Mýtinka

Mýtinka

Anotace: Můj první románek o dvojici vysokoškoláků v atraktivním horském prostředí.

1. kapitola - Seznámení za bouřky.

Dnes se den opravdu vydařil. Slunce pálí i tady v této nadmořské výšce jako děs. Sedím na verandě své horské boudy, popíjím pivko a líně sleduji provoz turistů na hřebenovce. Teď se od hřebene odtrhly dvě postavy a míří směrem k chatě.

„Aha,“ říkám si, „ti to berou po zelené do Městečka.“

 Po chvíli se přiblížily dvě postavičky dívek, jedna černovláska, druhá taková špinavá blondýnka a já vidím, že sešly z pěšiny a berou to přímo ke mně.

 „Ahoj," zavolala ta černovlasá, „nemáte tady trochu vody pro žíznivé poutníky?"

„Vodu tady mám tak na umývání," řekl jsem, „ale jestli chcete, tak vám můžu nabídnout vychlazené lahváče."

 Blondýnka řekla, „to nemůžeme po vás chtít," ale ta druhá že ona by si dala jedno vychlazený, že vedrem doslova umírá.

Posadil jsem je na lavici na verandě a šel vytáhnout z lednice pivo a nachystat sklínky.

 „Kurňa" říkám si v duchu, „to by byly kočky na randění, ale ne s vlkem samotářem z horské boudy. Vypadají na vysokoškolačky.“

„Tak, kam máte namířeno,“ ptám se blbě, protože zelená končí v Městečku.

 „Máme zamluvený nocleh v chatě na Vyhlídce v Městečku“ říká  bloncka.

„To tady tak pálí pořád?" ptá se černovláska do které sklenice piva zmizela, že jsem čekal jestli se neozve zasyčení páry.

„Ale kdepak, dnes je den opravdu vyjimečný. Když tak pálí, většinou přijde bouřka."

„Tak to bych ráda zažila, to musí být krásné."

 „Ani ne," usmál jsem se, „to už  větší hrdinové lezli pod postele."

Blondýnka se usmála a že umím pěkně strašit.

„Když strašit ,tak strašit, podívejte se tam nahoru k vysílači na ten mrak. Jak to tak vidím, tak do půl hodiny tu máme bouřku jak vyšitou."

 „Tak to abysme pohnuly, ať jsme dole než to začne."

„Máte smůlu holky, dolů to už suché nestihnete, je to víc než hodina rychlé chůze."

 

Zřejmě racionálně myslící černovláska hned na mě, že jestli mimo piva by se mohly u mě v boudě schovat než to přejde.

 „Proč ne, pokud se nebojíte být s chlapem na samotě za bouřky."

A ona, že je lepší být za bouřky někde s chlapem, než bez chlapa.

 Blondýnka mlčela, červená jako rak.

„Teda to je stydlivka,“ říkám si, „tak pojďte dovnitř holky, tady za chvíli bude poněkud mokro. Takže, batohy si složte někde do kouta a posaďte se."

 „Ale máte to tady zařízené,“ povídá černovlasá, „to tady bydlíte stále?“

 „Stále, víte toto je pozorovací stanoviště meteorologické služby."

 „A kdy vás střídají?"

 Ušklíbnu se,  „to nevím ale za poslední dva roky se to nestalo.“

Bloncka s vykulenýma šedavýma očima se zeptala, „a to tu musíte být i v zimě?" Venku se dalo do deště, tak jsem se osmělil, „nemyslíte holky, že bylo dobré skončit s tím odporným vykáním? Když mě někdo vyká, tak mám strach, že mě chce poslat do určitých míst."

 „Tak jo, já jsem Eva"  říká černovlasá.

 „A já Jana" na to blondýnka.

„Měli bychom to tykání nějak zapít," hned organizovala Eva a já tedy s pocitem že bude flaška prázdná jsem šel pro zbytek rumu který suším pro zahřátí.

Nalil jsem skleničky, přiťukli jsme si a Eva že to tak nejde a že se musíme na to seznámení políbit. A hned první se ke mně přitiskla a  vlepila mně polibek, že se až dělaly mžitky před očima. Potvorná ženská. Ale hezká.

Jana, červená jako jablíčko mě políbila opatrně, jen aby se neřeklo že je pozadu. Mám li být upřímný, víc se mě líbila Jana. Ne že by Eva nestála za hřích, ale já mám jakýsi takový respekt před ženskou která hned všechno organizuje.Znám jednu takovou dole v Městečku, manželku mého kámoše.

 

Venku se setmělo a bouřka udeřila jako obvykle v plné síle, blesk stíhal blesk a hromové hřmění otřásalo boudou.

Teď udeřilo nahoře do vysílače a holky pobledly.

 „Prosím tě, kde je tady ta ona místnost?" zeptala se třesoucím hlasem Jana.

„Hned tady nalevo s tím panáčkem a vypínač máš za dveřmi.“

Nový rachot hromu vyburcoval Evu, ta se ke mně přitiskla a držela se jako klíště. Viděl jsem že to nehraje protože se klepala jako osika.

„Jak dlouho to bude trvat?"

 „Nevím, někdy to trvá až do rána."

„Co budeme dělat?“ zeptala se bezradně.

 „Asi vám holky budu muset přenechat ložnici a ustelu si tady na pohovce."

 „A to tam máme spát samy?"

„No, někde tady mám knížku o Ferdovi Mravencovi, myslíš že vám to pomůže?"

 „Ty máš ale blbý fóry," nafoukla se.

Jana se vrátila v obličeji celá bílá.

 „Není ti blbě?"

 „Ne, mám jen trochu strach."

„Já spíš hodně," přitakala Eva.

„Nemáte holky hlad?“ zeptal jsem se. „Jsem asi blbý hostitel."

„Já do sebe nic nedostanu," na to Eva a Jana přizvukovala.

 „No, co dál děvčata, telka v bouřce nejede a baterie nemůžu vybít na svícení, ty musí zůstat pro přístroje.

Já zkusím zavolat na Vyhlídku, že jste v pořádku tady na boudě, aby vás nehledala horská služba."

Vzal to Rudla - je to kámoš, majitel Vyhlídky. Tak jsem mu  meldoval že mám tady dvě jeho zákaznice, tak aby nezblbl horskou službu. Doslova jsem přes ten telefon viděl jeho obličej, jak se šklebí a že to se mě povedlo, dostat do postýlky hned  dvě křepeličky najednou.

 Tak jsem mu řekl, ať nezávidí a jde se potěšit se svojí Bětuškou.

 „Seš blbej," on na to, „já se ukážu a hned budu mít nalajnovanou práci. To vy kluci svobodní nevíte, co obnáší život ženáče" a práskl sluchátkem.

Venku bouřka jakoby trochu povolila, tak jsem holky zahnal do ložnice a kdyby něco potřebovaly tak že jsem vedle na pohovce. Hlavně ať dlouho nesvítí.

Už jsem usínal, vedle v ložnici už bylo taky ticho, když se bouřka vrátila v plné síle. Po chvilce vrzly dveře ložnice a objevila se Eva, jen ve spodním prádle a že tam nemůžou být samy, že se strašně bojí.

 „Prosím tě Evo, víš co po mě chceš? To chceš abych si k vám lehl do postele?" Políbila mě zlehka na čelo a že obě ví že jsem správný džentlmen.

 „No, s tím bych si tak jistý nebyl," vzdychl jsem si, „ležet v posteli s takovýma divoženkama."

Sebral jsem si deku a Eva se mě ptala na co ji tahám.

„Nebudu přece spát odkrytej," odsekl jsem.

„To je zbytečný, deky tam máme," řekla.

To není dobrý, ještě nejsem v posteli a jaksi cítím že mě mé mužské veličenstvo přestává poslouchat.

Jana ležela, zachumlaná pod dekou a když jsem vešel podívala se na mě a oči jí sjely dolů, zrudla a dělala že spí.

„Vlez si mezi nás," organizovala Eva, lehla si na druhý kraj a přikryla mně svojí dekou.

„Tak, to dobře nedopadne hochu," řekl jsem si v duchu.

Chvíli ticho, potom to udeřilo do vysílače a já měl obě holky na mě nalepený jako na mucholapku.

 „Nemůžeš už to muziku venku vypnout," kňourala Eva a já cítil jak její ruka sjela dolů do mého rozkroku.

Musím se přiznat, byl to krásný pocit, cítit na sobě přilepené krásné dvoje ňadra a slyšet přerývaný trhaný dech. Jen nevím, jestli  to bylo u nich vzrušením, nebo strachem z bouřky.

U Evy bych řekl že tím prvním, protože ruka už našla co hledala a přes pyžamové kalhoty se snažila dostat k mému mužství.

Jana se už uvolnila a měla položenou hlavu na mém rameni a upřeně, zamyšleně se na mě dívala.

Eva  po chvíli rozhodně odhodila deku, ruku vysvobodila z mých kalhot a řekla, „Jana jistě dovolí," ale že už to nemůže vydržet a stáhla mojí ruku na svoji lasturku.

Jana se kousek stáhla na svou půlku, dívala se na nás upřeně, v obličeji červená, ruku v kalhotkách.

To už se nedalo vydržet, vjel jsem Evě rukou do kalhotek a začal jsem hladit celou hladkou mušličku.

Převrátila se částečně nade mě a já viděl že má dole tričko a  nad mým obličejem visel překrásný exemplář ženského poprsí.

Začal jsem jej líbat, pěkně kousek po kousku, od spodu k bradavkám a zase zpátky, rukou v kalhotkách jsem sjel na horký bod lásky a vláčnými, krouživými pohyby jsem jej masíroval.

Myslel jsem, že bude každým okamžikem hotová, vzrušeně, přerývaně dýchala, rukou tlačila na mou ruku a ňadry se tiskla na mou hlavu.

Náhle se ozvalo za mou vzlyknutí, slabé zaúpění a já poznal, že Jana svou kamarádku předehnala a teď se vedle kroutila ve vlně vzrušení.

Eva pozvedla hlavu.

„Vidíš to," řekla Janě. „To máš z toho ochraňování panenství."

 „Když já se bojím že to bude bolet," zakňourala Jana.

Já jsem už byl nažhavený dlouho odkládanou touhou.

 „Vždyť to není pravda," namítl jsem, „tolik holek to přežily a každá ti potvrdí, že ten okamžik malé bolestí nestojí za řeč."

„Jančo rozmysli se, teď máš parádní příležitost, ale pak ti Jarka zabavím a už ti ho nedám," lákala ji Eva.

Jana váhala, pak se přitiskla a zašeptala, „budeš opatrný aby to nebolelo?"

 Eva vytáhla mojí ruku ze svých kalhotek a řekla Janě ať si shodí podprsenku a kalhotky.

 „Musí to být?" kroutila se Jana zase celá červená.

 „No přes oblečení to opravdu nejde," namítl jsem, celý už pohlcený ve víru nových událostí.

Rychle si stáhla podprsenku a kalhotky a natáhla se na posteli.

Zavřela oči, nohy pevně přitisknuté k sobě.

 „Pokud ho budeš potřebovat předem navlhčit, tak jsem připravená," šeptala mě do ucha rozvášněná Eva.

Viděl jsem, že než si s Janou něco začnu, musím ji uklidnit aby se uvolnila.

Lehl jsem si podle ní a začal jsem ji líbat na čelo, pak na ouška a krk, místečko vedle místečka a když jsem se vracel nahoru, chytila mně rukama za hlavu a začala vášnivě líbat.

Celé její tělo se třáslo jako v zimnici.

Sjel jsem s líbáním na krk a pokračoval pomalu k  poprsí.

Eva měla ňadra krásné, ale já mám radši poněkud menší, tak akorát do ruky.

Janino bylo fascinující a já jsem pomalu kroužil polibky kolem něj a  stoupal nahoru k bradavkám, které byly natrčené jako dva hroty.

Cítil jsem, jak se prsty zarývá do mých paží.

Opatrně jsem se dopracoval na vrchol této překrásné pyramidy a začal jsem ho hladit jazykem.

Vzepjala se, rukama přitiskla můj obličej na prsa a začala tichounce sténat. Po chvilce, když ruce uvolnila,  zeptal jsem se, jestli mám pokračovat.

Neodpověděla, jenom zase přitiskla můj obličej na ňadra.

Pokračoval jsem pomalu na bříško a rukou začal hladit zlatavé chloupky lasturky. Cítil jsem na zádech jak se na mě Eva přitiskla.

 „Určitě nenechala tu svojí na pokoji,“ pomyslel jsem si.

Jana nevydržela, náhle uvolnila stisk svých nohou a mírně je pootevřela.

Sjel jsem prstem níž a začal jsem pomalu hladit růžovoučký poštěváček.

Cítil jsem, že nohy více rozevírá a jak se noha přitiskla na můj klín.

Pusinkoval jsem kolem bříška a prstem pomalu sjížděl dolů zvlhlou štěrbinkou.

Cítil jsem chvílemi že mi jde se štěrbinkou naproti prstu a proto jsem začal opatrně  rozevírat vchod k jeskyňce lásky a  hladit ústí dírky.

Nečekal jsem že se vzruší tak brzy, ale Jana najednou zasténala pozvedla se a chraptivým hláskem zašeptala „myslím že to stačí, prosím tě, pojď."

Uvolnil jsem se od přitisknuté Evy a sklouzl jsem mezi Janiny nohy.

Opatrně je více roztáhl, sundal si pyžamové kalhoty a začal jsem Janu ztvrdlým útočníkem hladit po štěrbince a na růžovém kamarádovi.

Byla silně vlhká a já zcela rozvášněný jsem nasadil na okraj dírky začal se tlačit dovnitř.

Šlo to ztuha, měl jsem ho ohnutého do oblouku, ale ji to očividně zatím nebolelo. Posunul jsem se kousek nahoru a znovu silně zatlačil.

Najednou jako vystřelený zmizel uvnitř, Jana se vzepjala a krátce zasténala.

Objala mně křečovitě nohama, třásla se a celá se ke mně tiskla. Líbal jsem tiše slzičky a čekal až se uklidní.

Eva opět vedle nás začala tiše sténat a po chvíli řekla „Jančo, jak já ti závidím, na mě kluk vlítl jako buldozer a než jsem mohla něco říct, cítila jsem jeho ochmeták někde v půlce břicha. Ale taky to nějak moc nebolelo."

 Pomalu jsem se vyprostil s Janina sevření a vytáhl  ho raději ven, aby náhodou nedostal chuť vyhodit všechno ven.

Byl lesklý, mokrý a na špičce trochu zrůžovělý od krve.

Jana ležela, zavřené oči a rychle dýchala.

„Tak, teď bych se měla věnovat svému džentlmenovi, ať taky z toho  něco má,“ spustila Eva.

Janu vyhnala do koupelny, vzrušená, převrátila mě na záda, rozkročila se nade mnou a já jsem cítil jak znovu vnikám do krásné vlhké dírky.

 Začala divoce přirážet a já ji šel s radostí vstříc.

 Zastřeným, zadýchaným hlasem mě šeptala že se nemusíme krotit, že bere prášky. To ve mě probudilo vše dlouho střádané, prudce jsem si ji přitáhl k sobě a již jsem cítil jak proud  mužství tryská ve vlnách a zaplavuje  dírku.

Zůstala na mě ležet, hlavu zabořenou vedle mého obličeje a prudce dýchala.

 „Bylo to krásné," řekla, „jsi opravdu dobrej, ale já bych tady na samotě s tebou žít nedokázala."

Jana se zřejmě mezitím vrátila, stála u dveří a upřeně se na nás dívala.

Eva se ze mne převalila, vstala a šla se osprchovat.

Jana tiše klekla na postel, pak váhavě se přiblížila a přitiskla se.

 Prudce a vášnivě začala líbat, její ruka hladila tělo a klouzala dolů do klína.

Pomalu začala hladit unavený kolík a já cítil jak opět nabíhá a tvrdne.

„Myslíš, že si můžu dovolit to jako Eva?" ptá se.

„Dovolit si to můžeš,ale je to trochu riskantní, mohlo v něm ještě něco zůstat." Pomalu, stále mě líbajíc posunula se nade mne a přitiskla vlhkou lasturku na kolík. Samozřejmě uhnul a Jana tiše se zavřenýma očima po něm klouzala.

Nezůstalo to bez následků a Jana rozechvělá se přitiskla.

 „Honem, prosím tě, pomož mu tam," zašeptala.

Jemně jsem ji nazvedl a nasadil na kolík.

Viděl jsem, že zpočátku ji to zabolelo, ale pak prudce a vášnivě se na něj přitlačila, prohnul se a vklouzl do dírky až na doraz.

Chvíli zůstala bez hnutí a pak začala pomalu zkoumat jak se dá na něm pohybovat. Postupně se začala na něm opatrně pohupovat.

Hladil jsem překrásná ňadra a druhou rukou masíroval poštěváček, prožíval jsem si podruhé tuto rozkoš překrásného spojení.

 Najednou přestala, prudce se přitiskla, jaksi se vzepjala a vlna orgasmu svírala dírku jako svěrák.

Jana byla evidentně ve vrcholu své rozkoše a já cítil že už to dlouho nevydržím. Podebral jsem ji pod zadečkem a rychle  se vyškubl z dírky.

Právě včas, protože potom jsem ji krásnou a milou lasturku postříkal jako hasič. Ležela na mně, hlasitě oddychovala a šeptala „S tebou je tak krásně,  já bych tady dokázala žít do smrti."

Eva se právě vrátila a smála se že si to Jana jaksi užívá.

No potom se šla Jana osprchovat, Eva se přitiskla a Jana jak se vrátila přitiskla se z druhé strany a všichni jsme usnuli.

2. kapitola - Mám holku.

Ráno se probudilo opět do krásného dne a sluníčko nakukovalo oknem do ložnice. Opatrně jsem se vysoukal z postele a šel  se umýt.

Neodolal jsem a od dveří jsem se podíval zpět na postel.

Eva ležela na boku, deku zkopanou až k nohám a na mě vystrkovala svůj krásný zadeček.

