Na hranici ticha

I.

Konečně se mu podaří odlepit pohled od hladiny zakalené vody rybníka vzadu za tím ponurým domem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ domem, za jehož kamennými stěnami prožil dětství, ranou dospělost a dost pravděpodobně v něm brzo chcípne. To ale nikdo nikdy neuslyší.

Jeho domov stojí mimo frekventovanou cestu. Ze všech stran je lemován starým plesnivým plotem. Jeho hnilobně nasládlý pach už dávno ztratil prvotní razanci. Dvě patra kdysi obývalo mnoho lidí. Matka a otec. Bratr. Jeho manželka a dva synové. Na rohu čtvercové zahrady stávala nevelká psí bouda, do které se jejich psovi nikdy nechtělo. Bratr si tehdy prosadil, že si pořídí německého ovčáka. Navzdory námitkám jeho ženy. Nakonec si ho všichni oblíbili a když zemřel, upřímně ho oplakali. 

Ke snídani si ještě stačí dát kousek včerejšího chleba. Jen ze zvyku ho zapije prázdnou sklenicí ničeho a laskavě pohladí sám sebe po holé hlavě. Na jejím temeni si nahmatá malou vystouplou bulku. Ví, že se od posledně zvětšila. Opatrně po ní přejíždí kostnatými konečky prstů. Smrt ho svým způsobem fascinuje. Člověk ji už nevnímá jako běžnou součást života. V moderní společnosti pro ni nezbývá místo, a přece jen je naší nedílnou součástí.  Předstíráme, že se nás netýká. Jako bychom se zbaběle schovávali sami před sebou. Ale takové pojetí života není správné, ba jej dokonce lze označit za zhola nebezpečné; neboť takovým postojem zároveň popíráme samotnou podstatu našeho bytí, tedy nás samotné. 

I přes chátrající zevnějšek cítí se šťastný. Ne snad proto, že jeho život stojí na prahu definitivního konce, nýbrž jakou svobodu to s sebou přináší. Teprve až v tváři v tvář propastné tíze času ztrácí jeho relativnost veškerý význam. Daleko hlasitěji ozývá se všemi vnímaná, leč neprávem přehlížená pomíjivost. Mezi těmito dvěma zákonitostmi existuje nepopiratelná kontinuita, kterou si člověk žalostně není s to uvědomit. Nebo přesněji řečeno – pod tíhou uplynulých dekád ztrácel schopnost si ji uvědomovat.  

Lehounce se usměje při pomyšlení na ženu, která již zemřela. Dvakrát. Před očima se mu samovolně zjeví její obraz. Vidí před sebou elegantní dámu s tenkými kadeři vlasů, stále stejně hnědými, zakrývajícími uši a stále sahajícími pod bradu. Kulatému obličeji dominují velké hráškově zelené oči. Nos má drobný a špičatý, ale ve tváři je krásná. Žádné vrásky ani stařecké skvrny. Přesně si vybavuje její pronikavý pohled. Hledí na něj s šelmí prozíravostí, jako by očekávala, kdy na ni zaútočí. On ale ví, že je to jen póza. Maska, bez níž se zřídkakdy ukazovala. Vzpomínáš si, proč ji nosila? Jistěže. Bez ní se totiž cítila jako nahá. Příliš zranitelná. Přirovnával ji k dobrému románu – bylo nutné prokousávat se množstvím vrstev, aby odhalil, chcete-li její skutečnou povahu. A to tě bavilo, mám pravdu? Ano. Ta žena v sobě skrývala výjimečný příběh. Čím hlouběji se dostával, tím více ho okouzlovala. Bavilo ho spouštět se po onom pomyslném řetězu hlouběji do jejího nitra. Strhávat jednu vrstvu po druhé a objevovat její pravé já... 

