Kapitola osmá: Jak uspat netopýra

Ráno bylo klidné, ale krátce po rozbřesku zazněla otázka:

„Proč spíte tak dlouho?“

Petr se otočil na bok a zamžoural na Reylu, která stála u postele s výrazem výzkumníka, co právě našel spící exemplář.

„Lidi potřebují spánek. Osm hodin, ideálně. Regenerace, mozkové vlny, fáze REM...“

Reyla zamyšleně přikývla. „Takže jako reboot s aktualizací... Ale proč to trvá osm hodin?“

„Někdy i dýl. Záleží na počtu chyb v systému,“ zamumlal Petr a přetáhl si polštář přes hlavu.

Později, v kuchyni, se Reyla rozhodla přiložit ruku k dílu. „Připravím čaj pro rychlý spánek. Praktické. Pokud by ses chtěl vyhnout dalším osmihodinovým výpadkům.“

Smíchala meduňku, mátu... a pak přihodila i něco, co Petr identifikoval jako buď koriandr, nebo hřebíček – v takové dávce, že by to složilo i jelena.

Petr si přičichl. Opatrně usrkl.

„Je to... intenzivní.“

„Dokáže uspat i skalní netopýry. Teoreticky,“ zazářila Reyla.

Odpoledne přešli k malému venkovnímu ohni, který Petr zapálil u zídky.

Reyla ho sledovala, fascinovaná.

„U nás se oheň používá jen při extrémních obřadech. Na spojení, očištění. Nikdy jen tak.“

„Tady je to trochu obřad taky. Když člověk sedí a mlčí...“

Reyla přikývla. „Je krásný. A vy se s ním kamarádíte.“

Petr přihodil do žhavého popela brambory. „Zkoušíme to. Ne vždy to klapne.“

Reyla sledovala plameny. „Tohle není jen energie. Je to tanec. Nálada. Tep.“

Posadila se blíž. Letmý dotek. Rameno na rameno.

„Jsi jako oheň. Nepředvídatelný. Zahříváš. Ale pálíš, když se přiblížím moc,“ řekla tiše.

Petr se usmál. „A ty jsi jako česneková topinka. Intenzivní, návyková a trochu se mě po tobě pálí rty.“

Reyla se na něj zadívala. „To je... asi poklona?“

„Z mé kuchyně rozhodně.“

Když plameny pohasly, Reyla zůstala sedět, opřená o Petra. Oči jí pomalu klouzaly ke spánku.

Petr ji přikryl dekou. Neřekl nic. Jen seděl. Hlídal.

A noc přišla tiše. Jako všechno, co někdy stačí.

Noc. Čaj. A někdo, kdo zůstane.