Epilog

Přijímám tě v tichu.

Ne jako cizince, ale jako strom přijímá vítr.

V každém zašumění listí tě cítím.

Děkuju za tvé ruce, za tvůj smích,

za to, že mě slyšíš i tehdy, když slova selžou.

Ať je tvůj krok lehký, tvé srdce klidné

a tvé rty vždy o jeden úsměv blíž ke mně.

V trávě, v dešti, ve světle…

jsme spojeni.

Já, Reyla. Ty, Petr.

Ne náhodou, ale jako návrat.

Dýchej.

Miluj.

A i když se ztratíš,

najdi mě v sobě

Já tam budu.

Navždy.