Jana ležela na zádech, přikrytá do půli těla a krásné ňadra se tyčily vzhůru. Najednou otevřela svá šedavá kukadla a zjevně v první chvíli nechápala, kde vlastně je. Usmála se na mě, zrudla a honem si vytáhla deku až pod bradu. Potom zavřela oči a znovu usnula.

Musel jsem zkontrolovat své hospodářství, překontrolovat výstupy od čidel a pak jsem šel do kuchyňky udělat něco k snídani.

Zrovna jsem dával druhou dávku chleba do topinkovače, když jsem ucítil na sobě upřený pohled.

Ohlédl jsem se a ve dveřích stála Jana, už oblečená a mlčky se na mne dívala. „Dobré ráno lesní vílo," řekl jsem ji.

 „Dobré ráno," řekla a dívala se před sebe na zem.

Celá zrůžovělá se takovým trochu zastřeným hlasem zeptala, „Ty, Jarku, máš nějakou holku?"

Musel jsem se usmát, přistoupil jsem k ní a zašeptal do ouška.

„Myslím že mám."

 „Tak to nic," řekla zklamaně a já jsem si ji přitiskl k sobě a zašeptal, „právě ji držím v náručí."

Objala mě, přitiskla se ještě více a začala vášnivě líbat.

Páni, takový líbání je snad možné jen ve filmu.

Jana se neochotně vyvinula z objetí a řekla opět oči sklopené k zemi, že by se jí tady líbilo a hlavně se mnou. Že nemá ráda ty mejdany a hluk ve městě a že je to tady jako v ráji.

Naši debatu  k mé nelibosti přerušila Eva svým typickým halasným projevem, že co se tady děje proč jsme ji nevzbudili. Promenádovala se tady jen v kalhotkách a tričku  a hned co bude dobrého k snídani.

Tak jsem jim naservíroval topinky a míchaná vajíčka a padalo to do nich jedna radost.

 Po snídani Eva navrhla, že na rozloučenou bychom si mohli zopakovat noční dobrodružství.

Zachytil jsem Janin prosebný pohled a tak jsem se vymluvil že to nepůjde, že jsem už v zaměstnání  a může se tady každou chvíli někdo zastavit.

Holky si šly sbalit věci a já se dal do umývání nádobí.

Jana přišla po chvíli do kuchyňky a opět na mne upřeně hleděla.

„Potřebuješ něco Jani?"

 „Chtěla jsem se zeptat," odmlčela se, „jestli by ti nevadilo, kdybych tady zůstala s tebou až do zítřka."

Opět jsem viděl jak se červeň rozlévá po jejím obličeji až ke krku. Přivinul jsem ji k sobě a zašeptal, „Jani, vždyť jsi moje holka."

Najednou zesmutněla a vysoukala ze sebe že ale neví jak to udělat s Evou.

Vyřešíme to tím nejjednodušším způsobem, řekl jsem, šel za Evou a popravdě ji řekl že jsme se s Janou rozhodli spolu chodit a že Jana tady do zítřka chce se mnou zůstat.

Eva se posmutněle usmála, „tak bych vás neměla rušit, že?"

 „Neber si to osobně Evi, jsi pěkná holka bylo mě s tebou krásně, ale ty nejsi opravdu ten typ do pustiny."

 „Máš pravdu Jaroušku a potom, Janu jsem ti vlastně podstrčila já, no, rozloučíme se a já budu pochodovat dolů do světa zábavy."

Za mnou se ozvala Jana že půjde Evu kousek doprovodit.

Eva mně přitáhla k sobě a začala vášnivě líbat. Jenom koutkem oka jsem zahlédl Janu a její oči které ztrácely šedou barvu a začaly jít do červena.

Opatrně jsem se z objetí vymanil a že by pomalu měly jít.

 Eva se otočila k Janě a když uviděla její oči zasmála se, že by si měla dát Jana pozor aby mně ji některá nepřebrala.

 Z verandy jsem se díval jak dvě dívčí postavičky pomalu mizí po pěšince v lese.

Seděl jsem u monitoru, čučel do něho jak do hlásné trouby a v hlavě jsem stále viděl noční dobrodružství. Stalo se neuvěřitelné, ale já mám holku - vlastně když to tak správně pojmenuji ona má mě, ona stála o to se mnou chodit, já bych asi tu odvahu nenašel. Přitom je to holka o kterou bych stál, přesně podle mého gusta.

Po půl hodině slyším jak klaply dveře a v monitoru vidím odlesk jak se ke mně zezadu blíží. Honem jsem nasadil soustředěný výraz pracujícího člověka. Tiše se postavila za mou židli.

Po chvíli ticha jsem už musel promluvit, bylo to trapné a tak jsem se zeptal jak to dopadlo, co Eva.

 „Je to v pohodě," řekla tiše, „Eva je dobrá kamoška.“

 Pootočil jsem se na židli, „co ty Jani, pojď, posaď se na klín a povídej mě taky něco o sobě, co děláš za školu a tak."

Opatrně si sedla na klín mírně se přitiskla a začala vyprávět,  bydlí s rodiči v okresním městě a chodí poslední rok na vysokou. Přiznala se že byla ve skupině poslední  holka co z klukem nespala. Dost ji to deprimovalo, stále byla terčem posměchu a narážek. Skamarádila se jedině s Evou, která ji vždycky hájila. Že by na obyčejném výletě mohlo k něčemu dojít, to ji ani ve snu nenapadlo.

„Nelituješ toho?" zeptal jsem se.

Přitiskla se a řekla, „za to že jsem tě získala to stálo za to."

Dlouze jsme se líbali a já cítil jak se moje veličenstvo probouzí k životu.

Ucítila to také, poodsedla trochu bokem, „to se ti děje pokaždé, když ti sednu na klín?"

 „Pokaždé snad ne, ale moje zážitky jsou příliš čerstvé, ono se to po chvíli uklidní." Opět pozorně jakoby váhavě se dívala a já měl pocit že rengenuje mou duši.

Ruka sjížděla pomalu na můj klín a lehce hladila pozdvižené kalhoty.

„Musíme být opatrní," řekla už zase svým trochu zastřeným hlasem.

„Neboj," hrdě jsem řekl, „já se umím kontrolovat."

Moje mužství se už bouřilo a kalhoty byly napjaté k prasknutí, vtom vstala, vzala mě za ruku a chraptivě řekla „pojď."

A táhla mě do ložnice.

 „Počkej, opravdu sem může někdo přijít" řekl jsem  ji.

„Tak zamči," pohotově vyřešila situaci a zmizela v ložnici.

Lidi, ještě nikdy jsem tak rychle vstupní dveře nezamykal.

Vrátil jsem se do ložnice a Jana tam ležela zakrytá až po bradu a červená jak rak. Pozvedl jsem deku abych se natáhl vedle ní, zeptala se „to budeš ležet se mnou oblečený?"

 Pozvedl jsem deku o trochu více a uviděl jak se smějí zlatavé chloupky mušličky.

V rychlosti jsem ze sebe shodil oblečení a vklouzl za ní.

Přitiskla se a prosila „můžeš to dělat tak jako poprvé?"

Hloupě jsem to pochopil a odvětil, že poprvé se to dá dělat jenom jednou.

 „Ale tak to nemyslím, já bych chtěla abys tak hezky pusinkoval."

A tak jsem začal pusinkovat ouška, čelo, nosík, zdržel jsem u pusy, kde chytla moji hlavu a dlouho jsme se líbali.

Potom jsem pomalu sjížděl dolů ke krásnému pohoří a slyšel jsem jak přerývaně dýchá.

 Bylo to mnohem hezčí než prve, tam mě Evina přítomnost dost rušila.

Pomalým kličkováním po úbočí krásných kopečků jsem se dostal až na vrcholek, ke vztyčeným hrotům, jemně jsem je bral do svých úst a šimral jazykem.

Pojednou objala mojí hlavu rukama a tiskla na prsa silou, že jsem se až dusil.

Začala přerývaně sténat a cítil jsem jak se stehnem opřela o moje tvrdé mužství a třela se o něj.

 „Pojď," prosila chvějícím se hláskem a já namítl že tentokrát ještě ne, že ještě jsem neskončil.

 Přiznám se, že cestu přes bříško jsem poněkud odbyl, zlákán vidinou zlatavé mušličky.

Roztáhl jsem ještě více nohy, pozvedl zadeček a s rozkoší jsem se obličejem zabořil do klína.

Laskal jsem každý kousek mušličky a nakonec jsem se přisál k růžovému hrotu nahoře.

Jana se zjevně již nekontrolovala, zmítala se nahoru a dolů a vyrážela ze sebe vzdechy. Otvor dírky byl lesklý a křečovitě se otvíral a přivíral.

Už to bylo pro mne taky dost.

Zvedl jsem Janiny nohy a pomalu, s rozkoší se vnořil do dírky.

Vtlačil jsem se až nakonec a začal se pomalu pohybovat, potom jsem ho vytáhl na samý okraj a znovu pomalu vnořil do hloubky.

 Držela rukou moji paži a zatínala prstíky.

Jakmile jsem se začal rytmicky pohybovat, Jana která se zdála být pasivní, prohnula se do oblouku a se sténáním začala opětovat pohyby.

Bylo to krásné a já se cítil v sedmém nebi, když pnutí mého veličenstva signalizovalo konec a tak jsem se rychle stěhoval k Janině nelibosti ven.

Ještě jsem nebyl dále než dva, tři centimetry, když to vyvrcholilo výstřikem do chloupků.

Zadýchaný jsem se svalil vedle  těla, hlavu položil na ňadra, hladil je a masíroval. Ležela bez hnutí a jenom prudce oddychovala.

Po chvíli odtáhla hlavu z prsou a stulila se do náruče.

„Proč jsi mě tak rychle utekl," řekla vyčítavě.

 „Někdo mně žádal abychom byli opatrní," usmál jsem se.

Chvíli mlčela a pak se zeptala proč jsem s Evou nebyl opatrný.

„Eva bere prášky proti početí, tam potom nehrozí nebezpečí."

Rozzářila se a že se musí Evy zeptat kde a jak se to bere.

Ten konec se jí nelíbí.

Přiznám se že nejsem zrovna příznivec práškové antikoncepce, mám nejasné obavy, že v budoucnosti to může vyvolat nějaké druhotné příznaky, například hormonální a tak. Tak jsem nabídl, že jak pojedu do Městečka koupím nějaké kondomy. Janě se však myšlenka že by nás oddělila gumová přepážka vůbec nelíbila.

Tak jsem ji doporučil, aby se stavila u gynekologa a nechala si od něj poradit. Stejně, prášky by ji psal on.

Ještě chvíli jsme leželi stuleni k sobě, když jsem ucítil, že její tělo těžkne a potichu oddechuje.

Jana  usnula po všech těch dojmech v náručí a já se opatrně vymanil, tiše se oblékl a šel jsem chystat oběd.

Měl jsem na sobotu a neděli již naložené maso, tak jsem vytáhl tři plátky, nachystal pánvičku a rozehřál friťák na hranolky. Jakmile byl olej  rozehřátý, dal jsem tam maso a pomalu z obou stran opékal.

„Jů, tady to voní,“ ozval se za mnou hlásek, otočím se a Jana zabalená v dece krčí svůj nosík a nasává vůni masa.

„Už jsi se vykoupala?“

 „Ještě ne právě tam jdu,“ a zmizela ve dveřích.

Hlídání masa na pánvičce odpoutalo moji pozornost od okna, když mně vyrušil zvuk přibližujícího se motoru a bouchání dveří od auta.

Vykoukl jsem z okna, on to Rudla a vlekl z auta bečku piva ke dveřím.

 Zalomcoval dveřmi a zabouchal. Šel jsem otevřít a Rudla se nabručeně ptal co je to za novinku zamykat ve dne boudu a že přivezl tu bečku na sobotu jak jsme se domluvili.

 „Platí to?“ zeptal se když uviděl že jsem nervózní a hned nasál vůni masa.

„To je paráda, pozvat se hned na oběd.“ Šel za mnou do kuchyňky a začal soudek připojovat k výčepnímu zařízení.

Najednou zpozorněl, „někde ti tady teče voda.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem, „ona přestane, neboj.“

 Sedl si na okraj stolu a zamyšleně mě pozoroval.

„Víš co mě nejde do hlavy?“ „Ty dvě kočky co musely u tebe přespat, víš ona se vrátila jenom jedna.“

„Dobrý den,“ ozval se ve dveřích Janin hlásek a já viděl jak Rudla údivem ztuhnul. „Tak takhle je to, já blbec na nic nepřišel. Jaro ty nejsi kamarád, ty seš jen za něho převlečený. Proč jsi mě nic neřekl. Slečno, já ho sem dostal, povolení na boudu mu sehnal, tady ho zásobuju pivem aby nebyl žízní a on to přede mnou tají. Že to od něho není hezké?“

Jana se usmála a řekla  „nezlobte se na něho, přišlo to tak náhle, že vám ještě nemohl zavolat.“

 „Zůstaneš na oběd?“ zeptal jsem se abych odvedl řeč a Rudla se kroutil že ne, že nás nebude rušit.

„Jakýpak rušení,“ namítla Jana, „budeme jenom rádi když s námi posedíte.“

 Rudlánek se celý rozzářil a že tedy jde nažhavit výčep aby bylo při obědě co pít. Nachystal jsem každému na talíř a Ruda se chopil výčepu, že to mě nesvěří, že jsem jenom amatér.

Při jídle jsme toho moc nenavykládali a po jídle se Rudla ptal, jestli  sobotní sešlost platí, když mám tady slečnu.

Obrátil se na Janu která se právě vracela z kuchyňky kam odnášela špinavé nádobí a zeptal se, „vy tady budete do neděle?“

 „To ne musím domů,“ řekla Jana, „slíbila jsem, že se dnes vrátím.“

 „To máte doma nějakou oslavu, nebo musíte do práce?“

 „Ne nic nemám,“ na to Jana, „ale slíbila jsem to mamce a ta by měla starosti.“

 „Tak ji zavolejte že zůstáváte do neděle,“ okamžitě plánoval Rudla.

 „A co jí mám říci, proč tady zůstávám?“ oponovala Jana.

Rudla hned začal plánovat, že jako dostane od jeho hotelu nabídku na bezplatný prodloužený víkend a vymýšlí to do bezvědomí.

Jana zavrtěla hlavou a tiše řekla , „ne to nejde nikdy jsem mamce nelhala a nebudu ani teď.“

„Víš co,“ rozhodl jsem, „tak ji zavolej a řekni jí po pravdě, že tady máš kluka a že přijedeš až v neděli, ať si o tebe nedělá starost.“

 Jana seděla zamyšlená a bylo vidět že se jí to v hlavě všechno honí. Po chvilce se zvedla a že to zkusí. O čem se s mamkou domlouvaly nevím, ale po chvíli se Jana vrátila celá rozzářená, že se s mamkou domluvila.

Ruda se také rozzářil a že už pojede, že má moc práce.

Nastartoval auto a zmizel po silničce dolů.

Jana si sedla na lavičku vedle mne a prý co je to ta sešlost.

 „No, sejde se tu vždycky taková parta kamarádů, většinou jsou to boudaři, dnes to jsou hoteliéři. Sedí se, kecá se, pošťuchujeme se, ugrilujeme si něco k jídlu, pivo jak vidíš Rudla přivezl. Žádné orgie, jen takový klidný pokec, to víš oni si musí od těch svých hostů taky odpočinout. Jo a musíš počítat s tím že se tentokrát staneme předmětem vtípků a narážek my dva.“

 „Vždyť mě neznají,“ Jana na to.

 „Jsi má vílo na omylu, víš proč Rudla tak vypálil? Musí tu novinu honem všem vycinkat, tak je to.“

„Bože, jak já se budu před nimi stydět,“ kroutila se Jana.

 „Neboj, oni tě neukousnou, jsou to všichni dobří kamarádi.“

Vstali jsme a já začal Janě ukazovat moje malé hospodářství, vysvětlovat co se musí dělat a kde je co uložené. Že přístavek mám rozdělený na dvě části, letní a zimní. Janu překvapila hromada klád naskládaných v blízkosti přístavku.

 „Musím nadělat dostatek dřeva na dlouhou zimu, to znamená nařezat a naštípat a potom uložit podél stěn boudy.“

Janě se rozzářily oči, „jů to je švanda, já jsem nikdy nesekala sekyrkou.“

 „A taky nebudeš,“ zasmál jsem se, „na to tu mám tadyhle štípač.“ 

A Jana zklamaně konstatovala že to není žádný dobrodružství, že je to samá technika.

„Tak vidíš,“ řekl jsem jí, „já jsem ti říkal, že je to tady pro ženskou nuda, proto jsem stále sám, žádná by tady nevydržela.“

 „A já jsem ti už několikrát řekla, že se mně takový život líbí a ještě je to hezčí s tebou.“

Přitulila se ke mně jako kočka a já čekal jestli nezačne vrnět, taky jako kočka. To ji nenapadlo a tak zvídala dál.

 „V zimě když napadne sníh to musíš odhrabovat?“

 „Na to tu mám malou frézu která sníh odhazuje bokem. A cesta nahoru se taky čistí, aby se k vysílači dostala auta na střídání obsluhy.

Jinak musíš nasadit lyže a po svých.“

Sluníčko se už schovávalo za kopce a stíny stromů se rychle prodlužovaly.

Posklízeli jsme venku, opsal jsem přístroje a odstěhovali jsme se dovnitř.

Jana se sebrala do kuchyňky umýt nádobí od oběda a že něco k večeři udělá ona, že se nenechá stále obsluhovat.

Sedl jsem si na pohovku, pustil televizi, ale v hlavě se mě honily myšlenky. Dělám správně když takovou pěknou holku k sobě připoutávám, vždyť ji tady můžu zkazit celý život. Teď se jí to líbí, ale potom přijde stereotyp a nuda. Potom by naše loučení bylo hodně bolestivé.

„Večeře,“ zavolala a tak jsme se spolu pustili do jídla. Jana odnesla prázdné talíře do kuchyňky a zasedli jsme k televizi.

