Kapitola patnáctá: Den ticha

Ráno bylo klidné, slunce líně klouzalo po stole a Morice ležel na parapetu a vyhříval se na slunci.

Reyla seděla naproti němu. „Navrhuji den ticha,“ řekla tiše, téměř jako by zkoušela, jestli slova nezraní prostor.

Petr zamrkal proti světlu a podíval se na Reylu. „Ale já s tebou přece rád mluvím,“ zavrtěl hlavou.

„U nás je to rituál. Den, kdy se nemluví. Spojuje se jen to, co je nutné. Zbytek... plyne.“

„Nemám z toho radost, ale kvůli tobě… dobře.“

Reyla položila prst na rty, pak jen přitakala. Od té chvíle už beze slov.

Po snídani Reyla zalévala květiny konví, která kapala bokem. Petr se natáhl a bez jediného slova jí kropítko dotlačil, aby voda šla rovně. Reyla se na něj vděčně podívala a mírně přikývla.

Na zahradě Petr pracoval s kosou, jeho pohyby byly rytmické, obřadní. Vypadalo to skoro jako tanec s travou. Reyla mezitím bosá sbírala maliny a ostružiny, které vyrostly tam, kde nikdo nesázel. Občas zazněl zpěv brousku.

Potkali se u kompostu. Na okraji vaničky se sunul slimák, prchající před sluncem. Oba se k němu naklonili, jako by sledovali finále závodu.

Reyla se zasmála do dlaně. A pak - bleskově a beze slova - sáhla Petrovi po klobouku a utekla mezi keře. Petr za ní nejprve jen překvapeně pohlédl, ale vzápětí se rozběhl. Honili se mezi maliním a mladými stromy, smích byl tlumený listím a větvemi. Když ji dohonil, nevzal si svůj klobouk. Sundal jí ten její a s úklonou si ho nasadil. Vyměnili si pohled plný radosti a stáli mlčky - spojeni v hravosti.

Odpoledne opravovali lavičku pod starou jabloní. Práce šla pomalu, ale přesně. Někdy se jejich ruce nebo pohledy setkaly. Mezi nimi panovalo soustředěné ticho, které nic nerušilo.

Reyla zatloukla hřebík trochu mimo. Petr se zarazil, pak jen otočil prkno a tiše zaklepal kladivem. Reyla se na něj zadívala s rozpakem, pak jen sklonila hlavu. Omluva i přijetí beze slov.

Pak se to stalo. Reyla zavadila prstem o zub pily. Tenká linka krve. Petr ztuhl, jako by ho zarazil nečekaný tón. Na okamžik zmizel a vrátil se s obvazem a pohledem, který říkal víc než slova.

Lehce nakrčila čelo a ukázala prst. Petr přesto pečlivě omotal obvaz, jako by šlo o něco důležitého. Nakonec z obvazu uvázal mašličku.

Pak se podívali na sebe. A jejich oči se na chvíli zdržely v tom pohledu - ona s vděkem, on s úlevou.

Večer zahrada voněla po dešti, který nepřišel. Vzduch ho nesl v sobě.

Reyla kreslila. Křivky okna, kocoura, Petrovu siluetu. Petr mezitím uvařil čaj. Nepozval ji. Jen postavil hrnek a lehce se dotkl její dlaně. V jejím výrazu se objevil nepatrný záblesk radosti.

Morice mezitím na stole ulovil kapesník. Dvakrát oběhl jejich nohy, než ve finálním skoku shodil hrnek. Čaj se rozlil, hrnek zůstal celý. Petr zvedl oči, zakroutil hlavou.

„Máme rebela.“

 

V noci, když leželi, Reyla natáhla ovázaný prst a na Petrových zádech tichounce vykreslila tvar. Srdce, které zůstává.

Petr se neotočil. Ale koutky jeho rtů se pohnuly v němém přiznání.

Morice si lehl mezi ně. Ticho je obklopilo. A pak už jen dech. Společný.

Ticho vydrželo až do rána. A bylo v něm všechno, co nebylo třeba vyslovit.