Kapitola šestá: Světlušky a jiné signály

Reyla seděla na obrubníku před chalupou, nohy překřížené, ruce položené v klíně. Večer pomalu vplouval do zahrady jako tichý host bez pozvánky, ale s nárokem na všechno světlo.

Petr se objevil tiše. Jako vždycky, když nechtěl, aby to vypadalo, že něco sleduje. Měl na sobě svetr, který kdysi býval šedý, a v ruce nesl termosku.

"Čaj," oznámil prostě. "Zázvor. S medem. Ale ten se z tvého pohledu asi nepočítá."

Reyla se pousmála a přičichla k hrnku.

"Vůně hvězd. Trochu... Země. A trocha něčeho, co připomíná teplou frontu v oblasti srdce."

Petr si přisedl vedle ní.

"To říkáš pokaždé, když něco voní."

"A pokaždé mám pravdu."

Chvíli mlčeli. Večer houstl a v trávě začalo jemně poblikávat.

"Co to je?" Reyla se naklonila dopředu, jako kočka pozorující něco příliš pomalého na útok.

"Světlušky. Místní verze nočních luceren."

"To jsou vaše světelné signály? Domácí navigace?"

"Dá se to tak říct. Když vidíš světlušku, víš, že tam je teplo, vlhko a něco nedořešeného."

"Na naší planetě bychom je brali jako posly. Tady?"

"Tady? Tady na ně nadáváme, když vlítnou do ložnice."

Světla jemně pulzovala. Reyla se dívala fascinovaně, jako by každé z nich neslo zprávu.

"Petře… proč všude svítíte umělým světlem, když máte tohle?"

"Protože tohle nefunguje na pohybové čidlo."

Petr si lokl čaje. Reyla se mezitím zvedla, došla k trpaslíkovi a lehce se k němu sklonila.

"Myslíš, že světlušky jsou jeho posvátní služebníci?"

"Možná. A když mu obětuješ další pivo, zorganizuje průvod."

Zahradou v tu chvíli skutečně prošel lehký závan větru a světlušky na chvíli vystřídaly místo — jako kdyby se skutečně řídily příkazem.

Reyla se vrátila, lehla si na záda do trávy, vlasy rozprostřené jako mléčná dráha.

"Tvoje planeta má svoje kouzlo, Petře."

"Jo. Jen ho většinou zakopeme někam ke kompostu."

A pak už nemluvili. Jen se dívali nahoru. Světlušky kolem nich tančily, čaj chladl a červnový vzduch voněl po změně.