Stulila se ke mně a zamyšleně koukala na televizi. Že by ji to bavilo pochybuji, on tam nějaký učenec vykládal o lovení brouků.

Po desáté hodině jsme to sbalili a šli spát. Byl jsem tak trochu zvědavý, co na mně vymyslí, ale sebrala pyžamo a zmizela v koupelně. Tak jsem se převlékl, lehl na postel a přemýšlel co bude dál.

Vrátila se, vlezla si vedle a řekla, že je po tom všem hodně unavená, tak by byla vhodná pauza.

A než usne, můžu ji hladit, ale ne dole.

Tak jsme se stulili k sobě, a já jsem ji hladil na ouškách, pak na krku a pomalu přecházel dolů.Vzala ruku a položila ji na ňadra a tak jsem začal je hladit a masírovat.

 Najednou se Janě zrychlil dech, odtáhla ruku, že se řeklo spát a že se to dál dělat nesmí.

Odtáhl jsem se a rukou zajel do jejího rozkroku, byl  mokrý.

Zaprskala jako kočka že se řeklo dolů nic.

Tak jsem ji ještě jednou políbil a usnuli jsme.

 

3.kapitola - Sešlost na Mýtince.

             Ráno v pátek se nebe kabonilo jako kakabus a radar hydrometeorologického ústavu ukazoval, jak přes nás přechází tlaková níže.

Vstal jsem,Janu pořádně přikryl a jal jsem se po očistě kontrolovat  sondy, srážkoměr a pozavíral pootevřené okna v kůlnách.

Opatrně jsem zavřel dveře ložnice, abych ji nebudil a dal jsem se do přípravy snídaně.

Právě jsem krájel na kráječi salám, když najednou se mi zatmělo před očima, tak, tak, že jsem si neufikl prst a Jana na mě přilepená žadonila o pusinku. Byla vyspaná do růžova a ve velmi rozmarné náladě.

 Při snídani se na mně stále jaksi potutelně dívala  a já přemýšlel co asi se ji v té makovičce vylíhne.

Po snídani jsem se dal do papírování, schoulila se na pohovce a stále upřeně na mně koukala. Nevydržel jsem a zeptal se nad čím tak usilovně přemýšlí.

„Přemýšlím, jaké to jednou bude když tady budeme spolu.“

„To jako nyní spolu nejsme?“ otázal jsem se.

 „No jo, to ale v neděli skončí a já zase budu sama.“

„To já taky, to musíš vydržet.“

 „Víš čeká mě diplomka a to se sem hned tak nedostanu,“ upřeně sledovala moji reakci svýma šedýma očima.

 „Rád bych ti pomohl, ale nevím jak, snad že by sis tu diplomku napsala tady?“

 Oči se ji rozzářily, přitiskla se „ty bys mě tady nechal celý měsíc?“

 Vlepil jsem jí pusu „třeba celý život, ale jsi si jistá že tady tu diplomku napíšeš? Diplomku o milování by ti určitě nevzali.“

Zčervenala, „neboj se, já ti zase tak moc uzdu nepovolím,“  a zasmála  se.

 „To už jsem zjistil  a jak na mě začneš upřeně zírat, hned vím že něco plánuješ.“

„Jenom nevím jak to udělat s našima“ zapřemýšlela, „víš oni jsou hodní ale nevím jak jim toto naservírovat.“

 „Počkáme, snad nás něco napadne,“ uklidnil jsem ji.

Musel jsem se dát zase do práce a Jana zmizela v kuchyňce a něčím šramotila.

 

Zazvonil telefon, byl to Rudla a že jestli sešlost zítra platí.

„Samozřejmě platí, akorát se přesuneme dovnitř, počasí se těžko umoudří.“

„A co tvoje nová bytná?“ začal zpovídat.

„V pohodě“ řekl jsem a Rudla se zasmál, „ty sis chlape uměl vybrat, takovou křepeličku bych bral také.“

 „Skus to říct tvojí Bětce,“ poradil jsem mu „a vůbec, nechceš ji vzít sebou ať tady není Jana sama mezi chlapama?“

 „Zeptám se,“ řekl a po svým zvyku práskl telefonem.

Skončil jsem s úředním šimlem a líně se brouzdal po netu, když se oblevila Jana a co prý hledám.

Řekl jsem že nic určitého a ona si přisedla na můj klín, přitiskla se ke mně a zašeptala, „dnes je dole klid?“

Její ruka sjela do mého klína a hladila pomalu se zvedající hrbol.

Nelenil jsem a jednou rukou ji zajel pod tričko a hladil střídavě jedno a pak druhé ňadro, zatímco druhá ruka odhrnula okraj jejích kalhot a vklouzla přivítal svou kamarádku.

Jana se kapánek svezla, hlavu opřela o mé rameno a s přivřenýma očima se nechala laskat.

Nohy se pomalu rozevřely a já mohl hladit celou tu nádheru, mazlit se s okrajem dírky a pak stoupat vzhůru k růžovému poštěváčku a hladit pomalým krouživým pohybem.

Jana na mém rameni trhaně dýchala a dobývala se do mých kalhot.

 Po chvilce zápolení se jí podařilo klenot dostat ven a křečovitě ho svírala v ruce.

Cítil jsem v lasturce přibývající vlhkost a zasunul jsem na okraj dírky dva prsty a zrychleně zevnitř třel horní okraj dírky.

Po chvíli rychle stáhla nohy k sobě a pak se sténáním se zmítala v mém náručí. Pustila klenot, rozevřela nohy a tlačila ruku s dvěma zasunutými prsty hlouběji do vlhké dírky.

 Ucítil jsem jak se křečovitě svírá a Jana na mém rameni sténá.

Počkal jsem než se trochu uklidní a stáhl jsem ji kalhoty dolů.

Nebránila se a když jsem ji nasměroval na ztvrdlý kolík ochotně si nasedla.

Bože to byla krása. Dírka se ještě trochu svírala a Jana se přitiskla a pomalu se začala houpat. Vlhkou tvářičku od slz otírala o tvář a vášnivě líbala.

Dosáhl jsem maxima a Jana začala svůj pohyb zrychlovat, cítil jsem že už to dlouho nevydržím a sesadil jsem ji ze svého klína.

Vykřikla a drala se zpátky, tak jsem ji držel a můj parádní výstřik pošplíchal tričko i obličej.

„Vidíš co by se stalo,“ řekl jsem.

Chvíli neodpovídala a dívala se na klesajícího vetřelce a pak chraptivým, zastřeným hláskem hlesla že se jde umýt.

Upravil jsem se a před očima viděl stále tuto scénu, toto krásné zmítající se tělíčko ve stadiu nejvyšší rozkoše, vlhkou tvářičku od slz a nenasytná ústa plná polibků. Povzdychl jsem si a šel jsem něco ukuchtit k večeři.

Jana přišla k večeři převlečená do pyžama a dle svého zvyku se upřeně dívala až to znervózňovalo.

V jídle se jenom nimrala a pak prohlásila že si jde lehnout.

Uklidil jsem ze stolu, šel jsem se osprchovat, převlékl do pyžama a zalehl jsem vedle ní.

Stále ležela na zádech a koukala do stropu.

 Chtěl jsem ji hladit, ale jakmile jsem se dotknul, ucukla a ruku od sebe odtáhla.

Po chvíli se natočila a dívala se vážným pohledem, „Jaro, řekni pravdu, ty už jsi měl nějakou holku?“

 „Neměl, vše co umím jsem našel na stránkách internetu.“

Položila si hlavu vedle mne a otázala se, „Nevymýšlíš si, je to pravda?“

 „Pravda pravdoucí,“ přísahal jsem.

Vklouzla za mnou pod deku, ruku mně dala na své ňadra.

 „Můžeš mě hladit, ale nic víc, mám plno dojmů a musím si to srovnat.“

Pomalu jsem se laskal s pyramidami naší lásky až jsem ucítil že zvláčněla a začala pravidelně oddychovat. Nechal jsem hlazení a pomalu usnul.   

Sobota začala pošmourným počasím se sprškami zahradnického deště. Na sezení venku to opravdu nebylo.

Vysoukal jsem se lůžka, přikryl  oddychující Janu, oblékl, umyl a vrhl se do víru denních povinností. Nachystal jsem zásobu dříví ke krbu, z ledničky vytáhl maso, začal krájet a prosypávat kořením, aby se pěkně  naleželo než ho začnu dusit. Ze sklepa jsem donesl sklenice zelí a začal jsem chystat snídani.

„Já už ti jdu pomoct,“ ozvalo se za mnou a Jana zrůžovělá mě honem vlepila pusu a zvědavá prohlížela maso, co prý to bude.

Tak jsem ji řekl, „vílo milá aby bylo jasno, na sešlost se chystají na Mýtince pouze dvě jídla. A to, na venek gyros na grilu a na doma segedinský guláš. Když se podíváš z okna tak hned budeš vědět co se bude vařit.“

Jana se rozzářila a že segediňák má ráda, táta se prý po něm může utlouct a tak se u nich vaří často.

A prý jaké koření je na tom mase a jestli není bůček hodně mastný.

Musel jsem ji odkázat na výrobní tajemství a zaměstnat mazáním chleba aby dala chvíli pokoj.

Po snídani jsme uklidili a Jana se odstěhovala do pracovny k počítači, prý se doma na žádný nezmotali a je ji to vzácné.

Vytáhl jsem papiňák a začal vařit. Po chvíli jak pára odfukovala přes pojistný ventil se začala celou boudou šířit vůně zelí a masa.

Samozřejmě, vůně vylákala Janu od počítače a opět začala zavazet v kuchyňce. Sedla si na kraj kuchyňské linky a začala svým typickým způsobem upřeně zírat.

A je zle, řekl jsem si co se jí zase v té její kotrbě rojí.

Tak  jsem se zeptal, nad čím tak přemýšlí.

 „Ty Jaro a kdo tedy přijede?“

„No, chlapů přijede  asi šest a dneska taky Rudlova Bětka, aby ses nebála v chlapské společnosti.“

„To bude fajn“ rozzářila se a že půjde nachystat stůl a ostatní.

Bylo něco po jedenácté když jsem zahlédl Rudlův teréňák jak sviští směrem k boudě. „No nazdar, jestli ten mamlas neskončí u mně v kuchyni tak to bude zázrak. Jsem zvědavý kdy se objeví ostatní vozy.“

Ale k mému překvapení se od volantu vysoukala Bětka a já hned věděl proč ten kalup. Ona Bětka neumí jezdit pomalu.

Zepředu od spolujezdce se soukal Rudla a zezadu z korby další chlapi.

 „Kurňa Bětko to radši budu jezdit s čertem než s tebou,“ hřímal pobledlý náš krakonoš Petr.

 „Když se ti to nelíbí tak si jdi domů pěšky,“ odsekla mu.

Vyšli jsme s Janou na verandu je přivítat a to potom nastala mela.

Jak jsem Janu upozornil, stali jsme se hned předmětem narážek a vtípků na nás oba. Usekla to Bětka  která chlapy uzemnila  a s Janou se začaly objímat a pusinkovat, jako by se znaly odjakživa.

Ženské se zašily někde dozadu a chlapi se usadili u stolu.

Rudla se dal do čepování piva a já  jsem otevřel papiňák a odháněl Rudlu který mermomocí chtěl ochutnávat.

Jakmile se vůně guláše rozšířila do vedlejší místnosti, ozval se od stolu spokojený chlapský řev.

Ženské to vyrušilo z jejich špitání a honem se běžely podívat co se stalo. Nastěhovaly se za mnou do kuchyňky a že budou pomáhat.

Teda spíš zavazet, protože kuchyňka je tak pro dva a Rudla se nemohl s pivem dostat ke stolu.

Skončilo to jako obvykle. Ruda prskal na Bětku, ta na něho, no nakonec se to nějak srovnalo.

Jana aby udělala místo se napasovala na má záda a třela ňadry.

Bylo to příjemné, ale začal jsem se strachovat že začnu maso v hrnci míchat jinou vařečkou.

Tak jsem honem ženské jmenoval servírkami a že můžou nosit na stůl.

 A hned bylo volno. Při jídle jim huby alespoň na chvíli ztichly, ale Bětka pořád dorážela že ji musím dát na guláš recept.

 „Ani mě to nechce prozradit,“ zakňourala Jana, „prý je to výrobní tajemství.“ Odměnou ji byl zase huronský chlapský řev.

Obsah papiňáku zmizel v žaludcích, chlapi si uvolnili pupky a začala správná  nálada na sešlost.

Začali jsme probírat letošní mizernou letní sezónu  a další drby z Městečka, že by nám to ženské mohly závidět.

No nezáviděly, v kuchyňce třískaly nádobím a likvidovaly hromadu špinavých talířů. Občas je tam vyrušil Rudla když šel natočit další pivo.

Už v náladě  Petr rozhodl, že obě ženské ještě neprodělaly  vstupní křest do spolku sešlosti a že to se musí hned napravit.

Zmizel k autu a už se valil zpět s flaškou koňaku.

 „No nazdar,“ pomyslel jsem si, „to dopadne, pivo a koňak.“

Zavolali ženské a Petr hned že se jejich vstup do sešlosti musí oslavit a že si všichni musíme připít a hlavně, všichni si tykat.

 Bětka hned vlítla na Petra.

„Jak si mám s tebou připíjet na tykání, když si tykáme už deset let ty moulo.“

 „Ale ve spolku sešlosti seš poprvé“ oponoval Petr.

 „Klidně mě nalij, ale domů půjdeš pěšky, já s alkoholem řídit nebudu.“

Nám ostatním se samozřejmě jejich slovní přestřelka líbila a tak jsme se usnesli, že z provozních důvodů si smí Bětka pouze líznout. Po přípitku začali všichni chlapi Janu líbat, což se zase mně ani trochu nelíbilo, ale Jana to nesla statečně s humorem.

Ženské pak okupovaly pohovku u televize a o něčem dlouze diskutovaly.

Blížil se konec sešlosti a chlapi poněkud unaveni se začali zvedat a loučit.

 Rudla se tiše zeptal, kdy má pro Janu přijet.

 „No autobus ji jede kolem půl šesté, tak přijeď nějak po čtvrté.“

 „Tak jo“ řekl a soukal se na místo spolujezdce.

Objevila se Bětka s Janou, zřejmě se už rozloučily protože Bětka se hned nasoukala za volant, nastartovala a s dlouhým houkáním prudce odstartovala k silničce.

“To jsem zvědavý jak budou chlapi vzadu po té jízdě vypadat,“ řekl jsem Janě.

 „Oni v vždycky v takovém stavu jedou autama domů?“

 „Ale ne,oni si ustelou v boudě kde se dá a v neděli až jsou v pořádku se rozjedou domů.“

 „Byl to pěkný večer,“ vzdychla si.

 „S Rudlou jsem domluvil že po čtvrté se pro tebe zítra zastaví.“

Jana jen kývla a nic neříkala.

Pouklízeli jsme poslední zbytky po sešlosti a šli spát.

Jana ležela jako obvykle na zádech a koukala do stropu.

Já pod vlivem alkoholu, celý natěšený jsem se začal dobývat do pyžamových kalhotek.

Odtáhla ruku a přísně povídala  „v takovém stavu s tebou nic dělat nebudu, to ti jasně povídám. Ještě jsme snad nic nevyoslili a jak se na tebe dívám tak nevěřím že by ses udržel. A taky smrdíš pivem.“

Tak jsem si lehl taky na záda a pomáhal jí čučet do stropu.

Po chvíli to nevydržela, obrátila se bokem a stáhla mojí ruku na ňadra.

 „To je ale všechno, rozumíš?“ zašeptala a zavřela oči.

Tak jsem pomalu hladil krásná mlaďounká ňadra, lechtal na bradavkách, ale buď už usnula, nebo na to nereagovala. Po chvíli ruka sklouzla a já usnul.

 

4. kapitola - Nedělní loučení.

Nedělní ráno se rozsvítilo do krásného dne, sluníčko lechtalo na víčkách tak jsem je líně otevřel a podíval se co dělá má druhá půlka postele.

Jana ležela na zádech a šedé kukadla znovu měla upřené na strop.

„Dobré ráno vílo z Mýtinky, jak jsi se vyspala?“

„Strašně jsi chrápal,“ otočila se a začala vášnivě líbat.

 Přitiskl jsem krásné tělíčko k sobě a začal líbat na čelo a ouška a dál.

 „Takhle ne,“ namítla, natáhla se na záda a moji ruku zasunula do pyžamových kalhotek.

 Probudila se ve mně elektřina a začal jemně hladit zlatavé chmýří a pomalu klouzal po svahu lasturky dolů.

Jana měla zavřené oči a rukou si rozepínala knoflíky pyžamového kabátku. Kabátek sklouzl na stranu a já se hladově vrhl na ňadra, líbal a obličejem laskal ten krásný výtvor přírody.

Odtáhla mne , vytáhla ruku z pyžama, posadila se, shodila kabátek a stáhla pyžamové kalhotky.

Vrátila se do své původní polohy, přitáhla moji hlavu na ňadra a nasměrovala ruku zpět na své zlatavé chmýří.

Tiskla se a vzrušeně dýchala.

Chtěl  jsem se vyprostit a hned se vrhnout na lasturku, ale nepustila a jen zašeptala „ne, takhle ne musíš dole moc hladit jako posledně.“

Pochopil jsem a začal pomalu masírovat lasturku, hladit stehýnka pěkně hned u buchtičky a cítil jsem jak Jana přitahuje své objetí více a více.

Vjel jsem prstem do járku, pomalu pojížděl od spodu od dírky až k růžovému kamarádovi, lehce ho třel, vrátil se na okraj dírky a krouživým pohybem masíroval ústí.

Kolem prstu to začalo více a více vlhnout, Jana  přitisknutá přerývaně dýchala a tak jsem vsunul dva prsty do dírky a zrychlenými pohyby masíroval horní část.

Palec si vybral do práce růžového kamaráda a netrvalo dlouho, když se prohnula do oblouku a začala sténat.

