Kapitola čtrnáctá: Zřícenina

Další den po bouřce bylo neobvykle jasno. Petr navrhl výlet.

„Zavedu tě na místo, kde i věci, co spadly, dávají smysl. Rozbité může být romanticky krásné,“ řekl. Měl v očích ten zvláštní lesk, který se objevuje, když ho něco těší dřív, než to řekne nahlas.

Cesta vedla lesem. Neříkal toho moc, ale často se díval zpět, jestli jdu. Pak louka. A nakonec – místo, které by moje planeta nazvala energetickým uzlem a tady se tomu říká zřícenina.

Byly to jen zbytky zídek. Ale Petr se rozhlédl tak, jako by to byl chrám.

„Tady jsem jako kluk poprvé lezl na zídku. A spadl. Tohle místo má moje koleno," usmál se.

Sedla jsem si na kámen a nechala ticho vstoupit do mých pórů. Kámen tady nebyl jen věc. Byl to svědek. Trosky – tak jim říkáte. Ale pro mě… to byly vrstvy paměti. Jakési zvrásnění času.

Pak jsem se rozběhla. Chtěla jsem to cítit nohama, dechem. Přes kameny, jako tanečnice v ruinách. Přecházela jsem z kamene na kámen. V jeden moment jsem si stoupla na vršek zídky a rozpažila ruce.

„Petře! Jsem signál!“ zakřičela jsem dolů.

„Vidím tě. Přijímám,“ zasmál se a udělal pohyb, jako by ladil anténu. „Ale bacha, jestli spadneš, budu tě muset slepit z paměťových šutrů.“

Pak se zatvářil vážně: „A mimochodem – šutr je urážka. Správně je nerost. Znám jednoho, co za to vyletěl od zkoušky.“

Musela jsem se smát. Na téhle planetě se i kámen mohl stát důvodem k vyhazovu.

Bylo to dětinské. Nepraktické. A přesně tím to bylo skutečné.

Slezla jsem dolů a natrhla si šaty. Země se o mě otřela.

„Pozemské ruiny jsou agresivní,“ zamumlala jsem.

„To nejsou ruiny. To je architektonická výzva pro každou sukni,“ poznamenal Petr.

A já se musela smát. Tenhle muž měl ruiny v srdci, ale uměl z nich stavět mosty.

„Chceš vědět, co by se stalo, kdybych tě tu políbila?“ zeptala jsem se.

Petr se zarazil. „Nevím. Ale možná by mě to nadobro připoutalo ke zdi.“

To bylo vzácné. Nevěděl. A nezakrýval to.

„Tak dobrá. Neudělám to. Ještě ne.“

Pak jsme našli informační tabuli s fotografií zrekonstruované podoby tvrze.

„Tohle je obraz vaší minulosti? Vypadá to... jako plastová kulisa.“

„To byl sen památkářů. Realita je, že to nikdy tak hezky nevypadalo. Ale tabule to nezajímá.“

„Takže... pozemšťané malují svět lepší, než byl?“

„No jasně. Proto máme vzpomínky. Ty umějí retušovat líp než Photoshop.“

Nechápala jsem to slovo. Ale rozuměla jsem smyslu.

Ukázala jsem na zídku, co nikam nevedla.

„To byla pokusná obranná linie proti náletu ovcí,“ řekl klidně.

„A ty nuance?“ naklonila jsem hlavu.

„Nuance se čtou nuánce, milostivá. A nejlepší se zachytí, když si natrhneš šaty na zřícenině.“

Cestou zpět jsme se drželi za ruce. Ne proto, že bychom museli. Ani že bychom se báli.

Ale protože to byla jediná logická věc ve světě plném ruin a nepřesností. Jako když dvě dlaně najdou své místo. Bez mapy. Bez plánku. Jen tak.

Tiché. Pevné. A s každým krokem skutečnější.