Pomalu zdvihne svou dlaň a namíří ji k onomu protějšímu obrazu. Rty se mu bezděky rozechvějí. Chce se jí dotknout, sejmout další vrstvu... nejde to. Ještě než zmizí, tentokrát už nadobro, zpříma pohlédl do jejích očí. Mrtvých očí. Život z nich už dávno vyprchal.

Stejně jako z chlapce stojícího naproti němu.

Ani nepostřehne klepání. Prý pokaždé nejdřív zaklepou. Celkem třikrát, než vstoupí.

Obraz ženy se rozplyne. Navždy.

Chlapec s malýma špičatýma očima stojí mlčky a nehnutě. Skoro jako socha. Má na sobě černou šusťákovou soupravu s velkým žlutým šestiúhelníkem na prsou. Je vysoký a šlachovitý. Krátké černé vlasy zastřižené na ježka, ukázkově; jak tomu chtějí předpisy. Tohle není přelud, to ví jistě, ale přesto je rozdíl tak zanedbatelný. Jeho tělo sice dýchá, pohybuje se, docela určitě přijímá potravu. Ale život v něm už dávno ustal. Krev kolující jeho tělem je mrtvá. Tady je mrtvé všechno.

Dovolím si poupravit jeden z výše vyřčených výroků. Abychom byli zcela přesní: Není jako socha. Je spíš jako robot. Tvář už dávno zbavená jakýchkoli emocí, zaseklá v čase. Jen nicota. Dnes po světě chodí už jenom oni. Všechny do jednoho obklopuje nicota. Tady nežije nic.

Nemůže mu být víc než dvacet. A přesto…

„Váš čas se chýlí ke konci,“ řekne on.

Záhy se celý prostor otřese. Zavrávorá, ale s chlapcem to ani nehne.

„Ještě předtím se vás však musím zeptat, zdali jste se nakonec nerozhodl uhradit stanovenou částku,“ pronese chlapec bez jakékoli známky citu roboticky naučenou fázi.

Cítí tupou bolest v hlavě. Jako by mu někdo bouchal kladivem do zátylku. Dlaně mu vibrují a prostor před ním se stále nepřestává pohupovat. Najednou mu je zima. V žilách mu tepe krev, až má pocit, že každou chvíli prasknou. Cítí, jak se mu v těle zatínají všechny svaly. Nemá sílu odpovědět, ač odpověď už od začátku visí ve vzduchu.

Ta náhlá změna stavu zdála se být až neskutečná. Myslel si, že je připraven. Věděl o tomto okamžiku, čekal, až přijde. A i tak… neustál ho.

Prostor se náhle zlomí a jeho tělo zvolna klesne k zemi. Sotva slyšitelně ozve se rána dopadu na mrazivou podlahu. Zimu však už necítí. Za starých časů by kachličky pomalu začaly nabírat rudou barvu. Tekla by krev, vzduch by čpěl kovem a posléze i hnilobným zápachem rozkládající se tkáně. Protože lidé se už dávno nepohřbívali do země. Od doby, co byla kremace prohlášena za neetickou a zákonem zrušena, se mrtvý člověk prostě nechal doma, napospas přírodě. Ta se pak činila způsobem sobě vlastním.

Vnímá, jak mu vzduch z plic proti jeho vůli uniká do prázdna. Chce se soustředit na tlukot svého srdce, ale necítí nic. Jen víčka těžknou, zrovna teď jsou nejtěžší na světě. Teprve až v poslední chvíli vyčte z chlapcovy tváře cosi jako lítost: Nebo si to alespoň snaží namluvit. Aby se uklidnil. Aby si dal najevo, že všechno je v pořádku. Není se čeho bát.

V jeho očích se však neděje nic.

Všechno propadlo do tmy.