Tiskla mne tak silně že jsem lapal po dechu a tělo se zmítalo v náručí.

 Poslušen instruktáže na netu, vysunul jsem prsty z rozzuřené dírky a dlaní tlačil na ochmýřenou lasturku.

 Pomalu, chvějíce se na celém těle uvolnila sevření a převrátila se nade mne.

Nevím zda to bylo tou vlhkostí nebo čím, ale dřív jsem musel kolík do dírky sám nasměrovat, protože Janě to ještě nešlo.

Dnes dosedla tak prudce, že to až zabolelo.

Zjevně se nekontrolovala a přirážela se sténáním a krátkými výkřiky, že jsem měl strach že si ublíží.

Nechal jsem ji, ať si sama určuje tempo a hrál jsem si s ňadry.

 Najednou jsem ucítil že jsem u konce, tak jsem ji zvedl a sundal ven.

Jako lvice se vrhla zpět a já měl co dělat aby nenasedla znovu a nebyl malér. Se sténáním se svalila, třásla se jako osika a chraptivě šeptala proč když je to tak nekrásnější to zkazím.

 „Nedá se nic dělat moje kočičko,“ šeptal jsem a z tvářiček líbáním stíral slzičky. Potvůrka už věděla že mně to dělá dobře a hroty ňader masírovala moji hruď.

Pomalu jsme se mazlili, vášnivě líbali, ale čas neúprosně běžel, ještě jsme nesnídali a už se blížil čas oběda.

 Kdybych tak mohl ten čas zastavit.

Jana se šla osprchovat a já cítil jak mě měchýř tlačí víc a víc.

Zvědavý jak bude Jana reagovat jsem vklouzl do koupelny a usedl na záchod.

 Přes sklo sprchovacího koutu jsem viděl tělíčko pod proudy vody a potutelný pohled jak sedím a koukám.

Zastavila vodu, zrůžovělá vylezla ven a začala se utírat.

Pověsila ručník, s úsměvem přistoupila, políbila na čelo a zeptala se „líbilo se ti to koukání?“

Páni, po takovém divadle, podařilo by se vám vyčůrat?

Jana si šla sbalit věci a já se odšoural do kuchyňky nachystat něco k obědu.

Při jídle bylo nepřirozené ticho, já se radši na Janu moc nedíval, ale cítil jsem na sobě její pohled.

 Něco tady ale nehrálo. Jindy na mě koukala tak vážně, tentokrát v jejím pohledu bylo něco veselého a cukalo ji to v koutcích.

Ne, Janička na mě něco šila, to bylo jasné.

 Náš čas loučení se neúprosně blížil, ale minula čtvrtá hodina a Rudla nikde. Chtěl jsem mu zavolat, ale Jana, nějak neskutečně klidná mně zadržela a že mám ještě počkat, když slíbil, tak přijede.

Bylo něco po páté a já jsem už byl jako na trní a vymýšlel nějaké havarijní scénáře, když slyším řev motoru auta a tak jsem vydechl, „zachrápal potvora a teď se ještě chce nabourat do boudy.“

Vyšli jsme na verandu když teréňák s nápisem Hotel Vyhlídka se smykem zabrzdil u boudy.

 K mému překvapení se s okýnka vyklonila Bětka a křičela nastupovat.

„Kde je Rudla?“ zeptal jsem se.

 „Doma, leští nádobí.“

„Teda,“ řekl jsem zoufale Bětce, „to nemůžete na autobus dolů stihnout.“

 „A kdo říká že ho chceme stihnout?“ odpověděla.

Mezitím Jana, která dala svůj baťoh na korbu  se vášnivě přitulila a mezi polibky řekla, „Bětka mě zaveze domů a pomůže zpracovat mámu a tátu, tak drž palce“ a nasoukala se vedle Bětky.

Ta dle svého zvyku odstartovala až hlína od kol lítala na všechny strany a zmizela na silničce.

Loudal jsem se dovnitř, bylo tu najednou tak prázdno, pusto.

 Sedl jsem k počítači, ale nebyl jsem schopný se soustředit.

 „Nedá se nic dělat hochu,“ řekl jsem si a šel řezat dřevo.

Navozili mě toho dvě korby náklaďáku a tak jsem vytáhl pilu a začal řezat na špalky. Stále mě scházelo to „já ti pomůžu“ a „proč to tak děláš?“ Bylo tu pusto přerušované kotoučem pily.

Stmívalo se, uklidil jsem venku a bez cíle jsem se loudal po boudě. Lehl jsem si v ložnici na postel, hladil místo kde leželo její tělo a před očima se mi míhaly scény našeho posledního milování. Když jsem byl předtím sám, ani mě ta samota nepřišla, všechno probíhalo k mé spokojenosti. Teď jeden, možná neuvážený okamžik, kdy jsem holky pozval dál, dokonale rozvrátil moji psychiku.

Probralo mne zvonění telefonu, koukl jsem na hodiny a ono už bylo půl deváté. Ohlásil jsem se a z telefonu se ozval burácivý Rudlův hlas, „Bětka se vrátila v pořádku a mám ti vyřídit že uspěla.“ Prásk, práskl telefonem.

 Zůstal jsem jako solný sloup a v hlavě se mi honilo, uspěla, jak uspěla, že se Jana vrátí, kdy se vrátí.

S povzdechem, že si organizaci toho vzaly ty dvě a já jsem páté kolo u vozu jsem si šel něco sezobnout a odebrat do postele. Sám.

Pondělní ráno byla obloha jako vymetená.

Nasnídal jsem se a abych něco užitečného dělal, šel jsem rozebrat srážkoměr který byl po deštích plný svinstva. Čas při práci ubíhal, složil jsem srážkoměr a přemýšlel jestli si mám dát něco k obědu. Jindy to byl pro mě obřad, který jsem nevynechal a vždy si připravil nějakou gurmánskou pochoutku. Dnes se mě do jídla nechtělo a bez cíle jsem bloumal po svém království.

Bylo po druhé hodině když se ozval telefon.

Vrhl jsem se k němu s nadějí že volá Jana.

Byla to Bětka, svým obvyklým způsobem mi oznámila že její doprovod byl přijat s povděkem, rodiče má Jana velice rozumné a že pro Janu pojede v sobotu ráno. „Bětuško, ty jsi zlato,“ zajásal jsem.

 „Taky si to myslím,“ suše odvětila.

 „A není to  všechno hošánku,“ škodolibě řekla, „budeš platit a to nejlepší nakonec.“ „Samozřejmě Bětko nechci to zadarmo, kolik jsem ti dlužen?“

 „Jeden recept na segedinský guláš,“ oznámila.

 „Potvora jedna,“ blesklo mně hlavou, „samozřejmě Bětuško.“

 „A to nejlepší, v sobotu nepřivezu jen Janu, ale také rodiče aby se mohli podívat k jakému moulovi se dostala,“ prohlásila.

„V sobotu budeš vařit segedin a já se ti budu dívat na prsty abys nešvindloval.“ Myslel jsem že mě budou polévat.

 „To abych šel uklízet,“ zaúpěl jsem.

 „To bys měl,“ zasmála se a položila telefon.

 „Ještě že od Rudly nepochytila to prásknutí sluchátkem,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Zbytek týdne uběhl jako voda, neměl jsem čas myslet na Janu a gruntoval a smýčil jsem všechny kouty.

Nechtěl jsem do toho míchat Bětu ani Rudlu - on by ji stejně všechno vyslepičil a zavolal jsem Petrovi aby koupil v květinářství nějakou kytici jaká se dává matkám. „Svatební?“ zeptal se.

 „Né,“ zaúpěl jsem, „matkám když jde nastávající se představit.“

 „Tak to nevím,“ zamyslel se, „já donesl flašu rumu.“

 Nicméně v pátek se přivalil s kyticí, kterou by normálně nesli dva mužští, ale co jsem mohl dělat.

 A začal mě lákat že má v autě parádní koňáček a že by jsme si mohli cvaknout.

 „Jak pojedeš domů?“

 „Neboj,“ nafoukl se, „přespím u tebe, pozdravím rodiče a pojedu.“

 „Né,“ zasténal jsem. „Když uvidí takového Krakonoše  leknou se, utečou na hřebenovku a bude je hledat horská služba.“

 „Teda tobě ta ženská leze na mozek,“  zaťukal si na čelo. „Jó když ptáčka lapají ....,“ „Hlavně když mě to říkáš ty, po dvaceti letech manželství.“

„Hele, dáme si koňáček a já ti to randění rozmluvím, co říkáš?“

„Odstup satane a raději vyval co jsem dlužen za kytici.“

 „Nic, je to služba podniku váženým zákazníkům.“

 „Tak to jsi teda lepší kamarád než Běta. Ta to sice s rodiči domluvila, ale hned si to nechala ode mě zaplatit.“

 „Prosím tě,“ žasl Petr „a kolik za to chtěla?“

 „Recept na segedinský guláš, abych prý nešvindloval tak ho musím zítra udělat a ona se bude dívat co tam dávám.“

 „Tak to je v řiti,“ zaúpěl Petr. „To se na Vyhlídce bude vařit guláš, všichni štamgasti se tam nastěhují a my ostrouháme.“

 Obrátil se, vlezl do vozu a pomalu se vracel do Městečka.

Dal jsem kytici do vody a odnesl do sklepa.

Navečeřel jsem se, vytáhl z mrazáku maso na zítřek a zalehl jsem na postel. Hladil rukou deku kterou se přikrývala a celý znervózněný ze zítřka jsem se snažil usnout.

 

5.kapitola - Návštěva rodičů.

 Sobotní ráno se smálo a sluníčko rychle sušilo noční rosu.

Umyl jsem se, něco snědl, vytáhl kytici ze sklepa a nervózně pochodoval po boudě. Čekal jsem, kdy uslyším řev motoru teréňáku z Vyhlídky.

Jaké překvapení když ze silničky se odlouplo osobní auto a způsobně sjíždělo k boudě.

Jak se přiblížilo, poznal jsem Rudlovo soukromé vozidlo a když přede mnou zastavilo a já viděl za volantem vyšňořenou Bětku zůstal jsem na to zírat s pootevřenými ústy. Bětka vystoupila, tak jsem se zeptal, „co se stalo, ty umíš jezdit i pomalu?“

 „Hele sklapni tu klapačku nebo ti to zůstane,“ odvětila svým starým způsobem.

Z auta vylítla Jana a pověsila se na krk.

„Mírni se má vílo,“ krotil jsem ji.

Sebral jsem s verandy kytici a šel přivítat hosty.

Způsobně jsem předal mamince kytici, s tatínkem potřásl rukou a pozval je dál. Usadili se na verandu a viděl jsem jak s údivem sledují tu překrásnou přírodní scenerii kolem.

 „Tady je to jako v pohádce,“ hlesl táta.

„Že,“ přidala se pyšně Jana „a máš vidět to krásné svítání a západy slunce.“

 Máma se na ni potutelně usmála a zeptala se „kolik svítání jsi Janko viděla?“

Jana zrudla, otočila se a že si jde uložit věci.

Omluvil jsem se že mám službu v kuchyni, ale Bětka že to ne že musí být u toho a zavolala Janu aby se starala o hosty.

Zmizeli jsme s Bětou v kuchyňce a pod jejím přísným dohledem jsem začal vařit. Znervózňovala mě stálými připomínkami, proč to dělám tak, že ona to dělá jinak, tak jsem ji řekl „Bětko jsi dobrá kamarádka a jsem ti moc zavázán ale tady vařím já, chceš-li - dívej se, na receptu určitě nic neupravím ale takhle mě jenom znervózňuješ.“

Usmála se, pohladila po vlasech a zmizela za hosty.

Za chvíli vlítla do kuchyňky Jana a že jde pro pití. Pověsila se na krk, přitiskla a přisála na ústa až jsem málem ztratil rovnováhu.

Jemně jsem sundal ruce, políbil ji a usměrnil kde najde co k pití a pokud by táta chtěl, že v sudu je ještě pivo, stačí zapnout chladič.

„Nezvětralo?“ zeptala se.

 „Nezvětralo, protože je pod plynem, dusíkem, a to potom dlouho vydrží.“

Vylítla ven a za chvíli se vrátila, že táta by si pivo dal.

Papiňák se syčením oddychoval a já jsem počkal až se chladič nachladí a načepoval džbánek tak jak mě to Rudla učil.

Vylovila pití, sklenice, odnesla to ven a vrátila se pro tátovo pivo.

Krájel jsem knedlíky a chystal do napařováku když se zezadu zavěsila a dráždila hroty ňader.

„To nemůžeš počkat až budeme sami?“ zeptal jsem se.

„Můžu,“ uličnicky řekla, „ale chci tě mít ve správné náladě.“

 „Tak odnes tátovi pivo ať zatím nezvětrá a nachystej příbory,“ pobídl jsem ji a naplnil hrnec knedlíky.

Odtlakoval jsem hrnec a sundal víko.

Libá vůně guláše zaplnila celou boudu a drala se dveřmi ven na verandu.

 Z venku jsem uslyšel tátův hlas, „to je přece Segedin, Janko ty také vyžvaníš co se dá.“

 „Ten nápad s gulášem byl můj,“ řekla Bětka a vyprávěla jim jak to vlastně s tím gulášem narafičila. No, tak terčem vtipů jsem byl zase já.

Holky se objevily právě včas aby mohly nosit na stůl, já si sundal zástěru a šel jsem si sednout s hosty. Bylo vidět že jim chutná, táta si dal ještě jedno pivo, prý do druhé nohy.

Běta s Janou sklidily nádobí, daly se do umývání a já zůstal s rodiči sám. Máma se na mně zkoumavě dívala, viděl jsem že má stejný pohled a šedé oči jako Jana.

 „Teď čekáte že vás budu zpovídat,“ usmála se. „Nebojte se, my jsme s Janou takové kamarádky že si všechno řekneme.“

Ve mně zatrnulo. „No nazdar,“ pomyslel jsem si, „proboha jak se mám tvářit, jestli ji Jana řekla co jsme dělali.“ 

Máma to však přešla a začala se vyptávat co je to ta meteorologická stanice a co se tady všechno sleduje, proč tady mám ty fůry dřeva.

 

Po chvíli povídání se máma zvedla že se půjde podívat za děvčaty a já se s tátou sebral a ukazoval jsem mu okolí Mýtinky.

Když jsme se vrátili, seděly ženské u stolu, o něčem se bavily, tak jsme přisedli a já šel udělat kávu. Čas pěkně ubíhal a pak se máma zvedla s tím, že všechno jednou končí, že je načase aby se dali na cestu.

Když jsme šli k autu, přidržela mně máma a potichu nabádala, abych dal na Janu pozor a abychom něco nevyoslili, že času máme ještě dost.

Rozloučili jsme se, auto zmizelo na silničce mezi stromy a tak jsme posklízeli nádobí a přesunuli se do boudy.

Jana si šla ještě uložit věci a já jsem dodělával denní report. Práci sem měl skončenou, Jana nikde, tak jsem se šel podívat kde vězí.

Otevřel jsem dveře od ložnice.

Jana zakrytá dekou až pod bradu, se na mně potutelně koukala, „nechceš se schovat pod deku?“ nazvedla deku a já uviděl zlatavé chmýří lasturky.

V rychlosti jsem ze sebe shodil ošacení a vklouzl k ní.

Objala a začala vzrušeně líbat obličej, tiskla se hroty ňader, kroužila s nimi po hrudníku a bylo vidět jak  se jí začínají lesknout oči a zrychluje dech.

Rukou jsem sjel k rozkroku, polaskal ty krásné kudrlinky lasturky když doširoka rozevřela nohy. Vjel jsem prstíkem do štěrbinky , laskal každý koutek, mazlil se s  poštěváčkem až jsem cítil že její vzrušení se blíží k vrcholu.

Sklouznul jsem mezi nohy, pozvedl zadeček a vnořil se  do lůna.

Jana mně objala, přitáhla na prsa, nohama zezadu stiskla a já pronikal hluboko do jeskyňky.

Sténala potichu a pronikání provázela vstřícným pohybem zadničky. Dostali jsme se do extáze rozkoše, kde každý z nás pouze napolo vnímal co je v okolí.

Cítil jsem jak se blížím k vrcholu, snažil jsem se vyprostit, ale přimkla se, bránila jakékoliv  úhybné snaze a stále pánví laskala vetřelce v dírce.

Týdenní půst nedal na sebe čekat a já se steny vyrazil celý obsah do lůna.

Jana přilepená sténala v křeči orgasmu a pánví kmitala až do okamžiku kdy ucítila že kolík uvadá a vyklouznul.

Uvolnila mě a já celý udýchaný se skulil vedle ní.

„Holka jsme v průšvihu,“ řekl jsem, „hlavně že před chvílí mě tvá máma napomínala ať něco nevyoslíme.“

Jana se ke mně přitulila a zašeptala do ucha, „neboj, nevyoslíme, v úterý jsem byla u gynekologa, tak se nemusíme mírnit.“

Tak proto ty potutelné pohledy, to tajné špitáni s Bětkou.

Celí zadýchaní jsme leželi vedle sebe hladili se, mazlili a odpočívali.

Pak se zvedla, že se jde osprchovat a já ležel na zádech a ještě dodýchával tu slast. Cvakly dveře od koupelny, má víla z Mýtinky, tak jak ji Bůh stvořil se přesunula  ňadry na mou hruď a s hlavičkou přitisknutou k mojí opět vzrušeně dýchala.

 Lasturku se zlatými chloupky přisunula na moje stehno a začala pomalu po něm klouzat.

Po chvilce přehodila nohu přes stehno, natočila se aby celá lasturka mohla po stehně klouzat a já slyšel jak se jí zrychluje dech.

Zašeptal jsem ji, „ty toho ještě nemáš dost?“

Políbila a také zašeptala  „ne.“

Pracant se už zase vzpouzel v plné síle a Jana jak to viděla přesunula se nad něj, přitiskla a začala ho lasturkou masírovat.

