Když les procitá

Když les procitá

Anotace: Líčení zpracované studentem jako trénink na maturitní práci. Zadání bylo z maturit 2015.

Už od dětství jsem milovala tyhle výlety. Byly to pro mne jakési útěky z reality. Už je to dlouho. Linoucí se cestičku znám snad nazpaměť, zde je kámen, zde prohlubeň a zde musím přeskočit. I přes znalost trasy jsem znovu a znovu udivená její krásou. Jak je možné, že se toho tolik mění během roku a přece jen nic není ošklivé? Jak je možné, že nám příroda neustále představuje člověkem nedosažitelnou krásu?

Procházím přes poslední zatáčku, ptačí zpěv zesiluje a já už teď vím, že se mílovými kroky přibližuji k lesu. Čerstvý vzduch na mé plíce působí snad jako pohlazení. Na tváři mě zašimrá sluneční paprsek a po pár krocích mě tento uličník dokonce oslepuje. Rychle ho překonám, už je chudák slabý. Přece jen začíná podzim.

Po dalších pár krocích sleduji stromy zahalené do barevných kožichů pod mlhovou peřinou. Teprve vstávají. S mizející mlhou cítím, jako by nepokoje, které jsem přinesla na toto posvátné místo, pomalu odplouvaly. Les se probouzí, šumění listů zesiluje a já cítím, že stejně jako oni procitám. Otevírám se novému dni a novým možnostem. 

Hluboký nádech a za ním pospíchající hluboký výdech jsou poslední částí procesu očištění  sebe samé. Po cestě dále pokračuji jako nově zrozená. Mezi nahnědlým listím pozoruji lesklé kaštany, které se stihly vyloupnout ze svých ostnatých hnízd. Jejich bratři ještě meškají a leží zahaleni v peřince. Musím se alespoň pousmát nad podobností, kterou zde shledávám. 

Rostliny si dopřávají ranní rosu. Skoro mi přijde, že si ji vychutnávají jako lidé nejluxusnější ranní kafe. Oči zvedám k obloze a je mi trochu smutno, radosti léta odcházejí. Přicházejí pochmurné studené měsíce. Nádech, výdech, znovu se snažím zahnat přeháňku negativních myšlenek, není pro ně přece prostor. A tyto myšlenky jsou skoro jako listy padající ze stromů. Mizejí mi před očima. Rozkládají se. 

S nově nabytými dojmy se vracím pěšinou zpět domů. Získávám pocit štěstí, podzim nebude tak špatný. Barvící se listy jako červenající se dětské tváře při smíchu, jako červenající se dětské tváře u kamen po prochladnutí. Každé roční období má své dobré a špatné stránky, jen si jich musíme všimnout. Všímejme si, dýchejme a obdivujme.

Cesta vykoupení.  

Autor Donutkaa, 14.03.2021
Přečteno 57x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter