Nechci dělat stejné chyby

Je vtipné, když říkáme, že nebudeme opakovat chyby našich rodičů,
Nikdy nebudu říkat tak hrozné věci jako táta,
nebudu se opíjet každý den,
řvát na své děti a manželku,
že nebudu jak máma,
nenechám se sebou zametat,
nenechám si všechny ty ošklivé řeči a činy líbit,
nebudu ho pořád omlouvat a doufat, že se zlepší,
když vím, že se to nikdy nestane,

ale jsem tu,
sedím na posteli
a přemýšlím o klukovi,
slzy mi přitom stékají po tváři,

o klukovi,
který neví co chce,
neví zda chce mě,
zda nejsem pouze náplast po rozchodu,

nedělá mu však problém vzít co se mu líbí,
můj čas,
moje myšlenky,
moje tělo,

a já se nechám,
nechám se tahat za nos
a stále doufám,
že si uvědomí, co chce
a že to jsem já,
že lepší než já nenajde,

dělám to samé co máma,
pro každou jeho chybu hledám omluvu,
když mě ignoruje celé dny,
má práci a nejsem jeho holka,
nebude mi psát a odpovídat každý den přece,
když se mu v opilosti popletou jména,
když mi řekne, že neví zda chce být se mnou,
když neví zda je dobře to,
že je první kluk ke kterému tohle všechno cítím,
všechno to má omluvu,

jsem jak moje máma,
zaslepená něčím co nazývám láska,
nechávám sebou zametat,
já vím,

nejhorší je to,
že mi to za to stojí,
stojí mi za to ty chvíle,
když jsme spolu,
to úplné minimum,

život mě naučil se spokojit s minimem,
s minimem respektu,
úcty,
radosti
a lásky,
lásky kterou jsem doma nikdy skutečně neviděla,
nezažila,

ano,
nechci opakovat chyby mých rodičů,
především mé mámy,
ale teď jsem tu
a píšu o klukovi,
který se svým způsobem podobá mému tátovi,
což je ta nejhorší urážka,
co mohu o někom říct,

stále se však neponaučím,
to šlapání po mně a mém srdci,
mi za ty krátké chvíle stojí,
tak moc si sama sebe vážím.