Kapitola osmnáctá: Kouřové úsměvy

Petr zápasil s rozviklaným grilem pod jabloní a tiše si bručel pod vousy.
„Tohle museli navrhnout tři — inženýr, koza a básník,“ zabručel.
Bylo to jedno z těch pozdních odpolední, co voní létem. Teplé, zlaté a líné právě natolik, že i ten nejmenší pokus o činnost působil jako vzpoura. Den si přímo říkal o večerní grilování.

Reyla k němu přišla bosa, v rukou nesla talíře s naloženou zeleninou.
„Jsi si jistý, že na tomhle lze vyrobit večeři?“
Petr na gril zamžoural a pak se podíval na ni.
„No dovol. Tohle plechové divadlo pamatuje víc než my dva. A neděs ho. Je to citlivý kus šrotu. Navíc je po dědovi. A uvidíš - i naše děti si ho zamilují.“ 

Gril se nakonec proti všemu ustálil. Petr rozdělával oheň tak soustředěně, že by i zenový mistr pokýval hlavou.
„Teď máme chvilku čas,“ řekl, pohladil Reylu po rameni.
„Dáme si zatím skleničku vína.“
Nalil dvě sklenky, jednu jí podal.
„Přípitek na tu trojici géniů?“
„Na zdraví — a ať gril drží,“ pousmála se.

Na rošt položil pár plátků zeleniny. Zasyčely poslušně.
Reyla odložila tác a naklonila se blíž. Její paže se lehce otřela o jeho, když mu podávala kleště.
„Petře, ty jsi vládce ohně.“
„Ano. Člověk versus plamen. Kdo zvítězí? Doufejme, že to nebude moje sebevědomí.“

Zasmála se a sáhla po rajčátku.
„Hlavně ať to tvé ego nespálí. Mám ráda zeleninu lehce nafoukanou, ne jako uhlí.“

Petr jí položil dlaň na bedra.
„Lehce nafoukaná zelenina. Jasně. Chceš ještě víno?“

„To je jako ptát se, jestli chci dýchat. Nebo tě políbit.“ Něžně ji políbil na rty a víno dolil oběma. Když jí podal sklenku, jejich prsty se na okamžik dotkly a oči setkaly — jen na tolik, aby řekly víc než „na zdraví“.

Stáli pod stromem, vedle lavičky, a sledovali gril, co šeptal jako rádio v pozadí rodinné oslavy. Morice se potuloval v křoví a hrál si na lva ze savany. Pak se zarazil a rozkýchal se na pampelišce, čímž rozbil chvíli ticha. Reyla se rozesmála.

Petr ji lehce šťouchl loktem.
„Víš, jestli tohle dopadne dobře, otevřu restauraci. Bude se jmenovat Gril & Grace. Nebo taky Připálená romantika. Výběr záleží na tom, jestli jídlo shoří dřív než ponožky.“
Reyla pozvedla obočí.
„A já ti budu psát recenze. První: cuketa ucházející, atmosféra výborná, majitel by měl nosit méně ponožek.“
„Žádné nemám,“ řekl hrdě a zvedl nohu.

„Bravo. Tak snad bude i jídlo stejně obnažené.“

Zasmáli se oba. Reyla se o něj opřela a položila mu hlavu na rameno.

A právě v tomhle tichu, v tom smíchu mezi pampeliškou a cuketou, bylo všechno tak, jak mělo být. Jako by si svět vzal dovolenou.

Soumrak se vplížil do zahrady jako kočka skrz živý plot. Gril dohasínal do rudých uhlíků.
Seděli spolu na lavičce, koleny se dotýkali a dělili se o talíř.

Petr jí vložil do úst kousek grilovaného ananasu.
„Delikatesa — limitovaná edice.“
„Schváleno. Možná bude potřeba další výzkum.“
„Vědecký přístup,“ přikývl a políbil ji na spánek. Podal jí další kousek a Reyla si ukousla přímo z jeho prstů.

Později, když se na obloze rozzářily hvězdy a tráva pod bosýma nohama chladla, leželi vedle sebe na dece. Jejich smích se pomalu rozplýval v tichu.

„To byla dobrá večeře,“ zašeptala Reyla.
Petr se k ní otočil a položil ruku na její bok.
„A ještě lepší společnost.“

Morice zívl a svalil se vedle nich, dál předstíral nezájem. Ale i on si všiml, jak se Petrovy prsty znovu a znovu vracely k těm Reyliným — jako oheň, co hledá suché dřevo.