Kapitola desátá: Sen o návratu

Reyla usnula na lehátku v zahradě pod hrušní. Ticho ji obklopovalo jako hebká vrstva mezi snem a bděním. Hruška nad ní šuměla v denním vánku, ale v jejím snu žádné stromy nebyly.

Byla zpátky doma. Ve světě, který znal jen bílou barvu, ostré hrany a symetrii. Všechno bylo dokonale čisté, bez zápachu, bez zvuků, bez života. A přesto jí to bylo důvěrně známé.

Před ní stála postava. Bezejmenná, bez emocí, s tváří jako z vosku.

„Mise dokončena. Je čas se vrátit.“

Reyla se rozhlédla. Všude jen světlo, sklo a tiše hučící klid. Vzpomněla si na trávu, která ji šimrala na stehnech. Na světlušky. Na šaty z druhé ruky a na zvuk konvice, co syčí jako malý drak.

„Ne... ještě ne.“

„Tvůj čas tady skončil. Vše bylo pozorováno.“

„Ale nebylo to žité,“ odpověděla.

Chtěla utéct, ale nohy ji neposlouchaly. Všechno se začalo rozpadat — ne svět kolem, ale ona sama. A právě ve chvíli, kdy začala přemýšlet, jestli by neměla vyplnit nějaký formulář o návratu, ji to vyplivlo zpět.

Probudila se náhle, zprudka zalapala po dechu. Hrušeň byla nad ní, listy se leskly první večerní rosou. Bylo brzy, slunce už téměř zapadlo. Vzduch byl vlhký a chladivý.

Z chalupy vyšel Petr. Měl tričko naruby a v ruce deku. Neřekl nic. Jen si k ní přisedl a položil jí deku na ramena.

„Byla jsem pryč,“ zašeptala. „A nebyla tam ani jedna světluška. Ani trpaslík. Ani topinky.“

„Já vím,“ odpověděl tiše.

„Volali mě zpátky. Řekli, že už tady nemám co dělat.“

Petr mlčel. Vzal ji za ruku.

„A co jsi jim řekla?“

„Že ještě nejsem hotová.“

„Dobře. Protože já... nechci, abys někdy odešla.“

Reyla se na něj podívala. Pomalu. Oči měla plné něčeho, co se dalo nazvat bolestí, nebo krásou, nebo obojím.

„A když budu muset?“

Petr jí položil ruku na hruď. Jemně.

„Tak zůstaneš tady.“

Zůstali tak sedět, dokud se svět úplně neztišil. Až pak ji Petr zvedl, odnesl dovnitř a uložil do postele.

Ráno vonělo jako začátek jiného vesmíru. Reyla seděla na prahu chalupy, deka kolem ramen, šálek v dlaních.

„Dneska nikam nejdu,“ řekla.

Petr přikývl. „Dneska jsi jen Reyla z hrušky.“

Usmála se.

„To je moje oblíbená verze.“

Chvíli mlčeli, než Petr dodal:

„Až příště půjdeš spát pod strom, dej mi vědět. Přinesu repelent a kytaru. Aspoň jedno z toho pomůže.“

Reyla se zasmála. „Ty umíš hrát na kytaru?“

„Ne. Ale umím předstírat, že ladím.“