Ještě než začal hluk

Vzala jsem do rukou židli s laminovanou dřevotřískou a přisunula ji k parapetu.
Ve světle se zdál zaprášený a osvětlený, že nemohl utéct před všemi hříchy.

Přestože sloužil spíše jako odkládací místo pro učebnice, plastové lahve, sešity s pokreslenými zadními stránkami, zamilované školní páry, které se o něj sem tam opřely, či jako všeobecná deska hříchů, kde se psalo to nejtajnější z lidské mysli, jednoho počátečního dne začínal s čistou hlavou jako já.

Když jsem se stávala bytostí u mámy v břiše, existovalo jen teplo, žádné prudké světlo ani náhlé zvuky. Mé tělo bylo nadnášeno plodovou vodou jako Plaváček, která tlumila každý otřes a dovolovala pohyb bez námahy, jako by gravitace ještě neexistovala.

Srdce matky udávalo tempo a opakovalo se pravidelně, až se stalo jasností. Samozřejmostí, kterou jsme jako děti braly a chodily v klidu spát s rozsvíceným světlem.

Plod se mezitím vyvíjel potichu a postupně: nejdřív se rodily základy orgánů, pak rostly a učily se pracovat, až nakonec dozrály, hlavně mozek a plíce.

Není kam spěchat. Není co řešit. V tomhle prostoru není volba ani odpovědnost, jen bytí. Možná právě proto je nám tam tak dobře a je to pro nás jediné místo, kde je všechno zajištěno dřív, než si to vůbec dokážeme uvědomit.

V květnu roku 2001 mě o ten klid připravilo světlo operačního sálu a mlžící se figury, které vypadaly jako modří, přízrační bohové, jenž narušili mé děložní rozjímání.

V té době mi ještě nikdo nevysvětlil, co je to jazyk. V mém vědomí se tedy pouze pohupovalo poznání, že kromě mého tichého pokoje v břiše existuje ještě jiné prostředí, kde se na sebe, jak vidím, musí neustále halekat.

„Ta je krásná…“
Hm, myslíš ve stavu naprostého zmatení z toho, co se stalo? Mami, kde na ty vtipy chodíš…

„Hele, ta je fakt krásná!“

Škubla jsem sebou jako polekaný pes. V tom pronikajícím zjištění přišlo zrakové „Sezame otevři se“ a naproti mně stál největší úhlavní nepřítel – Pavel.

Znáte ten pocit naprosté deprivace z toho, čeho musíte být součástí?

Do školy přijela neziskovka s preventivní přednáškou na téma drogy, alkohol, kouření a sociální sítě. Profláklé věty typu tohle nedělejte se postupně měnily v jakési zaříkávadlo, které se dalo počítat místo ovcí před spaním.

Kdykoli se přednášející zamyslel a pronesl další větu, jež až podezřele přesně reflektovala mé rodinné zázemí, několik jedinců se rozesmálo. Bylo to buď proto, že zaznělo slovo sex, nebo proto, že někdo bez ostychu zakřičel: „NEASI, to moje máma taky dělá.“

Já jsem se jen pousmála, posunula si kapuci blíž k čelu a uvedla se do režimu protestní hibernace.

„Pavle, nedám ti další lentilku, prostě si kup svoje,“ pronesla jsem. Kdyby měly být školní automaty tvou ledničkou, tak si z nich po dvanácté hodině nevytočím ani Snickersku.

Co jsem ale fakticky nikdy nepochopila, byl ten podivný fakt, proč se někdo rozhodl nacpat do vzdělávacích institucí dva naprosto protikladné automaty. Jeden je plný kalorických zastrašovadel, druhý se tváří, že podporuje zdravý životní styl.

A výsledek? To „zdraví“ pak každý den končí rozfláknuté na chodníku před školou. Haha.

„Kdybych byla žákyně a měla vysvětlit aspoň jeden básnický přívlastek, použila bych tento jako oxymóron, a ty bys byl zkoušející, Pavle! Odprejskni!“