Kapitola devatenáctá: Jako tehdy, možná navždy

Začal jako každý jiný — sluncem na podlaze a kocourem, který jen předstíral, že spí hluboce.

Petr prohodil něco o tom, že marmeláda je metafora pro závazek — lepivá a těžko se roztírá. „Jako my. Než si dáme kafe,“ dodal se šibalským úsměvem.

Reyla se pousmála, ale neodpověděla slovy. Jen mu palcem setřela drobek z koutku rtů — a její dotek zůstal o vteřinu déle, než by musel.

Ve vzduchu bylo něco jiného. Něco, co do rána nepatřilo. Ticho bylo příliš záměrné, jako by sama zahrada zadržovala dech. I Morice působil klidněji, schoulený ve stínu bez svých obvyklých dramat, věděl, že dnešek patří těm dvěma.

Dopoledne plynulo tiše — Petr umýval okno, které nebylo špinavé. Reyla přeskládávala jablka v míse. „Umění?“ nadhodil. „Terapie,“ pokrčila rameny. Moc toho nenamluvili. Když se dotkli, zůstali v tom okamžiku o vteřinu déle. Když se jejich pohledy setkaly, oba je nervózně odvrátili. A hned je znovu našli.

V poledne bylo slunce téměř kruté. Petr stál ve dveřích a díval se, jak Reyla stojí bosa v trávě a obrací tvář k nebi — jako by jí něco řeklo. Tentokrát žádný vtip. Jen otevřené srdce a tichá touha.

Jedli málo. Ovoce na velké jídlo neměli pomyšlení. Po hladu nebylo památky. Aspoň ne po hladu, co řeší jídlo.

Odpoledne bylo tiché. Čas se zpomalil, složil sám do sebe jako čisté prádlo. Promluvili jen jednou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. „Líp než to. Jsem skutečná,“ odpověděla.

Večer přišel v jemných stínech. Reyla zapálila svíčku. Petr zavřel okna. Kocour zmizel — chápal, že teď už to patří jen lidem.

Nezavolala ho. Nezeptal se. Prostě vešel — a vzduch v místnosti se změnil.

Stála u postele, tichá. Ne váhavá — přítomná.

Dotkl se jejího zápěstí. Pomalu. Jako by zdravil modlitbu. Její kůže odpověděla, jako by na ten dotek čekala celý svůj život.

Žádná slova. Jen ruce, jisté a měkké. Jen ústa, co hledala jazyk ticha. Políbil jí na rameno jako poděkování. Ona mu přejela prsty po čelisti — jako by si zapamatovávala mapu.

Rozepínal jí košili s úctou, knoflík po knoflíku. Tkanina se otevírala jako květy. Její tělo odpovídalo beze studu, vítalo jeho pohled i ruce. Každý odhalený oblouk byl větou v příběhu, kterou spolu psali.

Něco v koutě zašramotilo. Reyla se pousmála.
„Náš strážce ještě neodešel.“
Petr se podíval ke stínu pod židlí — tam seděl Morice, tvářil se nenápadně.
„Zavřu mu dveře,“ zašeptal.
„Nech ho. Ať ví, že jsme v pořádku.“

Přivinula se k němu. Její prsty poznávaly tvar jeho zad, teplo boků. Jejich dech se proplétal. Když jí políbil mezi klíčními kostmi, vydechla — jako by cítila celý život.

Pohybovali se pomalu. Odkrývali se navzájem jako něco posvátného. Bez spěchu. Bez překvapení. Jen nevyhnutelné naplnění okamžiku, který čekal od prvního pohledu, od první jiskry, od první absurdní věty u kompostu.

Těla si našla rytmus, který znala odjakživa. Dech a žár. Tep a ticho. Blízkost, která odpouští všechno.

A když do ní vstoupil — jemně, plně — v ten moment se svět na chvíli zastavil. Ne v úžasu, ale v úctě. Jako by se něco stalo celistvým.

Žádná slova. Jen vlny. Pomalu, hluboko. Příliv, který táhne něco staršího než čas. Láska, ne chtíč. Přítomnost, ne vlastnictví. Propojovali se jako jedno tělo, jeden dech, jedno vědění.

A když bylo po všem — nebo spíš na vrcholu — leželi propletení, jako kořeny dvou pod teplou zemí.

Prsty Reyly spočívaly na jeho srdci. Jeho ruka ji objímala, jako by chránil plamen.

Petr zašeptal sotva slyšitelně: „Tohle je místo, kde jsem jen kdy opravdu byl.“

A venku zahrada vydechla. I hvězdy se zdály být blíž. Noc, konečně, pochopila svůj smysl.

Nespali. Pluli spolu. Skrze teplo, skrze dotyky, skrze všechno, co kdy bylo důležité.

Až přišlo ráno a našlo je tam. Stále spolu. Propletení. Celí. Jako tehdy, možná navždy.