Soudný sen

Tehdy jsem otevřel oči, jako bych se probudil ze snu. Takového toho mokrého snu, ze které se nelze probudit – jen dokola otevíráte oči, až zjistíte… že jste vzhůru.

Sedím, anebo možná stojím za kusem lesklého, masivního dřeva, anebo alespoň tak se mi to zdá. Ten kus stůl má nohy, ale nikam neběží.

Soudní síň je velká – ne tím, co měří, ale tím, co zamlčuje. Stěny nejsou zdi, ale závěsy ticha… V místnosti bručí mnoho stínů, ale žádná živá bytost. Přímo přede mnou sedí tři stíny, mlčící řeka tváří. Žádný z nich nemá oči, a přesto vím, že mě vidí. Ten uprostřed na mě hledí, jako by vše viděl. Možná zkoumají můj stín, možná jen moje váhání. Z leva od něj dýchá hluboce, jako by vše zapisoval. A ten poslední se vyptává.

Tu jsem zaslechl tu větu tupou: „Vysvětli, co se stalo s kostkou?“

Hlas vychází z mého nitra, ale slova mi jsou cizí. Hluboká, jako by je pronášel někdo, kdo nic neprožil, přičemž o všem rozhoduje.

Znovu, stejný hlas, ale tentokrát odjinud: „Mluv,“ ne, že bych to nevěděl, jen jsem nevěděl, komu mám odpovídat. Stál jsem totiž uprostřed prázdné místnosti, opíral se o stůl a hleděl na něco, co již ztratilo svůj tvar.

Hned první slovo se o mě opřelo jako o kámen: „Byla… kostka.“

Tak obyčejné slovo, ale… tahle kostka nebyla pravidelná, geometrická… neřídila se žádnými pravidly. Neměla hrany, nebo jich měla příliš mnoho. Měnila se pokaždé, když jsem se pokusil ji uchopit. Ptám se, bez dechu:

„Byla mi darována?

Našel jsem ji?

Zdálo se mi o ní?“ Nelze říct… Jako by tu byla vždycky – a zároveň nikdy.

„Neurčitá kostka,“ šeptám.

Pero škráblo o papír a v mém těle zaskřípala kost. Někdo si něco poznamenal. Polkl jsem, pokračoval:

„Nešlo ji unést, přesto jsem ji nesl“

„Nevešel jsem se s ní do okna.“

„Zkoušel jsem to – několikrát; po nocích a snech… po zhroucení významu.“

 

Ucítil jsem, jak vzduch v místnosti zhoustl, jako by se vzduch naplnil výčitkou, o které nikdo nevím, komu patří.

„Ukládal jsem do ní věci,“ přiznávám.

„Věci, které jsem ztratil.

Věci, které jsem nikdy neměl.

Věci, které jsem nechtěl, ale staly se mojí součástí.“

 

„Přesto v ní zůstávalo místo.

Vždycky víc, než jsem dokázal unést.“

 

Mé věty pomalu přecházely do stínů, slova se lámala ve větru; ohýbala, ztrácela pády i smysl… soud stále naslouchal.

„Ach ano, okno.“

Můj první a poslední pokus o odchod. Bylo tam vždy – hranaté, přesné, příliš přesné. Příliš skutečné na to, aby mi neublížilo. Stálo v prostoru, kde žádná stěna nebyla. Viselo mezi dvěma možnostmi — útěkem a návratem. Nikdy jsem si nebyl jistý, zda je za ním svět, nebo jen další místnost, pouze o něco vzdálenější.

„Zkoušel jsem se vejít.

Vtěsnat se tam — já a kostka.

Jenže kostka... ona nespolupracovala.“

 

Někdy se zvětšila právě ve chvíli, kdy jsem se chtěl protáhnout rámem. Jindy se zdála mizet, ale zůstávala mi v hlavě, jako kdybych ji táhl nervy, pamětí, vší vinou. A já se nevešel… nikdy.

Zkoušel jsem to na šířku, na výšku i po částech. Jednou jsem dokonce poslal napřed jen úmysl odejít, ale ten se vrátil jako zřícenina, plný stínů a podezření.

Byly noci — protože i tady nastává noc, ačkoliv nikdo nerozsvěcí ani nezhasíná — kdy jsem z okna jen zíral. Ven i dovnitř, do ničeho i do něčeho co se pohybovalo, ale nebylo to živé. Za oknem se krajina skládala z nápověd: torza vzpomínek, úlomky rozhovorů, obrazy světel, která nikdy nesvítila.

A pak ten den – ten, kdy jsem věřil, že už se vejdu. Položil jsem kostku na práh, celou svou minulost, nahromaděné významy, mlčení z dětství, paměť na deště, které nikdy nepadaly... A okno se zmenšilo.

„Proč?“ zakřičel jsem.

A zevnitř okna zazněla má vlastní ozvěna: „Proč... proč... proč jsi ji nenechal být?“

Od té chvíle jsem už nevěřil ani kostce, ani oknu… ani sobě.

 

*

 

Soud mlčí, když to vyprávím. Několik svědků zapisuje, jiní se dívají skrze mě, jako bych byl ten průchod, který se jim nepovedl. Snad čekají, že vysvětlím, proč jsem to zkoušel znovu. Snad doufají, že se přiznám, že okno vlastně nikdy neexistovalo…. ale já jsem ho viděl. A kdo jednou viděl okno, nemůže už nikdy zapomenout na jeho rám. Vraťme se ale ke kostce…

Pořád ta samá – nebo možná jiná. Nešlo ji změřit, zvážit, popsat. Byla to nádoba bez materiálu. Byla tím, co zbývalo po významu. Ukládal jsem do ní věci. Zpočátku pečlivě, s úctou. Drobnosti, co bolely:

první smích, který nikdo neocenil,

nedomluvené rozloučení,

neodeslané dopisy, z nichž inkoust sám od sebe mizel,

a jména lidí, kteří už nebyli lidmi, jen soubory zvuků, co mne jednou znaly.