Jezdila po něm, hned až k dírce a když viděla že má snahu se schovat ucukla a zase se poštěváčkem na něm vrtěla.

Tempo se pomalu zvyšovalo a na pokraji orgasmu vykřikla a vtlačila ho do jeskyňky. Začala přirážet v  křečích orgasmu a já  ji strhl na prsa a honem vnikal zrychlenými útoky do svatyňky.

Bože, to byla krása.

Nevnímali jsme nic kolem sebe, jen jsme cítili pohyby toho druhého, laskali se s nimi a já ve vrcholu obdařoval lůno záplavou mužství.

Umdleni jsme tiše leželi, ona přitisknutá, nohy stále doširoka rozkročené, tak jak jsme skončili.

Určitě čekáte na to jak jsme se milovali dál, ale Jana slezla a šla se umýt, pak jsem se umyl já a přituleni k sobě jsme usnuli.

6. kapitola - Diplomka.

Nový den nás nepřivítal zrovna hezkým počasím, foukal ledový vítr od severu a občas drobně sprchlo. Jana se pomalu probudila v mojí náruči, přitiskla se a začala pomalu, ale s rozkoší líbat. Samozřejmě to vzbudilo mé chlapské pudy a já začal hledat kde ji mám začít aktivně dráždit.

Odtáhla se, usměrnila mojí ruku zpět  a začala s kázáním, „Jaroušku musíme si hned od začátku udělat jasno. Přijela jsem udělat diplomku na matfyz fakultu a tam, jak jsi se sám zmínil, diplomku o milování nepřijmou.“

Vyprskla, znovu ke mně přitiskla a zašeptala do ucha, „ale myslím že by je to pobavilo.“

Tak jsem zjistil, že z ustrašené červenající se holky držím v náručí krásnou sebevědomou holku a zpozoroval jsem i Bětčin vliv na její chování.

Jana se sebrala, zmizela v koupelně a tak jsem porovnal postel a čekal až vypadne. Vylezla zrůžovělá, voňavá a tak jsem honem zapadl do koupelny aby mě to nedráždilo.

 

Nasnídali jsme se mlčky, Jana odnesla a umyla nádobí a že si mám jít s ní sednout na pohovku. Celý natěšený jsem se honem valil sednout, ale k mému rozčarování nebylo žádné mazlení nýbrž nalinkovala pevný denní řád.

Prý po snídani se dá do diplomky a proto zabavuje můj počítač, po obědě se půjdeme kousek projít po okolí a do večera ji můžu pomáhat s diplomkou jako oponent.

 Po večeři je prý volno a když nebude unavená, tak ji můžu hladit.

 „A co mám celé dopoledne dělat já?“

 „Máš přece před boudou hromadu dřeva, tak pracuj,“ odvětila rozverně.

 „A já ti občas pomůžu, dovezla jsem si na to specielní pracovní oblečení,“ rychle zmizela v ložnici.

Po chvíli se vrátila, na sobě dámské modráky s laclem, na prsou na každé straně kapsičku se srdíčkem.

Tak jsem ji k sobě přivinul a zeptal se, jak z těch kapsiček vyskočí její klokánci. Janě se nápad s klokánky velice líbil a tak  krásná ňadra dostala svoje pojmenování do budoucnosti.

Dny plynuly jako voda, dá se říct že denní rozvrh jsme více méně dodržovali, večer se k sobě tulili, mazlili dle chuti a pomalu se blížil den, kdy se musela vrátit domů. Den před odjezdem jsme s Bětkou domluvili odvoz, pomohl jsem ji všechno napakovat a po večeři  mně vtáhla do ložnice.

Horečně ze mne začala sundávat oblečení, na každé odhalené místo líbala a pomalu sjížděla dolů ke klínu.

Uchopil jsem ji do náruče, položil na postel a začal  jsem na oplátku odstrojovat a líbat na všech odstrojených místech.

 Prsty se křečovitě zarývaly do mých ramen a Jana vzdychala, „Klokánky, líbej mě Klokánky.“

Poslušen přání mé lesní víly líbal, hladil a mazlil se s ňadry, jazykem dráždil hroty, až mně chytla za vlasy a strhla hlavu do rozkroku.

Rychle jsem odstranil poslední překážku,  kalhotky a obličejem se zabořil do lasturky. Stále mně držela za vlasy a hlavou rejdila po lasturce.

Lízal, sál, dráždil jsem jazykem tato krásná místa, obličej mokrý od vlhkosti, snažil se dosáhnout jazykem co nejhlouběji do jeskyňky a každé místečko polechtat.

Nebylo to tak jednoduché, protože mne vždycky za vlasy povytáhla a já se vrhl na zduřelý poštěváček.

Jindy byla už dávno ve vrcholu orgasmu, dnes to evidentně prodlužovala i když i u ní muselo být vzrušení již veliké, protože sténala, vzdychala a lasturku tiskla  k obličeji.

 

Náhle vytáhla  moji hlavu na svá ústa, zeširoka roztáhla stehýnka,  nohama mně přitáhla a vehnala vetřelce do jeskyňky.

Vykřikla a zmítala se ve vrcholu orgasmu.

Já už nevnímal co se kolem děje. Cítil jsem jen pulzující tělo, tvrdě vnikal do jeskyňky, jak v extázi líbal rty a mačkal ji v náručí.

 Už se uvolňovala když se jsem vehnal náklad do jeskyňky a stále ji drže v náručí  se uklidňoval.

Pomalu jsem sklouzl okolo vzrušeného tělíčka, hladil a hrál si s Klokánky.

Přitulila se hlavou a já pusinkami sbíral s obličeje silnou vrstvu slziček.

 „Jsme to ale dva blázni,“ vydechla a hladila moji hlavu.

Posunul jsem se pomalu a líbal odshora dolů odpočívající tělo. Když jsem se dostal ke chloupkům nad lasturkou, viděl jsem, jakou spoušť naše řádění vyvolalo.

Na prostěradle velká louže mokra a z pootevřené  pomalu uklidňující se jeskyňky vytékal líně přebytek mužské vláhy.

Přisál jsem se k vztyčenému poštěváčku, lačný stále se mazlit, ale stáhla mojí hlavu bokem a polohlasně zašeptala, „prosím, nekaz to.“

Po chvíli se zvedla, odešla do koupelny a já se jal vyměňovat prostěradla a polidštit zpět spoušť co jsme udělali.

Šel jsem pozhasínat po boudě, zamknout a když jsem se vrátil, ležela lesní víla Janička na boku a sladce oddychovala.

Na druhý den jsme pod dojmem loučení chodili jako bez duše, jaksi nebyla ani nálada  na nějaké škádlení, hlazení, až jsme uslyšeli zvuk přijíždějícího auta a Bětčino zběsilé troubení.

Pomohl jsem Janě uložit věci do kufru, setřel z tváří její slzičky, pohrozil Bětce, ať s mým pokladem jede opatrně a zamával mizejícímu autu, které zmizelo mezi stromy směrem do Městečka.

 

7. kapitola -Promoce.

Poflakoval jsem se líně po boudě a dělal malou rekapitulaci mého života. Pravda, kdybych byl loajální a nesnažil se o prosazení svého, mohl jsem být vážený akademik, ženatý, s vilou a dítky kolem sebe. Hlídal bych manželku aby  mě nudou někde nezahýbala. Já si vybral cestu jinou.

Když jsem mimo svou pracovní náplň objevil postup, vhodný pro průmyslové použití, obešel jsem svého nadřízeného a poprosil o přijetí u ředitele. Byl to pán ve středních letech, doslova nabitý vědomostmi a já si ho velice vážil.

Řekl jsem mu o svém problému a že bych si chtěl objev patentovat.

Chvíli mě pozoroval, pak si přitáhl složku kterou jsem donesl, prolistoval a řekl. „Morálně máte právo si to nechat patentovat. Ale jak znám vašeho vedoucího, to že se nebude moci přiživit na vaši práci, bude určitě vás stát místo v našem ústavu, k mé nelibosti. Váš vedoucí byl dosazen na stranickou přímluvu a já jsem bez možnosti cokoliv pro vaši záchranu udělat. S patentovým řízením vám pomohu, na patentovém úřadě sedí můj spolužák.“

Rozloučil se a já šel na své pracoviště. „Kde jste se flákal?“ byla první otázka mého vedoucího. „Byl jsem u pana ředitele“. Beze slova se otočil a zmizel v kanceláři. Bouře začala až třetí den, tamtamy ústavu donesly vedoucímu že s podporou ředitele jsem požádal o vydání patentu. Řádil jako utržený z řetězu a do dvou dnů přede mnou ležela výpověď pro ztrátu důvěry. Mlčky jsem výpověď podepsal, sbalil jsem si věci a odešel.

Měl jsem ještě celou dovolenou, tak se vydal na hory, které mně vždycky táhly. Ubytoval jsem se v Městečku v hotelu Na Vyhlídce a spřátelil se s Rudlou a jeho Bětkou. Mezitím přišel dopis od jedné zahraniční firmy s nabídkou, že můj patent odkoupí.

Nabízeli slušné peníze, tak jsem kývl.

Z nemajetného, propuštěného inženýrka byl najednou na naše poměry boháč. Jiný by se sebral na cestu kolem světa, nebo peníze jinak utratil, mně však stále v makovici ležela myšlenka postavit horskou boudu právě na Mýtince, kde bych nemusel vidět lidi, poslouchat neschopné nafoukance a prožívat božský klid v lůně božské přírody.

Chtít a moct je však obrovský rozdíl. Kdejaká instituce žádost zamítla, kde mohli, házeli klacky pod nohy. Už jsem to vzdával, když se do toho vložil Rudla, kamsi odjel a najednou se daly věci rychle do pohybu, do měsíce byly papíry na stole a já s Rudlovou pomocí sehnal firmu, která moje království postavila.

Vybavil jsem si to dle možnosti vším co se dalo použít, na střeše nechal postavit solární štíty, ve sklepě baterie a malý agregát, sebral svoje švestky a zabydlil se ve svém království.

 

První rok nebyl jednoduchý, musel jsem navazovat známosti s lesníky, s lidmi v Městečku, zásobit se dřevem na zimu, prostě jsem se nezastavil. Přišla však nabídka, zda bych nechtěl pracovat pro hydrometeorologický ústav, jako odloučené pracoviště. Měli prý v plánu postavit něco v této lokalitě, ale stavbu nemohli pro nedostatek peněz realizovat a navíc sehnat personál pro stanici.

Tryskem jsem se přesunul za Rudlou se zprávou, že můžu mít zaměstnání. Rudla jenom kývl hlavou, že o tom ví. Zůstal jsem jako opařený a svitlo mně, že to místo je určitě Rudlova práce. Tak během měsíce byla na boudě měřící aparatura a já se stal pozorovatelem na odloučené stanici. Bylo to krásné a já si užíval života dle svého gusta. Až do okamžiku, kdy z hřebenovky se odlouply dvě dívčí postavičky a sestupovaly po zelené do Městečka.

Probralo mne zvonění telefonu. Zvedl jsem sluchátko a Bětka vychrlila v rychlém sledu, že Jana je v pořádku doma, rodiče rádi že se nic nestalo a že je pozvali na promoci.

To mne zarazilo. „A o mně se nemluvilo?“ zeptal jsem se.

 „Náfuko,“ zaprskala do telefonu Bětka, „vždyť ti říkám, že nás pozvali  na promoci.“ „Rudlu?“ Bětka už byla vzteky jak přetopený parní kotel. „Moulo, to si myslíš že Jana chodí s Rudlou,to bych mu rychle zatrhla. Na promoci jedeme my dva, respektive aby to tvá makovice pochopila, ty a já.

Takže vyčisti si svůj parádní mundur, já pro tebe přijedu.

A kytici nesháněj, tu ti zajistím já ať zase neneseš takový pometlo jako posledně.“

 

Práskla telefonem jako Rudla až jsem poskočil. No to je nadělení. Všechno vyslepičila, ale kdy je promoce to neřekla.

Promoce byla za tři dny jak jsem potom dodatečně z Běty vytáhl. Oblek, který volal po čistírně jsem prostě na verandě vyklepal, vyčistil a na ramínku nechal vyvěsit. Horší to bylo s bílou košilí, na boudě jsem přes ramena zesílil a košili jsem měl na sobě napjatou, že jsem se obával kdy ulítnou knoflíky. Dva roky jsem ji neoblékl, tady stačila pohodlná flanelka.

 

Bětka přijela s jejich soukromým vozem, postavila mně do latě, prohlédla a spustila. „Kdy ten oblek byl v  čistírně, jak se dívám tak za franjozefa. Prosím tě ta košile to je hrůza, když se nadechneš, tak vystřelíš rektorovi voko.“

Konečně nechala sekýrování a vrazila mně do ruky obálku s adresou: Slečna Jana Dočekalová.

 „To dáš po promoci Janě,“ prohlásila rezolutně.

„Kdy?“ zeptal jsem se nechápavě jako blbec.

 „PO PRO MO CI , rozumíš moulo česky? Ježíš já mám s těma mužskýma kříž, jeden větší moula než druhý.“

 „Hele,“ hájil jsem se, „nebylo by  lepší sekýrovat Rudlu? Na toho máš papíry.“

 „Za chvíli bude mít na tebe papíry Jana a věř mě že ji dám pořádný výcvik,“ poznamenala škodolibě.

„A co když se nebudu ženit,“ škádlil jsem ji, „Rudla mě to rozmlouvá, Petr mě to rozmlouvá, tak kam bych spěchal?“

Tak to jsem neměl říkat. Bětka se dostala do ráže a vypadalo to že o mě přerazí nejbližší pometlo, potom sjede do Městečka a ti mojí dva pomocníci dostanou nášup. „Zkazit holce život vy moulové dovedete,“ vztekala se, „nestojíte za starou bačkoru a myslíte si že jste středem světa poserkové.“

Musel jsem ji honem uklidňovat, neboť ve vzteku by skončila až druhý den a promoci by udělali bez nás.

 Na nic jsem se už neptal, nasedl jsem a jeli.

Cestou jsme se stavili pro rodiče, Jana už šla předem, že tam musí být dříve a kupodivu rychlojezdka Bětka s námi jela jako s panským kočárem.

Vtlačili jsme se v davu do haly, já se poněkud opozdil a tak jsem se snažil k našim prodrat.

Už jsem byl u nich, když mne zarazil známý hlas.

 

„Pane kolego, kde se tady berete?“ Přede mnou stál ředitel našeho ústavu a podával ruku.

 „Proboha pane řediteli, kde se tady berete vy?“ podivil jsem se.

„No, to by bylo dlouhé povídání, teď jsem zde jako profesor.“

Koutkem oka jsem zpozoroval, že rodiče i Bětka strnule pozorují náš rozhovor.

„S kyticí v ruce, jak vidím, tak tady máte některou vyvolenou?“ otázal se.

 „Tam v to hloučku, ta štíhlá světlovláska“ a ředitel řekl s údivem, „myslíte Janičku  Dočekalovou? No to bych do ní neřekl,“ kroutil hlavou.

Naklonil se, „víte že měla nejlepší práci z celého ročníku, vám to prozradím, končí s červeným diplomem. Akorát mě mrzí že nemá žádné zaměstnání, je to bída. Ptali se na ni z hydrometo, ale potom to ztichlo. A kde vy pracujete kolego, ve kterém ústavu? Už vám přiznali CSc?“

Zasmál jsem se, „teď žiji v horské boudě, na rozhraní tisíce metrů nad mořem a pracuji jako pozorovatel meteorolog.“

„A kde to je?“

„Mýtinka.“

 „A tak to jsem o vás slyšel pane kolego, vaši si vás velice cení. Váš ředitel je můj kolega ze studií a tak někdy při skleničce vína si povídáme drby. Ale neměl jsem vůbec ponětí že na té Mýtince jste vy.“

Uviděl jsem, že Jana také zbystřila a svýma šedýma kukadlama kontrolovala, kdo mne to zatknul.

V rychlosti jsem ředitele představil své společnosti, on se vrátil dopředu a slavnostní okamžik začal.

Když předávali diplom Janě, ženské slzely a i my dva s tatínkem jsme cítili něco v hrdle. Předávání skončilo a já viděl Janu jak se prodírá k nám.

Bětka z toho všeho rozčilená mně přitáhla a spustila, „ty moulo to jsi nám nikdy neřekl že jsi vědec.“

 „Taky že nejsem Bětko,“ chlácholil jsem ji.

„To mě povídej když mohls dostat  celkem spokojenýho cigána, tak něco musels umět.“

„Co bylo, to bylo, terazky jsem na Mýtince“ odvětil jsem ji.

Jana se přiřítila, pověsila se na mne a vlepila pusu.

„Děti, děti,“ káral nás otec, „to nemůžete vydržet až půjdeme ven?“

Zašeptal jsem Bětce, „mám ji dát obálku?“

Zakroutila hlavou a tak jsem je vyvedl k vozu. Odjeli jsme k rodičům na oběd, musel jsem pochválit maminčin segedinák  a po kávě do mně Bětka šťouchla a kývla hlavou.

Vstal jsem a slavnostně jsem Janě předal obálku, že jako to má dar k promoci od nás z Městečka a okolí.

Jana nechápavě prohlížela obálku a já viděl jak se Bětka spokojeně šklebí.

Ta potvora určitě ví co tam je.

Jana otevřela nožíkem obálku, chvíli četla papíry které vytáhla a najednou s vodopádem slziček se vrhla okolo mého krku.

Táta papíry sebral, prohlížel a tázavě se zeptal, „to vy?“

Jak jsem měl odpovědět, když vlastně  nic nevím.

Máma na nás hleděla nechápavě a Bětka se radostí šklebila jako drak.

„Přiznám se,  že v tomto prsty nemám a opravdu stále nechápu o co se jedná,“ bránil jsem se.

Táta mně podal papíry a já přes blonďatou hlavičku, která se nechce pustit četl, že ji hydrometeorologický ústav nabízí místo samostatného pracovníka na stanovišti Mýtinka.

„Aha, opět Rudla a jeho styky a mně se nic neřeklo.“

 Smlouvu měla podepsat a co nejrychleji odeslat na adresu ústavu.

