Kapitola sedmá: Hlas vesmíru a topinkový kult

Ráno začalo nenápadně. Reyla stála u kuchyňské linky a soustředěně zírala na konvici.

„Voda,“ řekla pevným hlasem.

Nic.

„Vař vodu.“

Konvice nereagovala.

Petr, opřený o futra, ji pozoroval nenápadně s pobaveným výrazem. Nechtěl přerušit to představení, ale nakonec přece jen přistoupil nepozorovaně a stiskl tlačítko.

„Odpověděla,“ řekla Reyla vážně. „Přijala můj příkaz.“

„Jasně. No, vypadá to, že se před tebou ještě stydí, ale to se časem podá,“ usmál se Petr.

Později, okolo poledne, Reyla otevřela kredenc, objevila pár suchých potravin a rozhodla se, že uvaří oběd.

„Tento svět nemá regenerační kapsle. Ale má luštěniny a obiloviny. Výzva přijata,“ oznámila sama sobě.

Na plotně se ocitl hrnec s vodou, pak rýže, potom nějaké koření, které našla – možná kmín, možná sušený majorán. Přihodila lžíci marmelády ("vypadala důležitě") a na závěr vmíchala okurku nakrájenou na čtverečky.

Petr, který přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy Reyla „dochucovala“ čokoládovým proteinem, ztuhl ve dveřích.

„To bude… zajímavé,“ poznamenal diplomaticky.

„Neurážej pokrm dřív, než tě zasytí. To je staré vesmírné přísloví.“

Oběd se snědl – částečně. Petr to zvládl s hrdinstvím hodným Staré gardy, Reyla si s chutí přidala, ale i ona uznala:

„Možná jsem trošičku přetížila křivku chutí.“

Po obědě se Petr zadíval na Reylu, která byla stále ve stejné sukni a tričku ze dne, kdy se potkali.

„To tričko ti fakt sekne,“ řekl s úsměvem. „Ale možná bychom ti mohli najít něco, co není větrané na tak strategických místech.“

Reyla zvedla obočí. „Tohle je funkční. Dýchá. A má charakter.“

„Jo, a taky historii,“ zasmál se Petr.

„Pojď, Vesmířanko, vezmu tě na toulky minulostí a možná si tam něco vybereš.“

Na půdě to vonělo prachem, ztraceným časem a pozůstatky ve starých krabicích. Petr jednu odklopil: „Tady to je. Pamatuju si ten nápis 'Hadry EX'.“

Reyla se mezitím už probírala druhou krabicí a objevila tmavě modré šaty se stříbrnou výšivkou.

„Tohle má melodii,“ řekla tiše.

Petr přikývl. „Ty jsou po... sakra, ehm, jak se vlastně jmenovala, ta...“ a zastyděl se.

Reyla se jen pousmála. „Na jejím jménu nezáleží. Ale ty šaty mi sednou.“

Večeře byla jiná liga. Petr vytáhl pár krajíců chleba. Připravil topinkovač, česnek a trochu oleje.

Reyla si přisedla ke stolu a sledovala jeho pohyby, jako by právě sledovala alchymistu při pokusu. Vzala do ruky topinkovač. Prohlížela si ho jako prastarý artefakt. Zasvítily jí oči.

„Tohle je chrám. Uctíváte ho rituálně?“

„Občas. Když mám chleba a čas.“

Topinkovač zaklapl a vydal typické cvak.

„Ještě mluví,“ podotkla uznale Reyla.

Když první topinka dopadla na talíř, Reyla se naklonila a přivoněla.

„Tohle... je silné. To by mohlo odradit i invazní druhy.“

„Včetně slimáků,“ přikývl Petr.

Reyla si vzala první topinku a kousla.

Na moment se zastavil čas.

Pak se rozjasnila.

„Tohle je geniální. Křupavé. Ostré. Aromatické. Je to... poetická obrana před hladem.“

„A před lidmi. Ale to je vedlejší efekt.“

Reyla si vzala druhou. A třetí. Petr pozoroval, jak se z jeho hosta stává nadšený člen nově vzniklého topinkového kultu.

„Přiveď víc chleba. A česneku. Tohle je artefakt hodný obřadu.“

Petr šel, usmívající se. Cítil se podivně spokojený. Možná kvůli tomu, že v jeho kuchyni někdo vedl dialog s topinkovačem. Možná proto, že konečně našel někoho, komu chutnají jeho topinky.

A světlušky za oknem se rozzářily, jako by i ony souhlasily, že někdy stačí kousek chleba a správný člověk u stolu.