---Mravenčí tajga aneb Chvály kraje pod Ralskem a Bezdězem---

---Mravenčí tajga aneb Chvály kraje pod Ralskem a Bezdězem---
V roce 1264 je připomínán "les řečený Bezděz“. Apelativum Bezděz je něco – v tomto případě les – Bezdědův. Bezděd je člověk bez dědů, bez původu, vykořeněnec. Les bez předků, prastarý les. Tak starý, že nemůže mít předky. Původní les. Ostrov severské tajgy ve střední Evropě. Kraj si zde zachoval tvář raného holocénu, tedy doby po ústupu pevninského ledovce. Ve zdejších slatinách přežívají rostliny jako Popelivka nebo Kosatec sibiřský, které mají svou dnešní domovinu daleko za Uralem na mrazivé Sibiři. Běžným kmánům ukazuje kraj svou slunnou a písčitou tvář na Dokeských březích, ale zádumčivá realita je jinde.

-Lovotín aneb Kraj mezi nebem a bažinou-
Toho rána se z kraje Lovotínských lesů k jihovýchodu otevřel na nebi modrý příkop, průrva do nebes mezi šedou plentou churavých dnů zimních, okraje mračen ozářil zlatě slunce jas, v příkopu jak kry pár beránků zlatých poválelo se a kaňon se snad počal uzavírat a pod poklicí šedi další šeď mlžná jevila se v kraji neviděna zastírat dálky, cáry a řasy v lůnu blankytném nedávaly tušit plíživému řídnutí severní bezkonečné kry šedi, která do běla se noříc odhalovala nad parami modré nebe… pod Babinského Lovotínem a jeskyní Zlodějkou rozprostírají se zádumčivé mokřady Rečkovské, ze kterých nejedna noha nevyvázne suchá a nejedna duše živá, v těch místech jsou na Rokytce 4 zaniklé klášterní rybníky, tedy 4 protržené hráze. Dnes opuštěný kraj, který pokud někdy měl své jméno, dávno upadlo v zapomnění, leží na pomezí Radechovské mravenčí tajgy a údolí Jizery, býval prvním centrem středověkého osídlení Středního Pojizeří. Odsud se tehdy až do Lužice táhl neprostupný prales zvaný Záhvozd a jeho předpolí obýval mýtický český kmen Charvátů. Mnoho staveb s románskými kořeny pochází už z 12. století. Z té doby se dochovala například krypta bývalého Kláštera Hradiště nad Jizerou nebo řada románských kostelíků podél toku řeky. Ještě starší paměť než Slovanské osídlení mají zádumčivé mokřady dolního toku Rokytky u Rečkova, které tu zůstaly z konce poslední doby ledové a tvoří útočiště reliktním sibiřským rostlinám jako popelivka nebo kosatec, které nikde jinde v Českém masivu nerostou. Z mladší historie stojí za zmínku les zvaný Lovotín, kde se na začátku 19. století ukrýval legendární český loupežník Václav Babinský zvaný Venca z Pokratic spolu se svou bandou v jeskyni Zlodějka a podnikal loupeživé výpravy do okolí. Kousek dál jsou rokle Rečkova. Rečkov, to je jeden z větších střípků daleké Sibiře jako součást unikátní Bezdězské tajgy - jedné chladné mokré zádumčivé Břehyňské a Chmelného dolu a druhé suché prosluněné mravenčí Radechovské. Dva protiklady tvořící neopakovatelný kus divočiny v tom kraji pod Bezdězem.

