Dopisy Adamovi - 9. dopis

Anotace: poslední dopis, tentokrát krátký výlet do Ameriky

Můj Adame,

dnes Tě vezmu na výlet letadlem. Stojíme na Ruzyni, jsme rozdvojení, jedno já chodí za nás do práce a domů, a to druhé odlétá na křídlech fantazie. Kam? Do Ameriky. Nastupujeme do Airbusu, sedáš si k oknu, já vedle Tebe. Nakláním se přes Tebe, abych viděla a mohla se tulit. Teď se však musíme připoutat. Letadlo pomalu roluje na dráhu. Cítím vzrušení. Z Tvé přítomnosti a z letu. Miluji od malička proudová letadla. Jsou krásná, štíhlá, elegantní, silná. Letadlo se zarovná na runway a pomalu se rozjíždí. Teď to přijde, ten báječný moment. Rozeřvou se motory, ta mohutná síla, co unese tuny železa jako pírko. Letadlo se rozjíždí plnou rychlostí, neviditelná síla nás tlačí do sedaček, celé letadlo vibruje, je to nádhera. Pak lehké zhoupnutí a letoun se zklidní. A stoupá. Tlak v uších. Polykáme. Prudký náklon, Praha pod námi. Mějte se pod námi všichni krásně. Budeme pryč pár dní. A vrátíme se dřív, než jsme vyrazili.

Pod námi míjí krajina, kolem plují obláčky, slunce svítí zboku, zvláštní pocit. Za hodinu a kousek je pod námi moře, ale za chvíli je pryč. Minuli jsme kanál La Manche. A už klesáme. Blíží se Londýn. Nádherné město, ale zde budeme jen přesedat. Létají i přímé tedy, ale takto je to levnější. A už je pod námi Heathrow, obří letiště. Letadlo sedá a my pelášíme bludištěm chodeb a hledáme naši bránu, Gate No. X. A už jsme tam. Za oknem vidíme naše letadlo. Obří jumbo. Ale uvnitř je to letadlo jako jiné. Sedáš opět k oknu, je to stejné. Opět burácí motory, mocná síla nás tlačí do sedaček a pak nás zvedá k nebesům. Ale let je dlouhý. A za okny nekonečný oceán. Ale nám to nevadí. Povídáme si. Užívám si Tvoji blízkost, Tvůj úsměv, Tvůj hlas, Tvá slova, Tvůj dotyk. Prahu se vším, co zde mám, nechávám za sebou.

Přistáváme ve Washingtonu. Trochu se bojím imigrační prohlídky, někdy prý pro hlouposti vracejí domů nebo vyhazují jídlo, ale dobrý, jde to rychle. Taxíkem jedeme po dálnici do města. Úslužný Hispánec nám vyloží zavazadla u nenápadného hotelu kousek od centra. Dáme si věci do pokoje a jdeme se hned projít. Zvláštní pocit, letíme s časem. Doma půlnoc, tady odpoledne. Modré bezoblačné nebe, horko. Beru si jen nátělník a kratičké kraťasy. Líbí se ti to a obdaříš mě pěkným pohledem. Dám Ti za to pusu. Dojdeme ke Kapitolu. Je to symbol Ameriky, tak jako Bílý dům. Je to jako sen. Sen ve snu. Krásná fantazie. Vše je čisté, upravené. Kolem chodí lidé všech národností a barev, pestrá mozaika celého světa. Krásná Indka v rudozeleném sárí, její muž s turbanem na hlavě. Dva Židé v černém s pejzy. Tlustá černoška v přiléhavých džínách a dvě křičící děti kolem ní. Energická bílá Američanka v minisukni. Vstup dovnitř je střežen černochy ozbrojenými po zuby. Musíme zahodit svačinu, dovnitř nesmí. Prochází se po skupinách. Provádí nás černoch, jako všude zde. Srozumitelnou angličtinou vykládá. Je cítit, jak je hrdý na Ameriku a na její demokracii. Kdyby Češi dokázali být takto hrdí. Je to ovšem trochu optický klam. Washington je výstavní skříň USA. Jinde už to není takové. Špína, chudoba, ta zde není, ale jinde ano. Ale hrdí na svou zemi a a demokracii jsou napříč USA mnozí. Je to pěkná budova. Dozvíme se spoustu věcí. Černoch se ptá, Where are you from? Prague? Nice city... Zdá se, že každý průvodce zde je obeznámen s celým světem. Nebo náhoda? Asi ne.

Večer místního času jsme tak unaveni, že upadáme rychle do spánku. Ráno na snídani nepospícháme. Užijeme si soukromí, detaily nechám fantazii. A pak vyrážíme za dalšími zážitky. Bílý dům je vidět jen přes plot. Památník válkám, a památník Lincolna, to jsou ikonická místa. Slunko pálí, chodíme ve stínu stromů. Mezi památníkem a Capitolem je dlouhá parková promenáda, zvaná Mall. Kolem jsou muzea. Vstup je zadarmo. Procházíme muzei, je toho tu opravdu hodně. Od středověkých maleb po raketoplán.

