bylo v něm něco neklidného, jako by do domu zavál jiný vítr.

Reyla se té noci neobjevila. A co hůř – všechny stopy, které předtím zanechala, byly pryč. Svícen ze stolu zmizel. Jako by ho Reyla sama schovala – možná uražená, zraněná. Možná proto, že ji Petr večer nepozdravil jako obvykle, nebo protože v duchu zapochyboval. Možná jen chtěla, aby si uvědomil, že přítomnost není samozřejmá. Zahrada vypadala nezvykle prázdně, jako kdyby listy o něco ztichly.

Petr prošel dům. Každý kout. Nic. Žádná vůně, žádný otisk. Ticho bylo najednou chladnější.

Zavřel oči. "Raylo?" zašeptal. Nic. Jen vítr z komína.

Zkusil ji přivolat ve snu, ale nespal klidně. Místo zahrady ho obklopovala tmavá mlha a zvláštní šumění, kterému nerozuměl. Probudil se unavený.

Začal pochybovat. Ale hluboko v sobě věděl, že tentokrát něco pokazil. Že svícen nezmizel náhodou. Že ticho není prázdnota, ale tiché mlčení někoho, kdo čeká, až ho znovu pozveš.

Dům byl stejný. Ale on byl jiný.

A v hloubi duše se bál, že ji ztratil.

Pocit opuštění, který se v něm usadil, byl jiný než osamělost předtím. Tentokrát to nebylo ticho domu, ale ticho v něm. Jakoby se jeho srdce stalo prázdným prostorem, ve kterém Reyla přestala dýchat. Ta nepřítomnost bolela hlouběji než jakékoli slovo, protože věděl, co ztrácí.