Kapitola jedenáctá: Protokol o kočce

Reyla seděla na gauči s dekou až po bradu. Zrovna analyzovala knoflíky na dálkovém ovladači, když se otevřely dveře – tiše, jako by je ovládalo přání – a dovnitř vplul Morice.

Zastavil se, zíral na ni.
Ona na něj.
Ticho. Napětí. Dva druhy, dvě galaxie. Jeden gauč.

„Identifikace: chlupatý modul s anténou místo ocasu,“ zašeptala Reyla.

Morice zvedl ocas do výšky, jako kdyby jí odpověděl tajným signálem.

„Vyjednávací postoj... stabilní. Oči fixují cíl. Ruce zůstávají v klíně.“

Morice vyskočil na gauč. Obešel ji. Očichal. Obešel znovu. Pak si sedl.
Přímo na dálkový ovladač.

„Tohle je mocný signál,“ konstatovala Reyla. „Zablokoval mi ovládací panel.“

Z kuchyně se ozval Petr: „Sedí ti na ovladači? Jo, to dělá. Je to forma dominance.“

Morice si mezitím začal lízat zadní packu a nepřítomně ji při tom švihal ocasem.

Reyla si ho pečlivě prohlížela. „Jeho srst je jako zemská atmosféra – vypadá měkce, ale občas způsobuje turbulence.“

Morice přestal olizovat, podíval se na ni... a pak se rozvalil tak, že jí zabral půlku deky.

„Zahájil kontakt. Zřejmě považuje deku za společné teritorium. Možná nabídka spojenectví.“

Opatrně natáhla ruku. Dotkla se ho. Morice zapředl.
Hluboce. Dlouze. Vrněl spokojeností.

„Zvuková odezva potvrzena. Modul je aktivní.“

Morice otevřel oko. Zavřel. Převalil se. A položil jí packu na zápěstí.

Z kuchyně Petr nahlas: „Přijal tě. Teď tě bude ignorovat jako všechny, co miluje.“

Reyla se pousmála.

Morice zapředl ještě hlasitěji. A Reyla ho konečně přestala vnímat jako věc. A začala ho vnímat jako přítele.

A Petr, když přišel s čajem, našel je tak – kočka na cizince, mimozemšťanka pod dekou, gauč sdílený jako mírová zóna.

„No paráda. Já si tě sem přivedu, dám ti střechu nad hlavou, čaj, topinky… a nakonec mě nahradí kocour. Jsem jak sběratel tuláků.“ Petr pohladí kocoura pod hlavou.

Reyla nehnula brvou. „Je... teplejší. A nemá tolik výpadků signálu.“

Petr se zasmál:
„Jo, ale když na něj sáhneš ve špatnou chvíli, taky tě kousne. Takže vlastně máme víc společného, než jsem si myslel.“

Morice zamňoukal. Reyla ho pohladila. A Petr jen zakroutil hlavou.

„No nic. Až bude chtít místo v posteli, přestavím strop. Nebo vesmír.“

Reyla se na něj podívala, oči plné něčeho, co Petr neuměl pojmenovat. Možná zájem, možná zvědavost. Možná... začátek.

„Petře? Myslíš, že Morice spí?“

Petr se zadíval na klubko chlupů rozvalené přes deku. „Když přede, je to jeho verze pohádky na dobrou noc.“

Reyla kývla. Pak se pomalu přesunula blíž k Petrovi, vzala si jeho hrnek s čajem a upila.

„Tohle chutná jako... společná chvíle. Taková, co nechce být přerušena.“

Petr se usmál. „Jo. Až na to, že čaj je vlažnej a kocour páchne po rybí konzervě. Ale jinak romantika jak vyšitá.“

Sedli si vedle sebe. Petr se lehce dotkl její ruky. Ona nezmizela. Ani se nepohnula. Jen ten dotek vrátila.

„Víš... můžeme si představovat, že je to součást protokolu,“ řekla tiše Reyla.

„Jasně. Protokol P-11: Sdílení a výměna tepla v horizontální poloze.“

Reyla se rozesmála. A pak mu položila hlavu na rameno.

Zůstali tak. Ani slova. Jen Morice se převalil a zabrblal, protože ztratil část deky.

„Kočičí stížnost zaznamenána,“ zašeptala Reyla.

„Ignorována,“ usmál se Petr.

A pak tam tak seděli. Oba opření jeden o druhého, hlavy blízko, dech tichý. A pomalu, úplně pomalu, usnuli v objetí. Pod dekou, vedle kocoura, uprostřed vesmíru, který na chvíli přestal být složitý.

Venku zafoukal vítr. List hrušně se snesl k prahu. A nikdo ho nezvedl. Protože byl právě správně.