Z Washingtonu zamíříme do New Yorku. Vlak to ujede za 5 hodin rychlé jízdy. Brrr, klimatizace. V USA všude běží klimatizace, a chladí fest. Zamotám se do bundy a přitulím se k Tobě. A je mi dobře. Usmíváš se. Myslím, že jsi také spokojen. Před vjezdem do NY se dráha vnoří pod zem. Vystupujeme na Penn Station. Nádraží vypadá jako zastávka metra. Černé stěny, stísněný prostor, vypadá to tu trochu ponuře. Když se však vynoříme na povrch, dýchne na nás NY tisícem vůní a zápachů. Z výšky budov kolem jde závrať. Je to neopakovatelný dojem. Žluté taxíky, pestré hemžení lidí. Bezděky si vzpomenu na miliony imigrantů z celého světa, kteří zde našli nový domov. Bohatství nebo bídu, štěstí nebo smůlu. Kousek odsud jsem nám našla hotýlek ve stylu art deco, vše je zdobné jako naše secese. A pěkně zašlé. Je to levný hotel, avšak s úžasnou atmosférou. Vyjedeme výtahem do 10 podlaží, nad námi jich je ještě dalších 10. Pokojík má okýnko do světlíku, v místnosti je příšeří. V noci je však vysoko nad námi ve světlíku vidět špička Empire State Building, rozsvícená neonovými barvami. Krása. Jdeme se projít večerním městem. Celé svítí, je vlahé teplo po přeháňce. Jdeme hlavními třídami, Avenue jim říkají, a vedou podélně celým Manhattanem, pod nohama duní metro. Do stran odbočují úzké Street, končící u vody, pěkně číslované, nelze zabloudit. Průduchy metra se linou podivné zápachy, ale nevadí to. Večer padáme do postele unavení. Poslouchám, jak oddychuješ, a pak usínám.

Druhý den vstaneme brzy. Máme nabitý program. Jedeme metrem až do špičky Manhattanu a jedeme lodí podívat se na Sochu Svobody a vystoupat do ní. Z dálky je krásná a z blízka stojí na vysoké, 4 patrové budově. Vyjdeme na střechu budovy. Výhled na Manhattan je nádherný. Štíhlé budovy mrakodrapů se půvabně tyčí k nebi. Pak vystoupáme po úzkých točitých schodech jejími potemnělými útrobami do její koruny. Výhled jak z letadla, až se zatočí hlava. Cestou zpět zastaví loď na Ellis island, kde byli příchozí imigranti podrobováni karanténě a přísné lékařské prohlídce. A mnozí byli vraceni zpět. Je zde muzeum. Mnoho fotografií, mnoho dojemných příběhů. Člověk si vzpomene i na ty, kteří byli zachráněni z Titaniku, i na ty, kteří tam nedorazili. Vracíme se na Manhattan, ostrov - srdce NY, který vypadá jako loď, plující mezi řekami Hudsonem a East river. Přes Hudson se klene úžasný Brooklynský most. Dojedeme metrem do Brooklynu a jdeme zpět na M přes most. Před námi se otevírá neopakovatelná vyhlídka na Manhattan, od jeho špičky s radnicí a Wall street přes kouzelnou siluetu ES Building a Chrysler Building. Přejdeme řeku a projdeme se po spodní, starší části M, kde jsou ulice ještě neuspořádané. Je zde také Ground Zero, místo, kde stála dvojčata. V místech jejich základů jsou dvě černé nádrže s vodou, která jakoby padá do neznáma, jako ty ztracené životy. Velmi působivé. Pak jdeme po Broadway, úzké ulici vinoucí se uhlopříčně šachovnicí M. Otevírají se nám nádherná panoramata parků a výškových budov.

Večer a další den ráno si trochu odpočineme, a pak vyrazíme na další procházku městem. Dnes pojedeme metrem na druhou stranu, k Central parku. Projdeme se jím, až dojdeme k muzeím. Prochodíme je. Je tu neuvěřitelné množství věcí, dovezených z celého světa. Celé komnaty, zařízené v dobovém stylu. Dále například rytíři na koních v brnění a ve zbroji. A taky kostra tyranosaura. Další den uděláme výlet na Long island k oceánu. Vzpomeneme na Velkého Gatsbyho, který tady někde bydlel. Sundáme si boty a jdeme po kolena do vody. Oceán je studený a divoký, koupe se tu jen pár černochů. Díváme se do dáli, kde je, daleko za obzorem, Evropa, domov. Sedneme si do písku, těsně vedle sebe, a užíváme si přítomnosti, krásy místa a okamžiku. Dívám se do dáli, pak na Tebe, usměješ se a vezmeš mě kolem ramen. To se ti povedlo, tenhle výlet, říkáš, a dáš mi pusu. A sedíme tam, posloucháme šum oceánu a je nám krásně.

Další den už musíme zpět. Metrem na letiště JFK, Kennedyho letiště, obří letiště, kde se mezi terminály jezdí nadzemním vlakem. Zkontrolují nás a nasedáme. Ukazuji Ti z okna řadu letadel, připravených k odletu, je jich snad 10 nebo i víc, fronta obřích letadel. Úžasné. A už řvou motory, letadlo se naplno rozjíždí a zvedá do vzduchu. Letíme tmou. Let je dlouhý. Nad Evropou nás z dřímoty budí turbulence. Jako by letadlo jelo po oranici. Ta síla, která hází obřím letadlem jako pírkem. Pak přesun do letadla do Prahy a noční let pokračuje. Přistáváme stále za tmy. Čas, který jsme si půjčili cestou tam, musíme vrátit. Pak jsme celý den jak ve snu. Další sen ve snu. Ale stálo to za to. Dáme si pusu na rozloučenou a jdeme si každý do své reality.

Tvoje dopisovatelka

            Eva