Kapitola šestnáctá: Jak Reyla s Petrem chytali lelky

Ráno se probudilo ospalé. Mlžné, měkké a trochu jako kocour, co se rozhodl, že dnes nebude dělat vůbec nic. Ani se tvářit jako kocour. Petr seděl na prahu chalupy, druhý čaj v ruce, kocour stočený v klubíčku vedle něj.

„Dneska prostě ne,“ řekl. „Dneska je den na lelky.“

Reyla se zastavila u dveří, vlasy rozcuchané, deka přes ramena jako plášť elfky po večírku. Zamrkala.

„Lelky?“

„Jo. Takové ty neviditelné potvory, co tě nutí dělat... nic. A když se ti podaří jednoho zahlédnout, musíš ho chytit pohledem. Žijí na obloze – v mracích. Mění tvar a čekají, až si jich všimneš.“

Reyla zpozorněla. Oči jí zazářily jako detektoru na podivnosti. „A máš na ně náčiní? Já slyšela, že jsou mazaní.“

Petr se zamyslel. Pak pokýval hlavou. „Uděláme past z konvičky s čajem a klobouku. A pozorovací stanoviště musí být na slunci v trávě. Pak potřebujeme nějaké zobání – to je naláká a nás zasytí. A ještě víno s vodou, abychom je dobře viděli. Asi ho bude potřeba víc.“

„Ty jim rozumíš. Máte je u vás taky?“

„Myslím, že ano. Jsou to mezidimenzionální tvorové, co žijí na hraně bdění a prokrastinace.“

A tak si postavili tábor na trávě. Deka se stala základnou, klobouk pastí. Leželi vedle sebe, hlavy blízko, oči upřené do nebe. Obloha byla jako plátno – mraky pluly pomalu a měnily se v tvary, co připomínaly vzpomínky, touhy a věci, které člověk nechce vyslovit nahlas.

Prvního lelka zahlédla Reyla.

„Tam! Na obloze. Má zobák jako megafon a řve věci, které připomínají školního rozhlasáka a ranní kalendář. A vždycky to říká hlasem někoho, koho nechceš slyšet“

Petr přimhouřil oči. „To je lelek Výčitkář.“

„Toho chytni ty, Petře. Mě by ukřičel.“

Petr sáhl po klobouku, jako by odháněl dotěrné myšlenky. „Dnes ne, kámo. Mám lepší věci na práci. Třeba milovat.“

Výčitkář pomalu odletěl v mracích se zavřeným zobákem.

Pak se na obloze objevil další. Měl chlupatý ocas, kulaté bříško a tvary jako rozesmátá kočka.

„To je lelek Mazlíček,“ smála se Reyla a hladila ho prstem po bříšku neviditelného stvoření. „Tohoto si necháme.“

Petr přikývl. „Ten má dobré vibrace.“

Náhle se obloha zatáhla. Připlul tmavý, huňatý mrak, který zakryl slunce a ztěžkl vzduch.

„Pozor... tohle nevypadá dobře,“ zašeptal Petr.

Reyla svraštila čelo. „To je lelek Kazisvět. Vždycky přijde, když je nám nejlíp.“

Leželi mlčky, sledovali, jak se lelek rozvaluje na obloze jako podrážděný oblak a shazuje z nebe dobrou náladu. Petr si odkašlal, zvedl ukazováček a vážně prohlásil:

„Pane Kazisvěte, opusťte prostor.“

Reyla natáhla ruku k nebi a pomalu jí udělala gesto „hou hou“ jako na kočku, co sedí na stole. Společně pak oba zvedli obočí a poslali lelku jediný vzkaz – Tady nemáš co kazit.

A světe div se, lelek se odsunul. Slunce se opět protáhlo mezerou mezi mraky a dotklo se jejich nohou.

Když se obloha ve slunci začala pomalu měnit, objevil se i on.

Byl tichý. Malý. Jemný. Nesedl na větev. Sedl do srdce.

Reyla ho zahlédla první. „To je ten, o kterém se nemluví nahlas,“ zašeptala.

Petr nepřerušil ticho. Jen vzal její ruku a držel ji. Leželi v trávě, bok po boku, a lelek přede píseň, která zněla přesně tak, jak voní láska.

A Morice? Ten se otočil na záda a vystavil břicho slunci. Protože i on věděl, že dneska se lelci neloví. Dnes se s nimi žije.