Moje realita

Anotace: Relita? Představa? Jak tyto dvě věci od sebe rozeznat? Pro někoho to může být velice těžké. Jenom tenká hranice dělí naší představivost od reality a může to skončit i takto...

Vždycky jsem si myslela, že jsem normální. Normální jako každá jiná dívka v mém věku. I teď si to myslím! A to jsem zavřená tady, v psychiatrické léčebně. Rodiče mě zradili. Za to je teď nenávidím. Chcete slyšet můj příběh? Proč jsem zavřená tady? Tak poslouchejte…
Celé to začalo, když mi bylo asi šest let. Hrála jsem si na zahradě na svém pískovišti. Sama. Nemám totiž žádného sourozence. Dělala jsem bábovičky, stavěla hrady a vůbec jsem nevnímala svět okolo mě. Najednou mě z mého světa vyrušil jemný malebný zvonivý hlásek: „Ahoj já jsem Elen.“ Otočila jsem se za hlasem, a co jsem neviděla. Víla! Přede mnou létala opravdová víla. Měla blonďaté rovné vlásky, dlouhé až k patám, které by si jistě pošlapala, kdyby nelétala. Drobný obličejík jí zdobila dvě blankytně modrá kukadla. Ustrojená byla do nádherných růžových šatů s volánky. Zkrátka byla moc krásná. Na první pohled mě hned zaujala, byla jako panenka, kterou bych měla nejraději doma ve své malé dřevěné postýlce pro miminka.
„Já jsem Dita,“ vykoktala jsem ze sebe. „Co tady děláš? Víly jsou přece jen v pohádkách,“ divila jsem se.
Víla malinko nakrabatila čelíčko a vzdychla. „Nechápu, co vás na tomhle světě učí! My víly přece existujeme!“, zlobila se. „Jsem přece před tebou. Tak sama řekni. Jsem opravdová nebo ne?“
„Ano, jsi opravdová,“ musela jsem jí dát za pravdu. „Ale co tu děláš?“, vyptávala jsem se.
„ Chci být s tebou. Musíme být kamarádky,“ odpověděla mi na to Elen.
Byla jsem malá. Nezajímalo mě, proč bychom měly být kamarádky zrovna my dvě. Malé děti zkrátka neřeší takové věci. A navíc byla prostě kouzelná. Takovouhle kamarádku jsem si vždycky přála. Všichni mi ji budou závidět. Dlouhou dobu jsem si na pískovišti s Elen povídala o těch nejrůznějších věcech, jak o princeznách a celkově o pohádkách, tak i o tom, čím bychom chtěly být, až budeme velké. Proto jsem ani nevnímala, že za mými zády někdo stojí.
„Dito! S kým to mluvíš?“ Ani jsem se nemusela otáčet. Bylo mi jasné, komu ten hlas patří. Mamince.
Hrdě jsem chtěla mou novou kamarádku mamince představit. „Mami, to je víla. Má nová kamarádka. Jmenuje se Elen.“
Maminka se jen zasmála svým zvonivým smíchem. „Prosím tě, Dito, neblázni. Nikdo tu přece není.“
Nebylo mi jasné, proč maminka Elen neviděla. Že by si ze mě dělala legraci? Že by mi mou kamarádku záviděla, a proto dělala, že jí nevidí? Zkrátka vůbec jsem tomu nemohla přijít na kloub.
S Elen jsme se ale i přesto staly nerozlučnými kamarádkami. Každý den s ní byl krásný a nezapomenutelný. Párkrát mě navštívil i nějaký doktor. Rodiče si totiž stěžovali, že prý mluvím s někým, kdo neexistuje. Nevím, koho tím mysleli, protože Elen přece existovala! Byly jsme pořád spolu, jak ve škole, tak i doma… A byla jsem za to ráda, protože ve škole jsem neměla moc kamarádů. Nebo spíš žádné kamarády…
Postupem času, jak jsem rostla, vídala jsem Elen míň a míň. Přestávaly jsme se kamarádit a já přestávala věřit, že je opravdová. Nakonec zmizela úplně. Ani mi nechyběla.
Pak můj život probíhal úplně normálně. Žádné nadpřirozené věci jsem nevídala a na Elen jsem zapomněla. Elen byla jen můj výmysl, který jsem si vybudovala v hlavě.
Tak a teď jsem se teprve dostala k hlavní části mého příběhu.
