Ozvěny

Probudilo mě ticho. To ticho mě neobjímalo, ale dusilo. S leknutím jsem otevřela oči. Jediný sluneční paprsek se dral skrz tmavé záclony a osvětloval hrnek na nočním stolku s nedopitou kávou. Každé probuzení po takové noci je jako ohledávání místa činu. Do nosu mi vnikl pach zatuchlého cigaretového kouře, který byl prosáklý matrací i peřinou. Ten odér byla moje práce. Měla bych s tím přestat.

Zdál se mi sen, ve kterém jsem stála nahá uprostřed prázdnoty. Moje tělo nebylo z masa a kostí, ale z hlíny. Dokonale vypálená socha. Ozvalo se křupnutí a přes mé tělo se objevila černá trhlina.

Posadila jsem se na posteli. To, že jsem vzhůru, mi potvrdila prudká, tepající bolest hlavy. Rozhlédla jsem se. Pár centimetrů od mé hlavy ležel květ chrpy. V tom šedivém pokoji to byla jediná skutečná barva. Tak modrá, až to bodlo do očí. Zavřela jsem je v naději, že zmizí. Když jsem je znovu otevřela, stále tam ležel. Dokonalý a nemožný.

Byl to vzkaz. Ale od koho?

A jak jsem se dostala domů?

Zaposlouchala se, jestli nepřijde odpověď. Nepřišla. Nebo jsem ji neslyšela. Neslyšela jsem ani vrnění svého kocoura Maxe. Byl od včerejší noci mrtvý.

Na podlaze ležely černé šaty a svetr – oblečení, které jsem včera měla na sobě.  Ale ne tak, jak bych je tam v opilosti pohodila já. Ležely tam v úhledném vojenském komínku, přesně tak, jak vždycky vyžadovala máti a já to nikdy neuměla. Každý kus byl precizně složený. Ta geometrie, ta cizí, pedantská systematičnost v mém nepořádku byla děsivá.

Nepatřila tam.

Sáhla jsem po kožené brašně, která ležela na zemi vedle oblečení a překotně se v ní přehrabovala. Cinknutí svazku klíčů. Hmat po ostrém rohu občanského průkazu. Peněženka. Všechno tam bylo. Hlavou mi bleskl obraz hada požírajícího vlastní ocas. Kde se vzal jsem netušila.

Vytáhla jsem mobil. Displej zazářil a udeřil mě do unavených očí. Sedm zmeškaných hovorů. Číslo neznámé.

Chladný závan vzduchu mě přinutil zvednout oči nahoru ke stropu.  V rohu místnosti byla malá jizva v omítce. Zrodila se z ticha, které nastalo, když z Maxova tělíčka na mém klíně vyprchal poslední zbytek tepla. V tu chvíli bylo ticho tak husté a těžké, až se pod jeho vahou roztrhal samotný prostor. Ta trhlina nebyla jen v omítce, ale v samotné podstatě pokoje.

A já byla přesvědčená, že z té trhliny na mě něco kouká nebo se mi to dokonce vysmívá. Nestačilo, že odešel Max, ještě se mi v bytě musela udělat tahle věc.

Hodiny na zdi ukazovaly sedm. Vyskočila jsem z postele.  V koupelně jsem pustila kohoutek naplno. Proud ledové vody jsem si přitiskla na horkou, pulzující tvář. Po kůži mi stékaly pramínky.

V tu chvíli telefon zavibroval a na displeji se objevilo neznámé číslo.

„Haló!“ vyhrkla jsem a myslela, že je to někdo z práce.

„Háló,“ ozval se na druhé straně mužský hlas.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se, v telefonu to zapraskalo.

„Kdo je tam?“  zopakoval ten hlas, jako by mě ani neslyšel.

„Proč mi voláte?“ řekla jsem ostřeji, zatím co jsem si nervózně okusovala spodní ret.

„V záznamech mám váš hovor z minulé noci. Já pouze reaguji. Jste ve stavu, kdy můžete objasnit situaci?“ Jeho hlas byl naléhavý.

„Ne, já… Nepamatuji si, že bych někomu volala,“ odpověděla jsem.

„Ale volala jste,“ trval na svém. „Pozvala jste mě do baru Za rohem. Řekla jste, ať přijdu hned. Čekal jsem na vás.“

Bar Za rohem. To jméno mi rezonovalo v prázdnotě mé paměti. Obraz rozmazaných světel, lepkavé barové židle.

„Já tam byla taky,“ zašeptala jsem a zatočila se mi hlava. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, musela jsem se na posadit.

„Ale... nic si z toho nepamatuji. Vůbec nic,“ můj hlas se zlomil.  Bez jediného slova, jsem zavěsila. Zůstala jsem sedět na židli. Další hovor jsem nevzala.