 „Tak jaká Janko,“ řekl táta a Jana se sháněla po propisovačce.

A hned žadonila, „mami, maminečko, že to zítra pošleš?“

 „Pošli si to sama,“ s potutelným úsměvem řekla máma.

„Ale to nejde,“ s vykulenýma očima rozhořčeně protestovala Jana, „já se do konce měsíce musím naučit obsluhu, ať nenastoupím jako blbec.“

„To chceš jet hned?“ zeptala se máma.

„Musím, nezlob se, musím se honem zapracovat.“

Máma se usmála a řekla že za dobu co dělala diplomku už by mohla být zapracovaná. Jana zrudla a sebrala se nachystat věci.

 

Máma se pak obrátila ke mně, řekla, že ví vše od Janky a jestli pomýšlíme na svatbu. To se hned vložila Bětka a svým způsobem naplánovala, že svatba bude u nich v Městečku, Na Vyhlídce, režii a ostatní si bere na starost spolek sešlost, kterého je Janka členkou.

Svatba bude na podzim, hned jak skončí letní sezóna.

„Proboha proč až na podzim?“ zeptala se udivená máma a Bětka vysvětlila, že je potřeba hlavní sál a proto tam lufťáci nemůžou zavazet.

„Kolik se sejde lidí?“ zeptal se táta, Bětka se zamyslela, chvíli z hlavy počítala a pak vychrlila, „no, asi tak něco přes stovku.“

Viděl jsem, že rodiče budeme muset omývat.

Jana rozepnula  knoflíky košile na  mém břichu a s rozkoší chtěla lechtat, ale Bětka ji přes ruku pleskla a výhružně se na ni podívala. Blížil se večer, tak jsme se rozloučili a rozjeli k domovu.

Bětka nás usadila na zadní sedadla, cesta ubíhala, Jana se přitlačila, oči zavřené a hladila mojí ruku. Neudržel jsem a pomalu rukou sjel pod sukni do jejího klína. Stále zavřené oči, trochu se svezla a já přes kalhotky hladil lasturku a dobýval se okolo lemu do dírky.

Vyrušil nás Bětčin vzteklý hlas „nechte toho nebo vás rozsadím, za chvíli jste doma a tam si skákejte třeba po hlavě.“

Způsobně jsme se stáhli a drželi za ruce, až auto zabrzdilo před naší boudou. Bětka nám pomohla vypakovat věci, rozloučila se s Janou a zmizela domů do městečka.

 

8. kapitola - Modrásek.

Vešli jsme do boudy a s rozpaky jsme přemýšleli co dál. Poslední překážka  bránící našemu společnému životu - promoce- byla za námi a tak jsem Janu k sobě přivinul a slavnostně ji povídám, „vítám vás na vašem novém pracovišti slečno.“

Políbila mě a otázala se přísně, „to tak vítáte každou spolupracovnici kolego.“

Usmál jsem se, „ne to jenom lesní vílu z Mýtinky.“ Pozavírali, pozhasínali a zmizeli jsme v ložnici.

Přivinul jsem svou vílu k sobě, líbal její tvářičky, tiskl se k ní, hladil klokánky a ona se vyžívala v tom, že se mě snažila jemně kousat na prsou. Tulili jsme se k sobě, nedokážu říct jak dlouho, než jsme oba s přemírou dojmů usnuli.

Léto se pomalu překulilo do své druhé půlky a já jsem Janu zaučil do obsluhy stanice a vrhli jsme se na likvidaci dřeva, protože nám museli přivést alespoň ještě jednu fůru. Já jsem štípal, nakládal a vozil kolečka Janě, která je skládala podél boudy. Klokánkové montérky už měla špinavé od smoly, na obličeji šmouhy, odfukovala od pro ni nezvyklé práce.

Zarazil jsem a nařídil odpočinek. Jana se svezla na lavici pod verandou a napodobujíce Evu se otázala, „nemáte trochu vody pro žíznivou pracovnici?“

Sebral jsem se a donesl dva vychlazené lahváče z ledničky.

„Tak rychle jako Eva to nevypiju,“ zasmála se.

 „A co vlastně je s Evou, od doby co od nás odešla o ní nic nevím?“

Jana si povzdechla, „už to naše přátelství není jak bývalo. Mám dojem že ji mrzí že tě přepustila.“

Odpočívali jsme popíjeli a najednou uviděli, jak ze silničky k nám odbočily dvě auta. První byla nějaká velká černá limusina a za ní se kolébal bleděmodrý teréňák.

Tak jsem s brumláním, „koho sem čerti nesou,“ vyšel před verandu.

 Z předního auta vylezli dva pánové středních let, rozhlíželi se a já vidím že je to můj bývalý ředitel, dnes profesor a že druhého neznám.

Profesor se hned ke mně hnal, „že jste takovou návštěvu nečekal kolego.“

„To opravdu ne, pane řediteli,“ a on přistrčil toho druhého který mně zkoumavě prohlížel, „já jsem jen profesor ale tady máte vašeho ředitele.“

Mohli mě omývat, inšpekce a u nás takový nepořádek.

Bral to ale s nadhledem, představili jsme se a profesor se vítal s Janou, prý „jak mám vám říkat, Dočekalová nebo Karešová?“

„Karešová ještě nejsem pane profesore“ smála se Jana, jak obvykle celá červená. „Tak, tady máš druhou půlku Mýtinky Františku,“ představoval. Viděl jsem jak si šéf  Janu se zalíbením prohlížel a  podal ji ruku, „vítám vás v našem ústavu, doufám že bude s místem spokojená.“

 „Jsem vám velice zavázána,“ řekla Jana, „bylo to těžké rozhodnout se jak dál po promoci.“

 „A já,“ usmál se šéf  „jsem zase rád, že na takovém odloučeném pracovišti mám kompletní a ještě k tomu manželské osazení.“

 „Manželské zatím ne,“ usmála se Jana, „ale brzy to napravíme.“

Provedl jsem oba po pracovišti, a když se loučili tak nám šéf oznámil, že když jsme dva, tak není možné shánět potraviny přes zprostředkovatele a že nám na Mýtinku přiděluje vozidlo, není nejnovější, ale má generálku.

 Zkoprněli jsme úžasem. Hned jsme děkovali, ale mávl rukou že je to v pořádku. Začali jsme se loučit a k překvapení všech a hlavně mně a profesora Jana se k němu přitočila a dala hubičku. Šéf se spokojeně šklebil a těšil se jak si bude z něj utahovat. Předjel řidič co přivezl naše auto, předal mně papíry, klíčky a ukázal jak vyplňovat knihu jízd.

Nasedl do šéfova auta  a odjeli.

Stáli jsme v údivu nad našim vozidlem, Jana ho hladila až jsem začínal žárlit. No nic, začali jsme poklízet  dřevařské nářadí a debatovali kam  našeho nového člena ubytujeme.

Setmělo se, přestěhovali jsme se dovnitř, chystal jsem večeři a Jana zmizela v koupelně smýt ze se všechnu smolu ze dřeva.

U večeře jsme vášnivě debatovali jak přeorganizovat přístavek, aby tam mohl náš nový člen parkovat.

„Jak mu budeme říkat?“ mudrovala Jana.

 „Ty jsi víla z Mýtinky, tak to bude satyr,“ navrhl jsem.

 „To nejde,“ oponovala se Jana, „jeden satyr tu už je.“

 „Prosím tě a kde?“

Vyprskla a prý „podívej se do zrcadla.“

Přeli jsme se dobře přes hodinu, ale stejně jsme se na ničím neshodli.

Jana uklidila nádobí a prý se jde natáhnout, že už toho má dost. Dodělal jsem raport, pozhasínal, osprchoval a přitulil se k Janě. Hladili jsme se ale Jana  mě dala pusu a že je dnes utahaná a že dnes z toho satyr nic neměl.

Další den po snídani spustila Jana, že nutně potřebuje dolů do Městečka, že máme málo oleje a poslední plato vajíček a začala vyjmenovávat šňůru věcí, které bylo a nebylo nutné hned kupovat.

Nedalo se nic dělat, moje víla se rozhodla ukázat se s vozem v Městečku.

 „Tak,  tady máš klíčky a doklady, máš přece řidičák?“

Stála zčervenalá přede mnou, „ty se mnou nepojedeš?“

„Mám ještě práci“ namítl jsem.

Jana se na mně pověsila začala pusinkovat a přemlouvat, všechny svoje triky vytáhla, šimrala mě klokánkama, tiskla k sobě a že se bojí, že s takovým autem nejela, že naposledy jela v autoškole.

Mé mužské já se naparovalo jak jsem ji převezl, milostivě jsem pozavíral a vlezl za volant.

Bleskurychle obsadila místo spolujezdce a pyšně prohlížela interiér auta.

 „Jé,“ spustila, „vzadu je naskládaná nějaká hromada. Kam dáme věci?“

„Tak budeš vajíčka držet na klíně, to snad zvládneš“ odsekl jsem ji.

Nafoukla se a mlčela. Od řidiče co auto přivezl jsem věděl že vzadu je kompletní sada zimního obutí.

Pomalu jsme se rozjeli, neměl jsem tento vůz v rukách a musel jsem se s ním seznámit, tak občas při řazení sebou vůz škubnul a Jana se vždycky významně ušklíbla.

Dojeli jsme dolů a Jana hned, zastav na Vyhlídce, musím mluvit s Bětou. No jo, povídal jsem si, slečna se musí pochlubit.

Na Vyhlídce jsme způsobili malé pozdvižení, okukovali auto ze všech stran a Jana se nafukovala pýchou jako páv.

 „Jejda to je pěkný modrásek,“ zvolala Běta a už mělo auto jméno.

Běta hned na Janu jestli si ho už vyzkoušela a že ji zaučí.

„Zadrž,“ zvolal jsem, „ještě nejsme svoji a už chceš aby se přizabila?“ 

Nakoupili jsme, teda spíš vykoupili samoobsluhu, naskládali dovnitř a rozjeli se k domovu.

Auto už pod mým vedením tolik nestřečkovalo, pomalu si na sebe zvykali a tak jsme zaparkovali před boudou a začali Janin velký nákup uskladňovat.

Potom v rychlosti snědli narychlo udělaný oběd a vrhli se na úpravu garáže pro Modráska.Myslím, že minimálně třikrát jsme kompletně vyklidili přístavek a znovu rovnali, než konečně náš Modrásek trůnil uvnitř.

Bylo už navečer, kdy jsme se dostali domů a mohli ze sebe smýt prach a špínu po celodenním rovnání. Navečeřeli jsme se a odtrůnili do ložnice. Jana zmizela v koupelně a já se přebalil do pyžama a natáhl na postel.

Po chvíli se otevřely dveře koupelny a na mě se vyřítila Venuše, nebo víla z Mýtinky celá nahatá a vrhla se na mně s tím ať dělám, že ty hadry na mě nesnáší a že dnes mě bude ona milovat.

Bože, kde je to nesmělé děvčátko, které při první zmínce o milování zčervenalo až po kořínky vlasů.

Toto byla rozzuřená lvice která se ke mně vinula, sápala, štípala, líbala.

Objal jsem ji a zeptal jak se to dělá, když žena miluje muže.

Zarazila se, pak zasmála, obrátila se na záda a strhla mně na sebe.

 „Pojď,“ žadonila „dělej to jak to mám ráda.“

 Ona totiž Jana preferovala hlavně dvě polohy, na zádech a na koníka. Ostatní sice strpěla, ale nevracela se k nim, nelákaly ji.

Líbal jsem její postavičku, mazlil jsem se s klokánky a ona dnes celá žhavá mně lechtala na žebrech, za krkem, tahala za vlasy líbala a hladila.

Přesunul jsem se zpět k hlavě a řekl, „prosím tě Janičko co se ti stalo? To ti něco Bětka dala?“

 „Co by mě měla dávat,“ podivila se.

 „No, já tě tak neznám.“

 „Tak mě teď poznáš,“ ona na to a přisála se na moje ústa. Přitiskla se nohou k mému klínu, stáhla moji ruku na lasturku a já pochopil o co má moje víla zájem. Hladil jsem lasturku, jemně lechtal ústí jeskyňky, mazlil se s vrcholem kamaráda, chvíli jsem dlaní třel štěrbinu lasturky až jsem cítil jak Jana tuhne, trhaně dýchá a hroty klokánků ční tvrdě do výše.

Ruku mě tlačila do jeskyňky a zoufale prosila, „tam, prosím tě tam.“

Zasunul jsem tedy dva prsty do jeskyňky, ucítil malý hrbolek a rychle  ho hladil.

Se sténáním  zvedala tělo, zmítala se do stran, rukou se snažila dostat mé prsty co nejhlouběji.

Jemně jsem vyprostil ruku z lůna , převrátil se nad ní a ponořil se do hloubi jeskyňky. Myslel jsem že její vyvrcholení už odchází, když po zasunutí se vrátilo a Jana se pode mnou zmítala v křečích.

 O nějakých aktivitách nebyla řeč, měl jsem dost práce abych se v dírce udržel. Objala mně nohama a pánví dorážela silou, že jsem měl strach, že si ublíží.

Mé mužství toho mělo už dost a tak jsem do dírky explodoval.

Cítil jsem jak se silně svírá a doslova  ho vtahuje dovnitř.

Jana se pomalu uklidňovala, kolík už dávno z dírky vyklouzl a tak jsem se překulil vedle ní, hladil jsem a slíbával slzičky.

Náhle uchopila mou hlavu a začala vášnivě líbat. Mezi polibky vyrážela chraptivým hláskem, „tak a teď víš jak umí milovat žena.“

 

9. kapitola - Před svatbou.

Někomu by se zdálo, že náš společný život byl pouze ve znamení rozkoše. Ne, není tomu tak, zmiňuji se jen o dnech nebo příhodách které jaksi se vymykaly normálu. Jak už to v životě dvou bývá, chytli jsme se kolikrát kvůli nějaké maličkosti a chodili kolem sebe jako bychom se neznali. Jana to dlouho nevydržela a pak se vší ženskou rafinovaností se snažila udobřit a hledala způsob jak to narafičit abychom se udobřili, a hlavně, abych přiznal že má pravdu ona.

Dřevo už bylo poskládané okolo boudy, že to vypadalo jako u broučků, listnáče se začaly pomalu barvit a v Městečku končila letní sezóna. Jana se už naučila s Modráskem jezdit a přestala se ho bát.

Sešlost se tentokrát konala u Rudly Na Vyhlídce. Bětka, kterou kvůli vylouděnému receptu chlapi stále napadali, dostala za trest zákaz podávat na sešlosti segedin. Sjeli jsme tedy s Janou dolů, usadili u stolu a Rudla začal roztáčet pivo. Samozřejmě, vše si vzala do organizování Bětka a tak ze sešlosti se stal organizační štáb naší svatby.

Rozdělovala jednotlivé úkoly chlapům, kteří poslouchali lépe než její Rudla. Naplánovala kdy pojedou s Janou ke švadleně, kde se sejdou a nakonec se zeptal co já, všem dala úkoly a já nic.

 „Tebe se to netýká, seš ženich,“ vyštěkla. Pak se zamyslela a hned mně úkolovala. „Pojedeš ke švadleně s námi a koupíš si slušný kvádro. V tom cos měl na promoci vypadals jako hastroš. Jo Jano a koupíš mu aspoň tucet bílých košil, naposledy chtěl  s ní odstřelit rechtora.“

Chlapi se škodolibě řehtali, spokojeni, že se jich přestřelka netýká. Pak začali plánovat kdo na svatbu přijde, kdo starostovi vypucuje řetěz na krk a já byl na omdlení. Podle plánu se svatby zúčastní nejen rodiče, ale také celé Městečko a okolí do třiceti kilometrů.

 Řekl jsem potichu Janě, „neměli bychom pozvat šéfa a profesora, hodně nám pomohli.“

Přikývla a diktovala Bětě aby je připsala na Vip listinu.

 „Kterého profesora?“ zeptala se Běta, „toho co zatknul Jarka na promoci?“

„Nevím, já jsem s vámi nebyla,“ kroutila hlavou Jana.

„No jó, holka, já zapomněla!“ zajásala Běta. „Chlapi to ještě nevíte. Jana měla mít za manžela spokojenýho cikána.“

Jana, vytřeštěné oči vůbec nechápala  o co se jedná. Střídavě se dívala na Bětu, pak na mně a pak zakvílela, „vždyť já žádnýho cigána  neznám!“ 

Šeptem jsem ji vysvětlil, že to Bětka zase všechno zmotala dohromady a že její profesor byl ředitelem ústavu kde jsem pracoval.

„No vidíš,“ nato Bětka „a tam mu chtěli dát cikána.“

„Bětka je popleta,“ řekl jsem, „byl jsem navržen na CSc, ale odešel jsem z ústavu dřív než k tomu došlo.“

„Prosím tě cos mně ještě zatajil?“ podivila se Jana.

Zašeptal jsem do ouška, „to seš ráda že si nemusíš vzít cikána co?“

Ošila se a hleděla na mě kukadly a rengenovala.

Rudla se zeptal Bětky, kdo je ten druhý. „Prej jejich šéf,“ odsekla.

„Jó, Franta?“ zajásal Rudla, „s tím jsem seděl na základce v lavici.“

A bylo to venku, kdo nám pomohl . Mezitím Bětka chlapům básnila, že ten profesor říkal, že jsem byl velký vědec a že je mě škoda a další blbiny, které si vymyslela.

Tak jsem řekl, že Bětka si to v makovici všechno zpřeházela a že jediné je pravda, že jsem v ústavu dělal a že jsem z něho odešel.

Jana se tiše zeptala, „proč jsi odešel, mohl jsi udělat kariéru.“

Pošeptal jsem ji, „chtěl jsem potkat vílu z Mýtinky.“

„Budeš mi muset doma hodně vysvětlovat,“ dívala se káravě.