Ta podivná věc se stala na mé narozeniny. Na mé patnácté narozeniny. S rodiči jsme si udělali takovou maličkou oslavu. Mamka mi upekla můj oblíbený čokoládový dort. Je to totiž jediný dort, který jím. Byl moc dobrý. S rodiči jsem si krásně popovídala, jako už dlouho ne. Byl to takový pohodový večer. Pak mi rodiče chtěli předat dárek. Tatínek přinesl velkou krabici zabalenou v modrém papíru. Okolo dárku byla růžová mašlička. Hned jsem se dala do trhání papíru.
„Ale Dito! Nemusíš ten papír hned roztrhat!“ zlobila se trošku maminka. Ale na to jsme si s tatínkem už zvykli, protože tuto větu říká snad každé Vánoce, anebo když má někdo narozeniny nebo svátek.
Pak jsem už mohla krabici otevřít. V krabici byl krásný asi metr veliký šedivý medvídek. Jeho obličejík byl tak roztomilý, zkrátka k zulíbání. Medvídek byl oblečený do fialkového trička, na kterém bylo napsáno: „Máme Tě rádi! Krásné narozeniny!“ Rodičům jsem strašně dlouho děkovala. Sice jsem už na plyšáky velká, ale tenhle byl tááák úžasný.
V tento den jsem šla spát asi v jedenáct hodin. Samozřejmě jsem si vzala svého nového medvídka s sebou do postýlky. Dala jsem si ho za hlavu do rohu postele. Asi uprostřed noci jsem se vzbudila, protože jsem slyšela podivný hlas, který volal mé jméno. Takový hrubý a chraplavý. Myslela jsem, že si mi to jenom zdá. Ale nezdálo. Bylo to, jako kdybych slyšela ten zvláštní hlas ze stěn. Snažila jsem se to zaspat. Ale vůbec to nešlo. Ten hlas zněl pořád víc a víc naléhavě. „Dito! Dito!“, opakoval pořád dokola. Do rána jsem už nezabrala. Až když začalo svítat, přestal se ten hlas ozývat a volat mě.
Byla jsem pekelně unavená, ale usoudila jsem, že se mi to opravdu jen zdálo. Co by to bylo jiného?
Ve škole se mě všichni lekali! Po dnešní noci jsem vypadala jako mumie. Byla jsem bílá jako stěna a pod očima jsem měla velké tmavé kruhy. Když se mě někdo zeptal, proč jsem tak bledá, odpověděla jsem, že jsem se jen špatně vyspala. Tato odpověď všem musela stačit. I učitelům, kterým jsem usnula na hodině.
Hned po škole jsem si doma šla lehnout. Žádný hlas jsem naštěstí neslyšela, a tak jsem byla opravdu přesvědčená, že se mi to vážně jen zdálo. Když jsem se vzbudila, byla už tma. Už nebylo to klidné odpoledne, ve kterém se mi dobře spinkalo. Byla totiž už noc. Koukla jsem se na hodiny a byly přesně dvě ráno.
„Dito! Dito!“, uslyšela jsem náhle.
Už mě to vážně štvalo. Napadlo mě, že hlas nebudu ignorovat, ale že s ním budu mluvit. „Haló… Kdo mě to pořád volá?“, zašeptala jsem do tmy.
„Já! Otoč se“, odpověděl mi hlas.
Otočila jsem se, ale nic zvláštního jsem neviděla. „Já fakt nevím, kdo mě volá!“, zlobila jsem se.
Bylo slyšet povzdychnutí. „Dito, nemohu ti říct, kdo jsem, ale poslouchej pozorně! Když budeš dobře poslouchat, odkud můj hlas jde, poznáš mě a budeme si moct popovídat.“
Připadala jsem si paranoidní. Povídám si tu s cizím hlasem! Prolétlo mi hlavou. „No dobře. Tak mluv, ať tě poznám.“
Poslouchala jsem ten zvláštní hlas. Zdálo se, jakoby vycházel z medvídka, z mého nového medvídka. Ale to nedávalo smysl. Vždyť je to jen plyšák. Ani rty nehýbe. Ten hlas vycházel jakoby zevnitř. „Ty jsi medvěd?“, optala jsem se.
