Kapitola sedmnáctá: Blízkost na zkoušku

Ráno bylo zpomalené. Vzduch se ještě nehýbal, jen se tiše vyvaloval oknem jako líný duch noci, co zapomněl odejít.

Reyla seděla na zápraží, bosé nohy zabořené do prachu. V ruce držela sklenici s citronádou – led cinkal o stěny, kondenzace jí stékala po zápěstí. Každý doušek byl jako malý zázrak. Petr vedle ní krájel další citron. Jeho pohyby byly pomalé, klidné. Oči ještě ne zcela probuzené, ale v koutcích rtů už leželo tiché světlo.

„V noci jsi mluvil,“ řekla tiše.
Petr se zarazil, otočil hlavu. „Jo? Co jsem říkal?“
„Nevím. Ale znělo to jako... prosím.“

Petr mlčel. Pak jen přikývl. O něco pomaleji zasypal led cukrem a zalil vodou.
Převrátil misku a cukr se vysypal na zem. Lekl se, chtěl zaklít, ale jen dodal: „Právě jsem připravil hostinu pro mravence.“

Reyla přišla blíž. Vsunula se k němu jako myšlenka, která už tu byla dřív. Její paže se jen letmo otřela o jeho.
„Já občas říkám děkuju,“ zašeptala.
Pak zvedla džbán, dolila mu sklenici a odešla zpět na zápraží. Petr se za ní díval. Slunce se pomalu drápalo přes okraj dne. A on věděl, že to ráno nebude jako jiná.

Odpoledne bylo horké a plné vody. Chalupa dýchala pomalu a vzduch uvnitř stál, jako by si vzal dovolenou. Zvenku doléhal zpěv ptáků – takový, aby se neřeklo. Vzduch stál nehybně a slunce se opíralo plnou silou. Petr seděl u stolu, záda lehce shrbená, a koukal na prázdný hrnek. Vedle něj si přisedla Reyla. Vlasy stažené, ale několik pramenů se uvolnilo a klouzalo po krku. Rozepnuté knoflíky na košili. Ne provokativní, ale nutné – vedro, co rozepíná.

Petr na ni přes okraj hrnku pokukoval. Reyla si všimla jeho pohledu, ale nic neřekla. Jen natáhla ruku a položila ji na jeho stehno. Neodtáhl se. Jen zůstal.

„Někdy mám strach, že když se tě dotknu víc, tak zmizíš,“ zašeptal Petr.

Reyla se usmála. „To už jsi udělal. Tím, že jsi mi dal klid.“

K večeru odešla Reyla do ložnice. Dveře nechala pootevřené. Nezavolala ho. Jen počkala.

Petr vešel tiše, jako by se bál narušit vzduch. V ložnici vládlo přítmí. Vzduch byl hutný a stále teplý, světlo se lámalo v šeru svíčky. Reyla ležela jen v prádle, otočená k němu zády. Vlasy rozhozené po polštáři.

Položil se vedle. Mezi nimi bylo několik centimetrů, možná jen výdech. Nehýbali se. Jen ten prostor mezi nimi těžkl.

Pak vzala jeho ruku a položila si ji na bok. Nic neřekla.

On jemně stiskl. A pak prstem pohladil oblouk jejích zad. Ne od pasu, ale od lopatky dolů. Jako kdyby kreslil větu, kterou nechtěl vyslovit.

Její dech se zpomalil. A jeho se sladil s ní.

„Takhle?“ zašeptal.

„Takhle je přesně ono,“ řekla a zavřela oči.

Morice si lehl do dveří ložnice, kde dlažba trošku chladí a vzduch má ještě vůli k pohybu. Protáhl se. Lehl si jako strážce, co zavře oči, ale nespí.

Ten večer nebyl o spojení těl. Byl o spojení blízkosti. O dechu, který si dovolil být slyšet. O rukou, které si našly druhé bez toho, aby hledaly něco víc.

V noci neusnuli. Ale byli klidní. Mezi ně se nevešlo už nic. Ani slovo.