 „Jak si to má víla bude přát? Jako obvykle,“ zažertoval jsem a ona mně pleskla přes ruku, „nemravo, to nemůžeš myslet na důležitější věci.“

Přitiskla se a já viděl, že jsem byl přijat na milost.

Sešlost končila, holky se rozloučily Jana sedla za volant a vydali jsme se domů.

Cestou přísně přikazovala, „dnes se o nic nepokoušej, smrdí z tebe pivo a vůbec, nevím jestli si neustelu na pohovce, když se napiješ, příšerně chrápeš.“

Přesto,  když jsme přijeli a zalehli na postel, přitulila se „teď povídej, nevím tomu hlavu ani patu.“

Tak jsem ji pověděl celý příběh o mém opuštění ústavu, seznámení s Rudlou a Bětkou a o výstavbě boudy na Mýtince.

Jana, slzičky v očích se zeptala, „není ti to líto, mohls být slavný vědec.“

 „Ale to bych nepotkal tebe,“ namítl jsem a stíral slzičky.

Přitulila se a vůbec ji protentokrát nevadilo, že chrápu.

Termín svatby se pomalu blížil, ženské byly stále nervóznější, téměř každý den jezdily ke švadleně, účet za benzin krásně narůstal a já si medil, že na mne zapomněly.

Nezapomněly. Teda správně nezapomněla.

Jednoho dne jsem od své víly dostal rozkaz, že budu dělat řidiče. Musí navštívit švadlenu a zařídit milión dalších věcí.

 Odevzdaně jsem se začal stěhovat za volant, když to začalo.

 „To chceš jet v té košili? Co to máš na sobě za boty, to chceš jet do města jako hastroš?“

 „Nechci, ale musím,“ namítl jsem.

A už tu bylo dirigování, obleč si tohle, obuj si tohle a já viděl, že Bětka zdárně provádí svůj výcvik.

 „Cítím se jako Rudla,“ začal jsem si stěžovat.

„Rudla je správný kluk, toho si už Bětka vychovala, ale s tebou to nebudu mít jednoduché,“ spustila škodolibě.

„Tak si mě neber,“ pokrčil jsem rameny.

Přitiskla se „tak je to, svobody se hošánkovi zachtělo, pozdě hošánku, nemáš si vodit holky do boudy.“ Nedalo se s ní nic dělat.

Nastartoval jsem a jelo se do města. Cestou si Jana vzpomněla, že mně má koupit košile. Dovlekla mne do obchodu, dlouze debatovala s prodavačkou, která donesla horu košil, zahnala do kabinky a já si musel celou tu horu zkoušet, otáčet se jako manekýn, ohmatáván prodavačkou, lechtán Janou, než po půlhodině se rozhodla, které košile koupí.

Já jsem necítil prsty od stálého zapínání a rozpínání knoflíků když mne dirigovala do obchodu s konfekcí, že musí vybrat oblek.

Zajel jsem před obchod a dostrkán dovnitř jsem se rozhlížel.

„Koupím si třeba tenhle“ a ukázal na první co jsem viděl.

„Zbláznil jsi se, na svatbu? To se musí vybrat.“

Již úplně odevzdaně jsem trpěl, nechal se ohmatávat, pro změnu od prodavače, lechtat od Jany točit se před zrcadlem.

 „Tak, který se ti líbí?“ spustila.

 „Pro mně za mně, já půjdu na svatbu třeba v pyžamu,“ řekl jsem resignovaně. „To se nebudu muset furt převlíkat.“

Má víla to však zaregistrovala jako pokus o návrh  večerního programu, pleskla přes ruku a prý „nemravo, to se nemůžeš soustředit na tak vážné věci? Tak který?“

„Vyber ho sama,“ vzdychl jsem, „vždyť ty si mě bereš.“

 Jana viděla že jsem z toho nakupování unondaný a rozmrzelý, tak vybrala oblek, naložila do auta a že ještě musí ke švadleně.

 „Doufám, že tam mě nepovlečeš.“

 „Omyl miláčku,“ ona na to „musíš mně poradit, proto taky se mnou jedeš.“

U švadleny jsem se s úlevou zapasoval do křesla, nechal se od ní pochválit jak jsem vzorný ženich a obě zmizely vzadu za plentou. To je krása, když nemusím dělat kašpara. Vzadu se rozhrnula plenta a z ní vystoupila lesní víla v bílém moderním kostýmku, zrůžovělá očekáváním jestli se bude líbit.

Vstal jsem a chtěl ji chytnout kolem boků, když vtom se ozvalo zakvílení švadleny. „Nesahat, je to sešpendlený, popícháte se.“

 Rozesmáli jsme se, já šaty pochválil a tím jsem byl přijat na milost.

Navštívili jsme na chvíli rodiče a jelo se konečně domů. Nebudete mi to věřit, ale tohle trdlování po obchodech nám zabralo skoro celý den a tak po zaparkování a uložení nákupu jsme sedli k večeři.

Po večeři šla Jana poklidit v kuchyňce a já jsem doháněl celodenní  pracovní resty. Práci jsem měl skončenou, vidím že se již odebrala spát, tak jsem se vykoupal a šel do postele.

Jana zrůžovělá, ležela na boku směrem ke mně a zeptala se, „nechce dnes satyr dát polibek své lesní víle?“

Zastavil jsem se, přestal na sebe soukal pyžamové kalhoty, přitáhl se blíž a začal líbat.

Přehodila rukou na nás deku a celým tělem se přitlačila. Krásné klokánky se tiskly na hruď, dole se chloupky otíraly o klín. Samozřejmě, který muž by odolal.  Můj divoch na takové dráždění reagoval tuhnutím a víla poněkud povolila nohy, nechala ho vklouznout mezi ně, pak stiskla a masírovala si tímto způsobem lasturku. Vzrušeně dýchala tiskla se a líbala na tvář.

Vzal jsem její nohu, zvedl přes stehno a jemně jsem poslal divocha do vlhké, horké jeskyňky.

 Nikdy jsme tohle nezkoušeli, ale Janě se líbilo, že se spolu po celém těle dotýkáme, tiskneme v náručí a když  jsem se začal pohybovat a zjistila že divoch zároveň hladí růžového kamaráda, vzrušeně dosáhla orgasmu, přehozenou nohou si mně k sobě přitahovala a se zvrácenou hlavou chraptivě sténala.

 Zmítali jsme se v těsném objetí, vášnivě líbali, tiskli se k sobě co nejvíce, než vystříknutí pomalu ukončilo tyto krásné chvíle.

Leželi jsme již volněji u sebe, oddychovali vzrušením, já opět uklízel slzičky na tváři lesní víly a stále v objetí jsme usnuli.

 

10. kapitola - Nemáme svědky.

Dny do svatby se krátily, organizačních zmatků ubývalo a já jednoho dne po snídani strnul.

„Proboha Jani, všechno jste s Bětkou naplánovaly, ale kdo nám půjde za svědky?“

 Strnula a bezradně se na mně podívala. „Vždyť se o tom vůbec nemluvilo.“

Ztichli jsme a po chvíli jsem nesměle navrhl. „Myslíš, že by Rudla s Bětkou šli?“

Zamyšlená, se ke mně otočila, kdože by šel?

 „Rudla s Bětkou.“ Jana se rozzářila, „oni by šli?“

„Já nevím, o tom jsme nemluvili.“

 „Zkus jim zavolat ať večer přijedou,“ rozhodla.

Večer si to Rudla s Bětkou přihasili a prý  všechno je v pořádku, všechno klape.

„Neklape,“ smutně řekla Jana, „zapomněli jsme na svědky.“

 Pro změnu zase strnuli oni. „Nikoho nemáte,?“ tázala se tiše Bětka, „co ta tvoje kamarádka?“

 „O té od promoce nic nevím,“ řekla Jana a v očích měla jaksi vlhko.

 „Ale nebečte tady holky, nějak se to vyřeší,“ uklidňoval Rudla ženské osazenstvo.

Tak jsem spustil. “Já bych Bětko věděl koho by jsme rádi za svědky, ale nevíme, jestli je s tím můžeme obtěžovat.“

 „Znám je?“ Bětka hned zvědavá.

 A Jana to rozhrábla, „rádi bychom měli za svědky naše nejlepší kamarády, Rudlu a tebe.“

Vypukl uragán slziček, obě bečely, objímaly se a Rudla se na mně vyčítavě podíval, „teda, rád ti Jaro půjdu za svědka, ale to peklo doma, to ti nepřeju vidět.“

  A Bětka hned, že musí se jet domů, že je málo času a že Rudlu musí zahnat do města a koupit mu oblečení.

Vtom si Jana vzpomněla,  že mě už má odbytého, že už mě koupila oblek a košile. Tak jsem se musel oblíkat, stále se mnou točily, tahaly hned za košili, hned za sako,

   Rudla si seděl a spokojeně se šklebil.

 „No moc se neškleb,“ vypálila na něho Bětka, „hned zítra si tě vezmu do parády.“ Pobledl a zoufale se na mně podíval. 

Nastal poslední den mé svobody, Jana se vydržela hodiny na sebe dívat do zrcadla a já ji musel  stále ubezpečovat jak jí to sluší.

Už jsem se nemusel bát, že když ji chytnu kolem pasu, tak se popíchám.

 Ženské mně nechaly  na pokoji a plně se věnovaly panu svědkovi, který se na mne zoufale a vyčítavě díval.

 Janiny rodiče jsme ubytovali v nejlepším apartmá Vyhlídky, protože u nás by se o  něco přerazili.

 Petr se ke mně přitočil a kdy půjdeme tu svobodu zapít, že bych se měl s ní rozloučit.

Odsekl jsem mu, „o svobodu jsem už dávno přišel a jsem utahaný tak, že budu rád až si lehnu.“

 „Na košilku?“

„Rejpale,“ vrhl jsem se na něho a zatahal ho za jeho Krakonošovu ozdobu.

„Že řeknu tvojí Aničce, aby ses na svatbu oholil.“

 „Né,“ zaúpěl a zmizel, abych to náhodou vážně neudělal.

Večer si Jana sedla v pracovně ke stolu a stále něco psala na papír.

Vždy po chvíli se zarazila, zálibně se na to podívala a zase něco usilovně psala.

Jakmile jsem se přiblížil, honem to psaní schovala.

 „Co tady spisuješ?“ zeptal jsem se a ona nic, zkouší propisovačku, vyměňovala náplň.

Mimochodem, náplň v ní jsem vyměňoval předevčírem já.

 „Víš že nemáš před svým manželem nic zatajovat?“ zeptal jsem se přísně.

„Ještě jím nejsi,“ ušklíbla se.

Nakonec se slitovala a ukázala svou ruční práci.

Od vrchu dolů se rýsovalo v různých provedeních: Jana Karešová,  Jana Karešová ...........

Vyvalila na mně šedá kukadla a že si nemůže udělat na radnici ostudu, že se musí umět podepsat.

Provedli jsme svou večerní očistu a zalezli do postele.

„Ty se nepůjdeš s chlapama loučit se svobodou?“ otázala se tiše a hladila po tváři.

 „Ne, já to mám raději u rodinného krbu.“

 Zčervenala a zoufale zakňourala, „ale já jsem tak unavená, dneska by můj satyr z toho nic neměl, usnula bych.“

Políbil jsem ji, a  zašeptal, „neboj, já umím budit lesní víly.“

 Přitiskli jsme se k sobě a já začal hladit klokánky.

Ztěžkla v mém náručí, tak jsem přitiskl tvář k její hlavě, vdechoval vůni vlasů a usnul taky.

 

11. kapitola - Svatba.

Nastal ten slavný den, nebe nám dávalo blahosklonně najevo, že je nám příznivě nakloněno, po obloze se líně loudali beránci a Jana okupovala koupelnu.

Tak jsem se musel umýt v kuchyňce  a začal připravovat snídani.

Když uznala, že už přece jen tuto důležitou místnost musí přenechat dalším, vplula jako královna v pyžamu ke stolu.

Začal jsem do ní rýpat, „já myslel že už jsi se oblékla, cos tam proboha tak dlouho dělala?“

Vážně se na mně podívala a že mužský neví jaké množství práce má žena když se chystá k oltáři.

Po snídani začalo pro mně peklo.

Musel jsem se oblékat pod komandem mé skoroženušky, když jsem ji chtěl políbit, pleskla mě  že jsem nemrava.

Tak jsem se zeptal, „poslouchej, když si nesmím vyzkoušet svatební polibek, kdo tě bude líbat na radnici?“

 Ušklíbla se, „on se někdo najde.“

„Běto, Běto, cos to udělala z toho nevinného červenajícího děvčátka!“

Nicméně nastal okamžik, kdy už na mě nic nenašla k sekýrování, já se odebral na pohovku a se zadostiučiněním pozoroval ten šrumec, jak se rozčileně oblékala.

 Stále jsem musel potvrzovat, že takhle ji to sluší a že tato voňavka bude lepší než tucet předchozích co mě strkala pod nos. Ó ženy, ženy...

Konečně se víla ladně kolem mne vlnila ve svatebním kostýmku, na který jsem nesměl šáhnout, prý bych ji ho upatlal.

Ozval se zvuk přijíždějícího auta, v rychlosti na mne vylila džber nějakého smradu, chytla pod paží a vlekla k autu.

 Vyšňořené auto se s námi kroutilo silničkou do Městečka, já jsem si spravoval ponožku která tlačila, když Jana mně prudce chytla za ruku a zašeptala, „proboha podívej.“

Jeli jsme po silničce dolů, pod námi Městečko a od křižovatky do nedohledna šňůra svatebních aut, které jakmile nás spatřily spustily děsivý randál klaksonů.

Já jsem znamením kozoroh, plaché zvíře a kdyby nebylo toho, že jsem zavřený v autě, prchl bych zděšen do hlubokých lesů.

Vyjeli jsme na hlavní a stočili to k radnici. Před radnicí se vlnil dav lidí, že jsem myslel, že přijel nějaký ministr.

Vypakovali jsme se z auta, seřadili  nás do štrůdlu, Jana se chytla pod paží a držela jako klíště.

Bětka za námi dirigovala, „tak už jděte, na co čumíte.“

Docházeli jsme špalírem ke dveřím radnice a před dveřmi stál zbytek naší sešlosti a nad námi držel lyžařské hůlky.

„Proboha na co mají ty hůlky?“ špitla Jana.

A za námi se tiše ozvala Běta. „Asi nemohli honem vytáhnout pípy.“

Nebýt slavnostního okamžiku, tak se smějeme od ucha k uchu.

No a potom jsme byli vyšňořeným naším starostou oddáni, bez poskvrny jsme zvládli svatební polibek, i když Jana v rozvernosti že je paní Karešová nezapomněla při polibku zastrčit svůj jazýček do mých úst a lechtat mě s ním.

Venku k radosti přihlížejících jsem musel absolvovat navlékání chomoutu, uklízení rozbitého talíře a já už úplně ze všeho zpitomělý dělal vše co mě nařídili.

Odjeli jsme na Vyhlídku a když jsme vešli do sálu, strnul jsem znovu.

Obrovsky dlouhé stoly uspořádané do písmene U , přeplněné zákusky a obtěžkané hroznem lidí, které jsem buďto neznal, nebo znal od vidění, všichni nám gratulovali, potřásali rukou, až jsem necítil rameno.

Bětka rozsadila Vip hosty a nás, mrkla na pingla a servírky začaly nosit na stůl.

Měl už jsem po tom všem hlad jako vlk a netrpělivě jsem čekal kdy se můžeme dát do jídla.

Viděl jsem, jak se víla z Mýtinky, nyní Karešová ve své nové roli vyžívá.

Konečně přípitek, proslovy a mohli jsme se dát do jídla.

Jana do mě šťouchla, „nejez tak hltavě jako bys od rána nic nejedl.“

 „Taky že nejedl,“ odvětil jsem plnými ústy.

Po jídle se atmosféra už uvolnila, mohl jsem si popovídat se šéfem i profesorem, pochválit Petrovi zastřižené vousy, za což jsem sklidil od jeho druhé polovičky milostivý úsměv.

Přečkal jsem i tančení a dokonce se mi podařilo nešlápnout Janě ani jednou na nohu.

Potom se Jana kamsi s Bětkou odklidila a já se u baru bavil s Rudlou.

Vyrušilo mě šťouchnutí pod žebra, otočím se a ona to Jana a šeptá, „nepi tolik, víš že satyra čeká ještě práce.“

 Ušklíbne se a zmizí mezi hosty.

Čas ubíhal a hosté se pomalu loučili, tak jsem Rudlu poprosil, že už by jsme chtěli také zmizet.

Významně se na mě ušklíbl a šel zajistit odvoz.

Usadili jsme se s Janou na zadním sedadle a auto s námi šplhalo silničkou k našemu domovu.

Jana se ke mně tulila, oči přivřené a hladila mě ruku.

Opatrně jsem odhrnul lem jejího kostýmku a klouzal rukou pomalu do jejího rozkroku. Pleskla mě přes ruku, že mám počkat na doma, že jí ušpiním šaty.

Odbočili jsme ze silničky a sjížděli k naší broučkové chaloupce.

Řidič se s námi rozloučil a vracel se zpět, já jsem odemkl, otevřel doširoka dvéře, rozsvítil, Janu jsem zvedl do své náruče a přenesl přes práh.

Dal jsem jí velkou pusu a slavnostně jí řekl, „tak vás vítám doma paní Karešová.“ Přitulila se ke mně, slzičky jako hrách se jí koulely z šedavých kukadel a přisála se vášnivě na má ústa.

 

12 Kapitola – svatební noc.

Jak je povinností řádného manžela slíbával jsem víle, dračici slzičky, které se znovu a znovu spouštěly s  očí.

Tiskla se ke mně a polohlasem zpovídala, „kolik jsi toho u toho baru vypil, rojili se chlapi kolem tebe jako motýli.“

 „To víš,“ řekl jsem, „chlapi ví kde najít nektar.“

 „Jestli mě z toho nektaru usneš, tak to teda uvidíš,“ vyhrožovala.

