Kapitola devátá: Výsadek do civilizace

Ráno vonělo po zázvorovém čaji a mírném neklidu.

„Musím do města,“ prohlásil Petr, zatímco se snažil nasoukat nohu do ponožky, která už rezignovala na elastické vlastnosti.

„To je ten shluk budov a lidí, kde vše bliká, troubení převažuje nad zpěvem a všichni nosí oblečení se jmény cizích firem?“ zeptala se Reyla s obavami.

„Jo, přesně to. A dochází nám káva. Mám seznam, je něco bys potřebovala?"

Reyla se na chvíli zamyslela. „Pokud mají kakao bez cukru, vezmi ho. A mýdlo, které voní jako les. A... kartáček. Ten jsem zlomila, když jsem se snažila pochopit jeho konstrukci.“

Reyla vzala čajový hrnek oběma rukama. „A jdu s tebou. Musím vidět vaši městskou civilizaci naživo.“

Petr ztuhl. V duchu se rozloučil s klidem. „Fajn. Ale drž se u vozíku a neházej nic do košíku bez konzultace.“

 

Vyrazili,

„V 10:00 jsme tam jak na koni." A jak jeli tak jí ukazoval rukou ze silnice „Támhle je dívčák, tam, tady, a tam se ti to bude líbit.“

V autě Reyla objevila rádio a našla i lazení. Každé pípnutí považovala za signál. Každý billboard za náboženský totem.

„Tohle hraje rytmicky. To je kód?“

„To jsou Kabáti. Je to spíš trest.“

Na semaforu se ptala: „Proč stojíme, když je tam panáček?“

„Protože svítí zeleně.“

„Takže na červenou se jede?“

„Autoškolou nepolíbená, asi tě budu muset zasvětit do úvodní lekce, dopravní magie.“

 

Do jedenácté není daleko, když zastaví na parkovišti před chrámem zásob. Petr se usměje,

„Nechť sběr započne.“

Reyla se zarazila u automatických dveří. Neotevřely se.

„Zamrzlý portál?“

Petr přistoupil a dveře se rozestoupily. Reyla zalapala po dechu.

„Jsi... strážce brány?“

„No jasně, proč by se to jinak otevřelo. Jdeme dál.“

U regálu s pečivem:

„Tohle všechno jsou varianty chleba?“

„Ano. Tváří se různě, ale chutnají stejně. Říkáme tomu marketing. Počkej, až dojdeme k toaletnímu papíru.“

Reyla pozoruje skener u pokladny a snaží se s ním navázat kontakt.

„To je zbraň?“

„Vlastně jo, používá se k ničení iluzí o slevách.“

 

Petr parkuje, "Ještě si dáme zastávku u nechtěných," a vejdou do chrámu kde je vše z druhé ruky a někdy pamatuje i babiččinu skříň.. 

„Tohle místo má zvláštní ticho,“ poznamenala Reyla, když vstoupili.

"Jo a ta vůně," rozesmál se Petr.

Reyla objevila šaty – tmavě zelené, s kapucí. "Tohle bych nosila jako velitelský plášť."

Petr vytáhl jednoduché sandály. "A tohle... ti k nim koupím."

Reyla překvapeně: „Dar? To je akt spojení?“

„To je akt, aby sis neukopla prst.“

 

Cestou zpátky je už slunce nad obzorem. Petr pustil CD a z reproduktorů se ozvaly staré, dobře známé melodie. Něco mezi melancholií a rytmem, který drží auto pohromadě. 

„Proč tam jezdíš?“ zeptala se tiše Reyla. 

„Z nutnosti. Jídlo, věci, které se nedají vypěstovat. Třeba boty. Ale jinak… město mi bere víc, než dává. Jsem tam jen součástí šumu. Chalupa má ticho.“

„A já jsem šum, nebo ticho?“

„Jsi... signál. Co se nedá vypnout.“

 

V autě si Reyla zkouší šaty. Petr uhýbá očima, ale stejně ji sleduje ve zpětném zrcátku. Kousek látky sklouzne po jejím rameni a na okamžik zahlédne křivku, která by i sochaře donutila zapomenout na kámen. Nechtěl zírat. Ale musel.

Její pohyby byly přirozené, soustředěné – jako by nevnímala, že její tělo v tom zrcátku tančí s každým pohybem látky. A Petr, jakkoliv se snažil být gentleman, musel přiznat, že ho její křivky nenechávají chladným. A v duchu si jen řekl: Takový krásný den.

„Tyhle mají správnou rezonanci. Možná je to tím, že jsi mi je vybral,“ řekla klidně, aniž by pohlédla.

Chalupa se objevuje v dálce.

„Doma,“ řekne Petr tiše.

Reyla kývne. „Tady nebliká nic. Ale všechno má smysl.“