„Správně,“ odpověděl mi medvídek. „Nemůžu ti teď nic vysvětlovat. Máme málo času. A ty nás musíš zachránit!“
Trošku jsem se polekala. „Vás? Vás je nějak víc?“
„Ano. Je nás celá tlupa. Ale neboj se, nejsme medvědi. Jsme tvorové z jiné planety. Říká se nám Antroxové. Z naší planetky Verušima s námi sem přilétli i naši nepřátelé Kliotové. Chtějí nás zničit. Musíš nám pomoct!“
Jeho hlas zněl tak naléhavě, že jsem ani nemohla odporovat. „Dobře. Co mám udělat? Jak vám mohu pomoci? A Proč zrovna já?“
„Dovedu tě za zbytkem mé tlupy. Jsme schováni v lese v Černé jeskyni. Zbytek ti dopovím až tam.“ Najednou z medvídka vyskočil modrý mužík velký asi půl metru s krátkýma nožičkama a hrozně dlouhýma rukama. „Mimochodem, jmenuji se Lu.“
„Já jsem Dita,“ představila jsem se.
„To já samozřejmě vím. Ale teď už pospěš. Máme na spěch.“
Lu mě vedl do lesa do jeskyně. Ze zvláštního důvodu jsem mu věřila a nebála se ho. Naštěstí byla teplá noc, a tak nevadilo, že nejsem pořádně ustrojená. V jeskyni už na náš čekalo asi dvacet takových človíčků jako je Lu.
„Vedu nám zachránkyni!“, uvedl mě Lu.
Antroxové mě přivítali velikým potleskem. Všimla jsem si, že ač jsou vlastně skoro stejní, tak každý je vlastně úplně jiný. Každý ze sebe vyzařoval něco originálního a já nemohla přijít na to co. Něco jako auru. Ani nevím, jak bych to pořádně popsala, ale myslím si, že slovo aura to zcela vystihuje.
Sedli jsme si v jeskyni na zem do kroužku kolem ohniště, které osvětlovalo celou jeskyni. Nikdo se neodvažoval promluvit, a tak jsem začala klást otázky já. „Co tady děláte? Tady? Na Zemi?“
Lu měl v očích zvláštní pohled, ze kterého jsem pochopila, že se mu o tom nechce moc mluvit, ale i přesto se rozpovídal. „My, Antroxové, žijeme na planetce Verušima, jak už jsem ti jednou řekl. Je to dlouhý příběh… Začalo to vlastně zcela nevinně. Dříve jsme žili s Klioty pohromadě. Přátelili jsme se, zažívali spolu různá dobrodružství, než se do mé prababičky zamiloval jeden z Kliotů. Nikdo proti jejich lásce nic neměl a tak se vzali. Jenže jejich manželství moc dlouho nevydrželo. Ten proradný Kliot se zamiloval do jiné ženy. Jakmile se to všichni dozvěděli, má prababička se zabila. Nechtěla vidět žádné soucitné pohledy, ani to jak ji všichni litují. Chtěla jen, aby se nic z toho nestalo, aby se nikdy nepotkali. Po prababiččině smrti začala válka mezi námi a Klioty. Úspěšně jsme je porazili, a tak odlétli na jinou planetku a v klidu nás nechali být. Jenže teď na nás zaútočili! Po tak dlouhé době klidu! Nebyli jsme na to připravení, a tak jsme Verušimu opustili sem, za tebou. Ale oni nás bohužel pronásledovali, a tak jsou tu také. Určitě na nás zaútočí. Musíš nám pomoct!“, ukončil stručné vyprávění Lu. Nebyl to zas tak dlouhý příběh, jak tvrdil.
„Proč mě vlastně potřebujete? Proč zrovna mě?“, zeptala jsem se.
„Máme o tobě dobré mínění. Víla Elen nám o tobě povídala jen samé skvělé věci,“ vysvětloval Lu.
„Víla Elen?“, probliklo mi hlavou. Bylo mi to nějaké povědomé. A pak jsem si vzpomněla. Elen byla moje kamarádka, když jsem byla malá. Takže existovala! Nebyla vymyšlená! „Vy ji znáte?“, zaradovala jsem se.
Lu sklopil zrak k zemi a řekl: „Znali jsme ji. Zemřela. Klioté ji zabili.“
Najednou jsme nevěděla, co dělat. S Elen jsme byly kamarádky, když jsem byla malá. Ale i tak mi na ní záleželo. Když jsem si konečně vzpomněla na všechny hezké chvíle strávené s ní…
„Zabiju je!“, zakřičela jsem. „Za mou kamarádku Elen.“ Ani nevím, kde se ve mně taková kuráž vzala.
