Reflexe v baru

Když jsem vstoupil do hospody, první, co mě zasáhlo, byla atmosféra. Hluk, smích a šumění sklenic, to vše se spojovalo do melodie večera. Objednal jsem si pivo a přemýšlel, jestli si mám nabít telefon. Zásuvka byla na druhé straně stolu, a přiznávám, moje stydlivost mě přiměla váhat. Jak absurdní, říkal jsem si, že taková banalita dokáže narušit klid večera. Nakonec mi štěstí přálo a objevila se druhá zásuvka hned vedle mě. Ulevilo se mi.
S telefonem nabíjeným vedle mě jsem se mohl konečně věnovat pozorování ostatních. Slečna za barem, blondýnka s úsměvem, se pohybovala s lehkostí, kterou obdivuji. Její úsměv a interakce s hosty mě fascinovaly. Zatímco ona se s lehkostí bavila, já seděl sám, vnitřně rozpolcený. Bylo mi jasné, že jsem ve své ulitě, ale nechtěl jsem se s ní vzdát. Snažil jsem se najít odvahu promluvit si s ní, ale to jsem byl já — Martin, člověk, který raději pozoruje, než se zapojuje.

Musel jsem na toaletu, a tak jsem prošel kolem baru. Před dveřmi do pánských toalet, kde by měli být muži, jsem čekal. Na levých dveřích visel nápis „Ladies“. Když jsem tam tak stál, objevila se mladá slečna a já jí řekl, že toaleta pro dámy je volná. Ona mi na to odvětila, že to je unisex a že klidně můžu jít. Slušně jsem poděkoval a zamířil dovnitř.

Když jsem vyšel z toalety a šel zaplatit, pocítil jsem nervozitu. Zda jsem se s barmankou setkal, či se neukázalo, že za barem, kde se točilo pivo, se skrývaly také překážky. Odpovídala mi na otázky se vší zdvořilostí, ale její odtažitost mi přišla zvláštní. Když jsem jí chtěl dát dýško, chtěl jsem nabídnout 10 % z ceny, ale její reakce mě zaskočila. „Když mi to dokážete vypočítat, určitě ano.“ Měl jsem smíšené pocity. Chtěl jsem jí pomoci, ale obával jsem se, že jsem ji tím urazil. Cítil jsem, že jsem v tu chvíli vyvolal v ní pocit méněcennosti, který jsem vůbec neměl v úmyslu.

Když jsem se chystal odejít, řekla mi „nashledanou“ a já na to odpověděl, ale byl to chladný tón. Nebyl jsem schopen udržet oční kontakt. Otočil jsem se a odcházel k svému stolu, přemýšlel jsem, jaké příběhy se odehrávají za barem. Jaké myšlenky má ta slečna, co je uvnitř její hlavy? A proč se tolik bojím udělat krok kupředu, i když jsem se cítil tak blízko k tomu, co jsem chtěl?

Večer skončil a já se cítil osamělejší než kdy jindy. O to více jsem si uvědomil, jak důležité je spojení s druhými lidmi. Jak snadné je ztratit se ve svých myšlenkách a nevidět, co se děje kolem. Možná je třeba se občas otevřít, odhodit strach a zkusit to. Ale co když to nevyjde? Tohle je dilema, které mě provází. Jak tedy najít rovnováhu mezi stydlivostí a touhou po spojení?