 

…

Poslední dny v Zóně nesly se ve znamení vydatného deště. Při takových příležitostech nechávala okno vždycky otevřené dokořán. To aby do jejího nevelkého pokoje pronikl osvěžující vlhký vzduch, který po troše nasávala do plic, zatímco s mimořádným zájmem sledovala, jak vytrvalé kapky letního rozmaru dopadávají na dosud prohřátý asfalt tam dole. Bylo v tom něco zvláštně uklidňujícího. Občas těm kapkám záviděla jejich nekonečnou volnost. Nikdy si však nepřála být stejná jako ony. Svoboda v sobě skrývá cosi nesmírně atraktivního, to nelze popřít. Jenže… jak s ní naložit, máme-li ji ve svých rukou? Máme-li možnost svobodně se rozhodnout sami za sebe, musíme automaticky počítat s rizikem, že se rozhodneme špatně. Správně tušíš, že svobodné rozhodování neznamená záruku jeho neomylnosti.

Správně. To jí na oné volnosti děsilo nejvíce.

Lidé odmalička žijící se svobodnou vůlí o ní nejspíš nepotřebují přemýšlet. Berou ji jako zcela přirozenou součást jejich svobodného života ve veskrze svobodném světě, kde je možné vše, na co si jedinec vzpomene. Nikdo mu nediktuje, jak má žít, co má jíst, jaké nosit oblečení, kdy ho nosit či co říkat nebo neříkat nahlas, aby se náhodou nedostal do problému. Takový svobodný člověk má jistojistě pocit, domnívala se, že výše zmíněný výčet jej skutečně činí svobodným celým svým duchem i myslí. Tedy může si v rámci nutných regulí co se mu zalíbí, a pakliže ho to, co se mu zalíbilo, časem omrzí, najde si obratem další činnost, které se věnuje. A tak stále dokola. To je definice svobodné vůle a svobodného rozhodování. Pro jednoho tak prosté jako sama chůze, pro druhého… synonymum strachu, temnoty, ale také jisté fascinace a něčeho, co bychom nejvěrněji mohli přirovnat k závisti. Nikoli však k závisti škaredé, zákeřné, jako spíš té zdravé – snad dokonce lidské v tom nejčistějším smyslu slova.

Zahleděla se na protější panelový komplex. Zoufalé šedé, zoufalé neosobní, stejně jako všechny ostatní domy. Všechny vystavěné ve tvaru T, sčítající sedm pater. Přesně v jednom takovém žila i ona. Umně podtrhovaly životní úroveň místní čtvrti. Šeď a zmar.

Při podobných příležitostech pokaždé vkrádala se důvěrně známá vzpomínka na ten malý domek, ve kterém prožila část svého dětství. Sice velmi raného, ale navzdory tomu v její mysli zůstaly útržkové obrazy – fragmenty plné mnoha barev a vůní, co na tomto místě nebylo možné už najít. Třeba důvěrně známá vůně čerstvé posekaného trávníku, co? Zasněně se usmála. Spalující žár letních slunečních paprsků stále dokázala vnímat na svých vybledlých tvářích. Na okamžik jako by se do těch časů znovu vrátila. To nesnášíš, co? Jo, to tvoje živé fantazírování. Vždycky je o to těžší přijmout současnou realitu, když se příliš zasníte, pomyslela si. Pravda. Ale nedokáže si pomoct. Myslím, že bychom to mohli klasifikovat jako jistý druh sebetrýznění. Proč se vůbec lidé tak upínají k minulosti? Často až nezdravým způsobem, jako by jim nedocházelo, že tím v podstatě sabotují svůj současný život. Ne, takhle to není. Oni si to moc dobře uvědomují, dělají to vědomě.

Není se čemu divit, když jejich současnej život stojí za hovno, říkávala její matka.

Jenže lidé mají silné tendence si minulost idealizovat, oponovala jí v hlavě.

Matčin hlas mlčel.

Její matka velmi těžce nesla, když je kvůli jejich nevyhovujícímu kádrovému profilu odsunuli do Zóny. Nenáviděla nový systém. Korporátní vládu. Všechno tohle dělení na občany lepší a horší kategorie. O tom Vám povím později. Jen si to pamatujte. Bude to ještě důležité.