Lu i s ostatními se usmáli. „Dobrý přístup“, pochválil mě jeden z nich, takový menší, než všichni ostatní, ale z jeho očích jsem cítila důvěru, i přesto že mě znal tak málo. A to mě potěšilo. Oni mi věřili, i přesto že jsem vlastně skoro cizí. Vkládají do mě velkou důvěru a já jim pomůžu, zachráním je před těmi proradnými Klioty… Ať to stojí, co to stojí…
Najednou do jeskyně vtrhli červení mužíčkové s velkým křikem. To museli být Kliotové. Měli v rukou luky s hořícími šípy a bezmyšlenkovitě je po mých nových přátelích stříleli. Všude se ozývaly výkřiky a já všechno vnímala nějak zpomaleně. Skoro jako kdybych tam ani nebyla s nimi, ale jen se na to odněkud zpovzdálí dívala. Náhle jsem uslyšela mezi tím vším hlukem pronikavý výkřik, který patřil Luovi. Šíp ho zasáhl do hrudi a on se bezvládně svalil k zemi. „Nééé!“zakřičela jsem z plných plic. Nemůžu dovolit, aby mi zabili další kamarády, když zabili i mou dávnou kamarádku Elen a teď napadli Lua. Začala jsem odhánět červené mužíčky, ale jako bych pro mě neexistovala. Moje ruka jimi prošla, jako kdybych byla duch. Vůbec jsem to nechápala. Jeden červený mužík, který stál přes jeskyni naproti mně, si připravil šíp a vystřelil ho. Po mně. Věděla jsem, že nemá cenu utíkat, stejně bych se mu už nevyhnula, letěl tak rychle. A tak jsem jen čekala, až mi šíp prorazí hruď. Ale… On mnou jenom prolítl a letěl dál a za mnou zabil dalšího Antroxa, dalšího mého kamaráda, kterého jsem nestihla ani pořádně poznat. Opravdu jako kdybych byla duch, nebo neviditelná. Nevěděla jsem, jak mám mým novým kamarádům pomoct, když tu pro jejich nepřítele vlastně ani nejsem.
Odplížila jsem se k východu a běžela jsem přes Černý les domů. Párkrát jsem i zakopla o kořeny stromů a spadla. Ale hned jsem se zase postavila a běžela dál. Rozbitá kolena jsou oproti tomu, co se děje v jeskyni nic. Chtěla jsem požádat o pomoc rodiče, protože už mě nenapadala jiná možnost, jak mým kamarádům pomoci.
Sice už svítalo, ale rodiče stále spali. „Mami! Tati! Vstávejte!“, křičela jsem. „Musíte mi pomoct!“
Když rodiče viděli, jak jsem vyděšená, zbytečně nevyptávali a utíkali se mnou tam, kam jsem je táhla, k Černé jeskyni.
V Černé jeskyni už byli jen Antroxové. Nějací se ještě hýbali, ale bylo jich hodně málo. Lu ležel bezvládně na zemi tam, kde ho k zemi srazil šíp. Rychle jsem se k němu vrhla a popadla ho do náruče. Byl mrtvý. Dala jsem se do pláče. Znala jsem ho tak krátce… Ani poznat jsem ho pořádně nestačila… A vím, že by to byl dobrý přítel, a to i ostatní…
Od vchodu do jeskyně se na mě nevěřícně a zděšeně dívali mí rodiče. „Propána, Dito! Zbláznila ses? Proč brečíš?“, ptal se tatínek.
Snažila jsem se jim vysvětlit celý příběh, ale oni říkali, že nic nevidí, že žádní jiní tvorové z jiné planety neexistují a že jestli si nepřestanu takhle vymýšlet, tak budu muset k psychiatrovi.
Dělala jsem scény. Chtěla jsem uspořádat pro všechny mrtvé pohřeb. A hlavně pro Lua. Každý den jsem v jednom kuse brečela. Rodiče mi říkali, že jsem se zbláznila, ale mě to bylo fuk! Můj žal nad ztracenými kamarády byl tak veliký. Tatínek to se mnou po třech týdnech už nemohl vydržet a tak mě poslal sem, do psychiatrické léčebny…
Jsem tu už zavřená dva roky a mám slíbeno, že mě za dva měsíce pustí domů. Pořád vídám Klioty. Není mi jasné, proč teď už mě vidí, když při boji jsem pro ně byla neviditelná. Protože teď musím poslouchat jejich výsměchy, a z toho jasně vyplývá, že mě vidí. Ale snažím se je ignorovat. Už chci totiž odsud pryč!