-Čilimníkové pláně aneb Zjizvený kraj-
Jezovská pole a Židlovská obora (Čilimníkové pláně)- zjizvený kraj, kde se za rozvalinami budov pod starými hrušněmi na dohled zubem času zkoušených cest ukrývá cosi z jeřábí tundry Dolní Lužice a také trocha z pravé sobolí tajgy daleké Sibiře. Večerní Slunce stále ještě vysoko nad obzorem ozařuje zlaté trávy prorážené mladými sosnami, osikami a březovím a zahalené v hávu cvrččího orchestru. Divokost a nespoutanost. Zaniklé nebeské rybníky a s těží rozpoznatelné základy budov. Budov, kde žili lidé své osudy, ať už byly hořkosladké či sladkobolné. Zmije při cestách. Staré mlýny, samoty, solitérní velikáni, vodárny, úvozy. Zdivo a rumiště. Jsem tu sám a se mnou je svět. Ta krajina je moc velká i pro člověka jednadvacátého století. Lidé se tu snaží přizpůsobit si krajinu už stovky let a přitom nevidí, že krajina si mlčky přizpůsobuje je. Zástupy čilimníku prostupují pláněmi podobnými pak Australské buši. Lid, který nikdy neměl své hrdiny, zmizel, ale kraj zůstal. A lůza pod platanem…

-Mravenčí tajga aneb Slova toho Lesa-
Mravenčí tajga (Radechovské, Strážovské a Kuřívodské lesy) - boroví, smrkoví, i březiny, duboví a bukoví, jmenné lesní cesty křížem krážem, mraveniště, kapradiny, slunečné paseky, prašné i štěrkové i zarostlé cesty, Svaté obrázky, nekolonizovaný kraj, suché borůvčí i mokrá tajga, vápnité pískovce někdy až u povrchu tvoří obliny lesních i polních cest, jindy jen droliny v zářezech, pod Radechovem drobné výchozy a převisy křemitého pískovce, každý úsek lesa dělený nespočtem cest je trochu jiný - suché či zelené borůvčí či kapradí, staré či mladé sosny či smrky, hájek bříz či houští akátu na svahovém úpadu nad říčkou Bělou, Ave Maria, Sv. Maria, Salvator, suché či vlhké rokle bez potůčku, černé či zelené kaluže, mariánská, tanková, poštovská, drážka, páterovská, vápenská, mnichovohradišťská, stará mělnická (zádumčivá cesta vátých písků)..., Pokud je (nebo někdy byla) Ptačí studánkou ona "Černá louže" (žabincové jezírko, tůňka na dně rokle), tak je to spíše zelené prameniště podobné několika dalším v okolí, ze kterého bych pil jen v nouzi nejvyšší. To ale nijak neubírá (ba právě naopak) čarokrásnosti okolní Mravenčí tajgy. Ohnivý skoro západ slunce u kapličky na Krupských lánech, odpolední Jezovské pláně, Vrchbělská střelnice a Farský les- vyprahlá to místa ztrácejících se drobných úvozů starých cest, Obecní důl Vrchbělský střídá výheň s vlhkým šerem, nažloutlý odstín korun osik a bříz dává dopřát místu i času pionýrům bývalé střelnice, vrchbělská hláska, Jiné dny zas skalní galerie Malé Bukové (zkameněliny a bouřkové kuličky) železité Tavaliny, zádumčivá břehyně rákosin a vody, medvědí brána v Černé zatáčce, bažiny Chmelného dolu, míče sivého bělomechu na Západní Tavalině, tajga Pustých rybníků, chorvatské sosnoví pod Mlýnským vrchem, široké a hluboké pomalu se zvedající kořeny hor… Bukové stoupání po uklouzaném pískavém znělci, omšelé kapličky, kolem kterých se nosívala tělíčka zemřelých potomků k vrcholu hory, černé zdivo s bělí drolivé omítky. Jasná nebeská modř, té jakobych se toho rána za brzkého kuropění přiblížil nejvíce. Byl jsem tam úplně sám, na vrcholu Velkého Bezdězu, kraj jako širé plátno rozlitých tónů mizel nepohnut k obzorům a přec jsem cítil každý záchvěv sosen pod kopci vedený bystrou rukou Větru. Zde vstupuje ve svět hřejivý chlad. Zde je chtěný. Výhledy či pohledy- Radechov, Lysá hora, Obě Bukové, Ralsko, Tlustec, Kamenický, Pecopala, Mlýnský, Borný, Šroubený, Velký i Břehyňský rybník, Pusté rybníky, Tavaliny i Zlatý vrch, Tachovský, Berštejn, Šedina, Holý i Maršovický, Vrátenská i Housecké vrchy, v dáli Oblík, Raná, Srdov, Hazmburk, Říp, Milešovka, Kletečná, Buková hora, Lužické kopce- Klíč, Ortel, Luž, Jezevčák, Ještědské kopce- Velký Vápenný, Zdislavský Špičák, Malý i Velký Jeschken, Černé hory i vrchy, Hlubocký hřeben, Prosečské hory, Javorník, Sokol, v dáli Krkonoše - Kotel, blíže však i celý Kummer, Vlhošť, Ronov, Sedlo, Boleslavský Chlum i Příhrazské skály. Čtvrtá hodina ranní odbila a pomalu se blíží další den. V tuto hodinu, vždy jen nakrátko, je bytí jako sen.

