Kapitola: Poslední

Uběhlo mnoho společných let, tichých i zářivých. A oni v nich byli. Spolu.

Odešli beze slova. Jen branka zůstala pootevřená a ve vzduchu voněla směs tymiánu a skořice

Zahrada mlčela – ne proto, že by někdo chyběl, ale protože vše bylo řečeno. Trpaslík Jarda stál tiše. Pořád hleděl tím směrem, odkud mu naposledy mávala Reyla s Petrem. Morice už spal. Tentokrát opravdu. A nikdo mu to nevyčítal.

Na druhé straně světa — nebo možná jen o kousek dál — seděli Reyla a Petr pod stromem, který nikdy neztrácí listí. Nebylo jasné, jestli je to vzpomínka, nebo začátek jiného světa. Ale nikdo to nepotřeboval vysvětlit.

Hřejivý větřík si pohrával s květy a v dálce zpívala voda. Reyla se usmála a ukázala: „Dívej, Petře… tam si hraje lev s beránkem.“ Petr mlčky přikývl, jako by vždycky věděl, že tohle místo existuje.

Na větvi nad nimi ležel Morice. Protáhl se a líně otevřel jedno oko. Hleděl na ty dva pod sebou – a nic neřekl. Nemusel.

Petr si přitáhl deku blíž k tělu a zabručel s úsměvem: „Víš, miláčku, já tady mám na spaní nejradši tu naši starou chalupu.“

A Reyla se zasmála tak tiše, že ten smích slyšely jen listy nad nimi.