Kapitola třetí: Čaj na cizí planetě

Někde mezi snem a probuzením se Reyla převalila na bok. Pod hlavou měla polštář, který voněl jako prach, slunce a zasuté vzpomínky. Vzduch byl těžší než její domovský. Všechno tady bylo hutnější. I zvuky. I ticho.

Včera večer spadla. Doslova. Přistávala přes korunu hrušně. Některé větve to nevydržely. A něco na jejím vybavení nejspíš taky ne. Systém přistání zřejmě vyhodnotil záhon jako měkký terén. Mýlil se. A ona se mýlila taky. Tohle místo… nebyla jen další zastávka. Bylo to… něco jiného.

Zvedla se do sedu. V koutě pokoje si všimla složeného oblečení – tričko s dírou a sukně, která zřejmě patřila jiné ženě. Možná několika. To oblečení mělo vrstvy, historii, možná i duši. Reylu se podivila: Jak je možné, že se To dožilo dospělosti?

Zrcadlo na chodbě ukázalo obraz, který ji pobavil. Vlasy jako mech, oči jako dotyk deště. A ta sukně. V jejich světě by to byla součást rituálu maskování. Tady to asi znamenalo "žiju sama a mám kočku".

Oblékla si ten soubor paměti. Tričko zavonělo pivem a letními festivaly, sukně praskla v pase jako vztah, co už nešel zalátat. A stejně jí padla. Jako kdyby na ni čekala.

V kuchyni to vonělo. Nejasně. Teple. Petr právě míchal něco v hrníčku. Když ji uviděl, pousmál se. Nervózně. Jak člověk, co doma přechovává tuláka a neví, jestli je to člověk, anděl, nebo daňová kontrola.

"Zázvor?"

"Čaj, prosím."

"Dobrý. Kafe tu dělám každý den. Ale dneska poprvé dělám čaj, co má důvod."

Reyla se usmála. Opatrně. Jako někdo, kdo ví, že úsměvy jsou měna – a nechce inflaci.

Petr ji pozoroval, když si přisedla. V jeho očích nebyla jen zvědavost. Byla tam starost. A... možná lehké rozechvění.

"Já jsem Reyla."

"Petr. A připomínáš mi někoho, koho jsem nikdy nepotkal."

Chvíli mlčeli. Čaj voněl po zemi, co ještě nezačala kvést.

"Nemůžu odejít."

"To chápu. Dneska bych taky nejradši zůstal uvnitř všeho."

Reyla věděla, že říká něco jiného, než slyší. Ale to bylo v pořádku. Někdy jsou slova jen přibližná gesta. Jako ruce, co hledají dotek, ale zatím si jen pamatují.

Petr udělal snídani. Nabídl jí chleba. Reyla zakroutila hlavou.

"Nejím nic, co má oči."

"Tohle je kváskový. Má jen duši. A smysl pro humor."

Usmála se znovu. A tentokrát to bylo opravdové. Ne z jejího světa, ale tady. Z ticha, které tiše roste mezi dvěma, co si ještě nerozumí – a přitom víc, než stačí.

A pak seděli. Jeden naproti druhému. Cizí a přitom doma. A čas, ten se zdržel u dveří, aby nerušil. Na věšáku visely včerejší otázky. Vedle dveří stála nejistota – a popíjela zázvorový čaj.