-Velký Radechov aneb Dva týdny v ráji-
Místo tamní až moc blizoučko je mému srdci a proto nedokáži či nechci o něm šířit slova. Alespoň ne dnes. Zmíním jen vůni dřeva tyrolského slohu, do skal tesané stáje a pohled: Z jižního balkonu zámečku zrakem v dál přes věžový vodojem na Bezvel, skupina Březinských horek severně od Bezvelu jeví se ve výseči pohledu od Bezvelu vpravo. Špička kostela sv. Václava dává tušit Bělskému ostrohu, stejně jako modravý přechod kontrastu horizontů v pohledu pod Bezvelem (340m) údolí Bělé. Za kostelem snad lány kolem Krb (320m) u Valovic. Dále vpravo končí Radechovské lesy na hraně údolí zvlněním Táborových kopečků a nejvyšším Šibeničním vrchem (337m). Nejvíce vpravo, částečně už za stromy, se nakonec objevují vrchy Housecké vrchoviny korunované Vrátenskou horou (507m - ach ano!). Lesní oblast pohledu protínají téměř kose přímo pod zámeckém Mariánská cesta, dále Drážka a Páterovská cesta, opět na ně kosé, tedy rovnoběžné s osou pohledu tři Radechovské cesty do Bělé. Mezi Páterovskou a Drážkou významné historické křižovatky se svatým obrázkem Panny Marie s Ježíškem a Salvátora (u horního konce Valšské rokle, legenda o ukrytém klášterním pokladu), Bílý Kříž na křížení Krupské a Páterovské. Nepravidelnou úhlopříčkou vede lesem Poštovská cesta a vpravo náznak Studeného dolu s Kuřivodskou silnicí. Na podvrcholové etáži Velkého Radechova se zachovala oblázková říční terasa pravěkého toku Jizery mnoho kilometrů a velmi vysoko nad jejím současným tokem.

-Ten kraj byl, je a bude-
A tak si ten svébytný svět žije dál svým životem. Je zemí, do které vstupují lidé a ti z ní také odcházejí. Zanechávají tu větší či menší jizvy a kraj na oplátku splácí věčné jizvy jejich duším. Ale není zlý. Jediné zlo je to, co si sem s sebou nosí sami lidé, nebo to, co se sem od lidí šíří. Krajem protáhla mnohá nenávist a tisíce slz žalu. O tom svědčí mnohá uplakaná torza pomníků těch strašlivých chvil. Jeho dvojí tvář - suchých písečných sosen, a podmáčených pustých bažin dala v konečném důsledku uchovati tolik krásám minulého bytí, že snad předčily i samotnou minulost. I když to bych jí asi křivdil… Nepověděl jsem téměř nic. Málo na to, aby byla země pochopena. Dost na to, aby mi to bylo líto. Cosi mi stále uniká a proto se sem vracím a vracet budu. Musím.

J.Panáček: „A tak zde v tomto kraji pod Bezdězem žil lid, jenž nikdy neměl své slavné muže a hrdiny. Žil bez nich a možná o ně ani nestál. Ctil boha, pokud mu nebyl vnucován příliš násilně; jestliže mu to vyhovovalo, ctil vrchnost" - ten lid tu už sice nežije, ale kraj tu naštěstí zůstal. Važme si ho.