 

Později jsem přidával všechno: nepřehledné dny, nevysvětlené sny i bezejmenné viny, které se mě držely jako špatně ušitý kabát. A přesto... přesto se kostka nikdy nenaplnila. Naopak, zdála se čím dál prázdnější, čím víc jsem do ní vkládal, jako by každá nová věc vytlačila sama sebe – mizela v sobě.

Někdy jsem měl dojem, že i má slova do ní padají; že neříkám, jen odkládám; že místo mluvení archivuji. Ptal jsem se… Na půdě ticha, na chodbách vzpomínek jsem se ptal: „Kam to všechno mizí?“  

Jednou jsem kostku otevřel. Ano, šlo to – muselo. Otevřel jsem ji na rubu ticha a uvnitř… nic. Naprosto, naprosto nic. Ale cítil jsem tíhu – takovou tu, že se mi podlamují kolena. Tíhu všeho, co nebylo. Co mě minulo, aniž by mě opustilo.

 

*

 

Soud v té chvíli šustí papíry, jako by sám hledal logiku v tom, co nelze zvážit.

„Kolik váží nevrácený pohled?“ ptá se někdo.

„Kolik místa zabere okamžik, který jsi chtěl žít jinak?“

 

A já... Já nevím.

Jen vím, že kostka přijímala všechno – kromě pravdy. Ta se jí vysmekla, tu nikdy nepřijala. Pravda... ta zůstala na povrchu, jako poslední drobek, který se odmítá rozpustit ve snu.

„Začněme,“ pronesl kdosi — hlas, který neměl původ. Zněl, jako by byl zformulován prachem.

„Kolik váží Vaše včerejší ticho?“

„Jaký tvar měl úmysl, který jste nikdy nedotáhl?“

„Máte povolení k zapomínání?“

„A kde jste byl, když jste byl nikým?“

 

Otázky padají jako déšť — ne, jako drobné střepy, které pronikají pod kůží, aniž by zanechaly krev. Soudní síň se napíná — prostor se protahuje, deformuje. Stěny se kývají, jako by byly z vosku a čas tekl po nich v kapkách.

„Uveďte důkaz, že jste litoval ve správný čas.“

„Jak jste mohl nést kostku, když neunesete vlastní jméno?“

„Byla Vaše mlčenlivost dobrovolná, nebo vynucená pamětí?“

„A komu patřila první věc, kterou jste uložil do kostky?“

 

Chci odpovědět. Opravdu chci, avšak každé slovo, které vytvořím, se zpožďuje za ústy. Řeknu: „možná“ a vysloví se: „nikdy.“

Řeknu: „já“ a vyjde: „nic.“

 

Najednou mi podávají papír. Je to výpis mého života — ale slova jsou nahrazena mezerami. Jen čísla zůstala – počty přešlapů, frekvence zatajovaných myšlenek, statistiky chyb.

„Přečtěte to nahlas,“ říká hlas.

Ale jak přečíst ticho, mezery, nepřítomnost?

 

Někdo se zasměje. Ten smích není lidský. Je to smích přesýpacích hodin, které se vysmívají mému pokusu zastavit čas. Začínám mít podezření, že výslech není kvůli kostce. Kostka je jen záminka; že se ptají kvůli něčemu hlubšímu, nevyslovitelnému; že mě nechtějí pochopit — chtějí mě rozebrat… na části, které už nikdo nesloží.

„Co jste udělal s tou verzí sebe, kterou jste nikdy nepotkal?“

„Kdo jste byl, když jste nebyl?“

„Je kostka z vás, nebo vy z ní?“

 

Nevím… nevím. A přesto dál odpovídám. Jakýsi reflex — jako když ruka pohladí plamen, protože doufá, že tentokrát nebude bolet.

Dveře neexistují. Nikdy tu nebyly. Jen jsem si je domýšlel podle výparů naděje. Okno — kdysi naděje, teď pouhý rám. Soudní síň už není síní, změnila se nepozorovaně. Teď je to prostor ve mně. Nevidím už svědky – zůstaly jen šelesty. Zápisy, které se přepisují samy, i když už nikdo nedrží pero. Něco mi šeptá, že výslech pokračuje, ale otázky už nesměřují ke mně:

„Proč jsi nezapomněl zapomenout?“

„Kdy přesně jsi se stal tou věcí, kterou jsi skrýval?“

„Kolik verzí sebe ještě hodláš vysvětlovat?“

 

Zavírám oči, přesto vidím všechno. Kostka leží přede mnou, dýchá pomalu, pravidelně. Zvedá se a klesá jako hruď něčeho, co bylo dřív já, ale teď je to jen nádoba, z níž vyprchává smysl.

Chvíli mlčím. Pak začnu znovu mluvit. Ten samý příběh, stejné věty jen mírně posunuté… jako jehla gramofonu, která přeskočí, ale neopustí desku.

„Byla kostka…“

„Nevešel jsem se do okna…“

„Ukládal jsem věci… a stále v ní bylo dostatek…“

 

Někde vzadu se cosi směje. Možná soud, možná mé já, které už dávno odešlo a zůstala jen ozvěna. Uvědomuji si, že konec nepřijde, že soud není trestem — je stavem. Kostka není záhadou — je odpovědí, kterou nikdo nepoložil.

 

Znovu otevřu oči.

Publikum je zpět.

Stůl dýchá.

Otázka se formuluje v tichu.

A já —

já mluvím dál.