Sjela z  náručí, rovnala si kostýmek a hned,  „podívej jak jsi ho upatlal, to sis nemohl umýt ruce?“

 „Nemohl,“ zasmál jsem se, „kdo by tě přenesl přes práh?“

 Milostivě uznala můj argument a že se jde umýt a převléci.

 „A ty se taky převleč,“ přísně přikazovala.

S úlevou jsem ze sebe shodil kalhoty a sako, přehodil přes pohovku, přidal košili a vázanku a jen ve slipech a triku jsem se odebral do kuchyňky, dát si něco k pití.

Nejraději bych si dal oroseného pivečka, ale když jsem si uvědomil odpor mé víly k vůni chmele, načepoval jsem si do sklenice sifon a pomalu s chutí ředil alkohol v mé krvi.

Pojednou na mě dračice skočila zezadu, přitiskla se, líbala za krkem a šimrala hroty ňader.

 Já leknutím po sobě vylil zbytek sifonu.

Sjela z mých zad a rozhořčeně kontrolovala rozsah způsobených škod.

„Ješišmarja já mám za manžela čuně, podívej se jak vypadáš, to triko, vždyť se to dá ždímat. To nemůžeš dát pozor když piješ. Honem to sundej.“

 A horečně mě stahovala triko dolů, aby mě mohla na prsou jemně kousat a lechtat.

Její zrak sjel na moje slipy a začalo to znovu, „jak v tom můžeš chodit, vždyť vypadáš jako počuraný, shoď to prosím tě dolů, já mám s tím mým manželem kříž, to je hrůza.“

A já pojednou zjistil, že víla takticky mě připravuje na rej svatební noci.

Začala se přede mnou točit v průsvitné, krátké košilce, kde pod okrajem prosvítaly kučery mušličky.

 Okolo prsou to měla nějak narafičené, aby v košilce vynikaly  a od krku ji visela šňůrka.

„Prosím tě na co to máš?“

Udiveně jsem se zeptal a ona že ji to musím pochválit, že to stálo hříšné peníze.

 „Taky je to k hříchu,“ řekl jsem, „tak pojď, já pozhasínám.“

Skočila mně okolo krku a že to ne, že musím pannu nevěstu sám odnést na svatební lože.

„Pannu, já ti dám, potvůrko vílo z Mýtinky,“ říkal jsem si v duchu.

 Držela mě okolo krku jako klíště, tak jsem ji podebral pod zadečkem, zdvihl a jako náhodou nasměroval můj palec na její skulinku.

Jakmile zjistila co jsem udělal, zaječela do ucha, „né, prosím né, jsem ještě panna!“ a začala se skulinkou na palci vrtět.

 A hned mlsně plánovala,  „jsem jako panna a ty jako novomanžel ze mě uděláš ženu.

A pěkně pomaloučku a polehoučku, jsem holka nezkušená, mně musíš opatrně vést.“

Tak, toho se jí zachtělo!

Věcně jsem se zeptal, „mám vzít sebou kečup?“

 „Naco,?“ vytřeštila na mně šedá kukadla, uvědomujíce si že něco ve scénáři pozapomněla. „Jak potom novomanžel má slíbat, krev s  lasturky, no, teď poraď.“

Zamyslela se,  zlákána vidinou líbání, ale potom  zavrtěla hlavou, že ne že se kečup špatně vypírá z prostěradla.

 A já jsem nezapomněl si rýpnout, „jak to víš, že se špatně vypírá? Už jsi to zkoušela?“

 Přitiskla se ještě víc a vyhrožovala, „přestaň s tím rejpáním, nebo za trest budeš tuto noc stokrát opakovat.“

Tak jsem raději už mlčel a odnesl vílu do ložnice, uložil na postel, položil jsem se vedle ní a řekl, „shoď ten průsvitný nesmysl, copak se můžu přes to s tebou mazlit?“

Zakňourala  hláskem jako když jsme se poprvé milovali. „Musí to být?“

Posadila se a hned mě začala zaučovat do tajů mechanizmu její košilky, „víš, to mě musíš vášnivě dlouho líbat a pak zatáhnout tady za tu šňůrku.“

V zápalu vysvětlování chtěla to řádně prakticky ukázat, a za šňůrku zatáhla.

Opravdu, s tichým zašustěním se košilka otevřela a sjela jí podél boků.

Nešťastným zrakem se na to podívala a zakvílela, „jejda, to mělo být až potom.“

Tak jsem ji položil, Jana zavřela oči a přikazovala, „né abys něco vynechal, to musí být přesně jako poprvé.“

„To nejde,“ oponoval jsem, „chybí tady Eva“ a oba jsem vyprskli smíchem.

Začal jsem ji pomalu líbat na ouškách, čelíčku, tvářičkách, ve vlasech, na nosíku a ona mlsně šeptala,“ přidáváš, to po prve nedělals.“

Potvůrka, jak si takové detaily pamatovala.

Já si vždycky myslel, že byla strachy bez sebe.

Když jsem ji zlíbal místečka na krku a vracel se pomalu nahoru, přitáhla si mojí hlavu a dlouze mě začala líbat, lechtala mě v ústech jazýčkem a nakonec se snažila kousnout mě do nosu.

 Zasmál jsem se škodolibě, „přidáváš miláčku to jsi opravdu poprve nedělala.“

A ona nato, „to víš ty můj mužíčku, technika kráčí mílovými kroky vpřed.“

„A stejně máš ve scénáři chybu“ přidal jsem si, „poprve jsi byla červená jako rak.“

„Já se snažím,“ zakňourala, „ale nejde to.“

 Pomalu pod taktovkou režie víly jsem pokračoval a líbal ňadra, které se jen o malinko oproti prvnímu milování zvětšily a Jana se vzrušeně dostávala do varu, ale nikdy zatím nevypadla ze své vymyšlené role.

Tiskla mě na ňadrech až jsem tajil dech, zmítala se pode mnou v rozkoši a nebylo to hrané, Jana to opravdu cele prožívala.

Sjel jsem s líbáním na bříško a rukou ji hladil zlatavé chloupky lasturky.

Povolila nohy, ruku mě zasunula na horkou lasturku a sevřela ji pevně mezi  stehýnka.

„To tam nebylo,“ zvedl jsem vyčítavě hlavu.

„Nebuď detailista a pokračuj,“ slastně vzdychla a stlačila mou hlavu na pupík.

Rukou v sevření jsem hladil lasturku a dráždil růžového kamaráda.

Jana to už nevydržela a roztáhla doširoka nohy.

Stehýnkem začala pomalu hladit kolík.

 Mazlil jsem se s  lasturkou, kroužil prstem okolo dírky, hned se vracel ke kamarádu, který ve víru Janiny vášně tvrdě čněl na vrcholu krásné lasturky.

Vlhký okraj jeskyňky se ke mně vzpínal a Jana sténala, „opatrně miláčku, bojím se že to bude bolet.“

 „Ty potvůrko,“ řekl jsem si v duchu, „já tě vytrestám.“

 Posadil jsem se na nohy, Janin zadeček posunul na ně, až co nejblíže ke  kolíku a lehce začal masíroval kamaráda.

 Sténala rozkoší a vzpínala se jeskyňkou proti němu.

Nasadil jsem ho na okraj jeskyňky, nahnul jsem se dopředu a zatlačil.

Jana dle svého scénáře  když ucítila že vklouznul dovnitř vykřikla  a já jsem ji zalechtal na žebrech.

To jste neviděli, Jana, která nic takové neočekávala, zaječela, vymrštila se i se mnou směrem ke stropu a svíjela se v nekontrolovaném záchvatu smíchu.

Odhodila mě ze sebe, přitiskla se a s odpuštěním, řehtali jsme se až Jana z toho byla červená jako rak.

 „Bolelo to hodně, miláčku?“ ptal jsem se starostlivě.

„Strašně,“ vzdychla, „ale všude jinde. Já bych tě v tom okamžiku zakousla,“ řekla a začala mně vášnivě líbat a kousat.

 Převalila na záda, a že pokračujeme podle scénáře.

Přitiskla se, přisátá na ústa a ruka si to namířila do mého klína.

„Tak to nebylo,“ zakňourala, „já jsem ho musela hladit.“

 „Já ti říkám, že tady chybí Eva,“ namítl jsem.

Opět jsme vyprskli smíchem, Jana se přesunula nad můj klín a už podle scénáře se přitlačila a začala se po něm lasturkou pomalu kroužit.

 Hladil jsem krásné ňadra, mazlil jsem se ze ztvrdlými hroty, krouživými pohyby je masíroval a Jana  zrychlila své pohyby a trhaně dýchala.

Vykřikla a sténajíc se přitiskla do klína svalila se a třesoucí se prosila, „miláčku prosím, pomož mu tam.“

 Potvora, přesto že byla ve víru svého vyvrcholení, nevypadla z role.

Opatrně jsem nazvedl zadeček a nasměroval kolík do jeskyňky.

Nebyla to ta tehdejší uzounká dírka, ve které se lámal jak se dral dovnitř.

Teď to byla rozpálená, mokrá dírka, křečovitě se stahující vášní a láskyplně obepínající  veličenstvo.

Oba už ve vášni vzrušení jsme spolu řádili, Jana hlasitě sténala celá vzepjatá a kmitala se na něm v rychlosti, že kolík  vyjel ven z dírky.

Vykřikla a rukou honem mu pomáhala na správné místo.

Já jsem se už neudržel, strhl jsem ji na sebe, líbal zvlhlé tvářičky a plnil skulinku  ve vlnách mužskou vlhkostí.

 Křečovitě se tlačila do klína a pomalu se uklidňovala.

„Jsme to ale dva blázni“ vydechla.

 Položila se na bok, znovu se přitiskla a přisála na ústa.

Potom se zavrtala hlavičkou pod moji tvář a zašeptala, „jsi dobrý milenec můj choti, myslím že to s tebou vydržím.“

13     Kapitola – den poté

Usnuli jsme zmoženi řáděním a alkoholem v objetí, a netrvalo to dlouho když sluneční paprsek začal nás šimrat na víčkách.

Jana se slastně protahovala, zívala na celé kolo a že by nejraději spala celé dopoledne.

„Pojď, přitul se ke mě,“ lákala úlisně, „mně se s tebou spí nejlíp.“

Políbil jsem ji, „nezdá se ti že máme také nějaké povinnosti? Víš že Rudla s Bětkou přijedou na oběd.“

 Vylítla. „Ježišmárja, to nemohls říct hned, tolik práce a já se válím po posteli nahá.“

 „Tak se obleč“  poradil jsem jí.

Vrhla po mě výhružný pohled a zavrčela, „že ti nechám za trest opakovat celou noc stokrát.“

„I s tím zalechtáním?“ přisadil jsem si.

 „Né to né,“ vypískla, „ještě se teď třesu jak jsem se lekla.“

A zmizela v koupelně, a já začal polidšťovat naše lůžka.

Po chvíli se objevila v novém domácím oblečení, na prsou kapsičky se srdíčky.

 „Ty těm klokánkům nedáš pokoj, vždyť se nachladí,“ řekl jsem a přivinul jsem si ji k sobě.

 „Myslíš,“ zeptala se mazlivě a nasměrovala mou ruku někam pod kapsičky.

Měla tam tři knoflíčky, které mě honem pomáhala rozepnout.

Vklouzl jsem dovnitř a ve dlani cítil ňadro jak se na ni roztouženě tlačí.

„Zadrž svůdná vílo,“ řekl jsem  mezi polibky, „to chceš dávat hostům chleba se sádlem?“

Uznala tento pádný argument, pozapínala se, pohanila ustlání postele, že tak se to nedělá a poslala mě do kuchyňky.

Rozhodl jsem se že připravím Bětce zase něco co bude chtít ze mě vymámit.

 Nakrájel jsem maso, v misce promíchal se sojovou omáčkou, přidal trochu pepře a dal do chladna odležet.

Raději jsem toho udělal celou misku, protože Rudla, jak mu něco zachutná je neudržení. Kolem jedenácté jsem připravil rýžovar a dal vařit rýži.

Jana přišla do kuchyňky, rozhlédla se a udiveně se ptala. „Ty nevaříš.“

„Ne, dáme hostům přece jen ten chleba se sádlem,“ škodolibě jsem se zašklebil.

 Nafoukla se, že to si o mě nemyslela a práskla dveřmi od kuchyňky.

Hosté měli přijet kolem poledne, tak včas, aby to bylo ještě teplé, rozehřál jsem olej na pánvičce a maso na něm pomalu opékal.

Pootevřel jsem dveře od kuchyňky, promíchával maso a vůně sojové omáčky začala pomalu vyplňovat prostor naší boudičky.

To vzbudilo mlsné buňky milované choti která se odněkud přiřítila, nasávala, nakukovala a že „co to je.“

 „Žou vej čou,“ řekl jsem a Jana se na mě nechápavě podívala, „co mám dělat?“

„Nachystat na stůl,“ řekl jsem, tuše zase nějakou domácí válku.

„Tak to příště řekni česky,“  nabručeně řekla a šla chystat příbory.

 Každou chvíli by se měl ozvat řev teréňáku z Vyhlídky, už jsem byl nervózní, když vidím oknem, jak od silničky se odlouplo Rudlovo soukromé auto a sjíždí k nám.

 „Už jedou“ zařval jsem, Jana si honem rovnala šaty a kontrolovala jestli má pozapínaný klokaní otvor.

 Vyšli jsme na verandu a vidíme jak z auta vystupují rodiče a Rudla s Bětkou.

 „Proboha,“ zašeptala Jana, „my jsme úplně na naše zapomněli.“

 „Tak to teď napravíme, pojď,“ a vzal jsem ji okolo pasu.

Přivítali jsme se s rodiči, překonal jsem Rudlovo pošťuchování, prý „jaký to bylo“ a pozvali jsme hosty ke stolu.

 Bětka mě šeptala, „v kufru máš hrnec segediňáku, stejně jste na vaření neměli čas.“ „Děkuji,“ pohladil jsem ji, „nech si ho tam pro Rudlu, možná mu to u nás nebude chutnat.“

 Začichala, a prý „co to tady voní, tos dělal něco cizokrajného?“

„Žou vej čou“ řekl jsem rychle a Bětka na  mě koukala, „co jsi říkal, nebylo ti rozumět.“ „Uvidíš,“ pošeptal jsem ji a odkráčel do kuchyňky.

Jana se za mnou přiřítila, že jde pomáhat.

Zavazela, každý talíř který měla hostům donést očichávala a stále loudila co to je.

 Hostům velice chutnalo, tatínek si dvakrát přidával a Rudla v kuchyňce vylizoval hrnec.

Po obědě se rodiče šli projít po Mýtince, Jana s Bětkou začaly umývat nádobí, Rudla se uvelebil spokojeně na pohovce, popíjel pivečko a lebedil si že nemusí nic dělat.

Bětka se ke mně přitočila a začala loudit recept.

 „Ale já už jsem ti zaplatil,“ řekl jsem udiveně.

Sebrala se naštvaně a šla za Janou.

Sedl jsem si s Rudlou a ten začal dotírat jaké to bylo.

Tak jsem mu, samozřejmě upraveně a bez detailů vylíčil noční zábavu.

Rudla zařval, zaječel a válel se smíchy po pohovce.

Ženské vylítly z kuchyňky, co se stalo a Rudla v záchvatech smíchu se ptal Jany jaké to je na stropě.

 Zčervenala jako rak, loupla po mě očima a „že to vypadá že někdo bude stokrát opakovat.“

Ženské zmizely v kuchyňce a po chvíli se z kuchyňky ozval jekot a smích.

Dalo se očekávat že to Bětka z Jany vytáhne.

 Rudla se svalil vedle mě, utíral si oči a prý, „to tě Jana nepřizabila?“

„Ne, ale chtěla mě zakousnout, ale nepodařilo se jí tak otevřít pusu,“  řekl jsem suše.

Po chvilce se rodiče vrátili z procházky a že je jim tady dobře, ale že už by potřebovali jet domů.

Tak jsme si s tatínkem potřásli rukou, slíbil jsem mu že na Janu dohlédnu, maminka s Janou si poplakaly na ramenou, rozloučili jsme se a všichni odjeli.

Posklízeli jsme poslední zbytky, pozhasínali a šli se natáhnout.

Předchozí noc jsme toho moc nenaspali, tak jsme si řekli, že to doženeme.

Jana zmizela v koupelně, já se převlékl do pyžama a čekal než se vrátí.

Vynořila se z koupelny v pyžamu, zavrtala se ke mně a začala  loudit, co všechno jsem Rudlovi prozradil.

 „No, přece všechno,“ pokrčil jsem rameny.

Ztrnule se na mě dívala, červená jako rak a třesoucím se hláskem prosila, „řekni že to není pravda, že mě jenom zlobíš. Tisíc let s tebou nebudu mluvit“ vyhrožovala.

Uklidnil jsem ji dlouhým polibkem a zašeptal, „neboj i satyr má svá tajemství.“

Spokojeně se  opět zavrtala ke mně a loudivě konstatovala, „ale přece jenom to stokrát budeš opakovat.“

Zamyslela se, a pak milostivě prohlásila, že možná něco z té stovky sleví.

Její šedá kukadla se pomalu zavřela, tak jsem se k ní přitiskl a usnul také.

 

14     kapitola – Výbuch

Den se pomalu zkracoval, z bříz na okraji Mýtinky padalo listí jak zlaté penízky.

Ve chvílích volna jsme se s Janou brouzdali na procházkách ve spadaném listí a tiskli se k sobě jako milenci. 

Provoz naší boudy nás cele zaměstnával, Jana propadla kouzlu kuchyně a vymýšlela k mé spokojenosti nové a nové variace na staré recepty.

Uvnitř se všechno jen lesklo a vonělo.

Já jsem zdárně k uspokojení mé choti plnil cvičení za trest které jsem dostal uloženo, jenom to lechtání jsem z něj musel vynechat.

Okouzlen jsem pozoroval Janu, jak den ze dne se s ní stává krásná a sebevědomá paní našeho domu.

Její makovička byla směs velkokapacitního disku, zkombinovaná s tím nejlepším matematickým procesorem.

Zatím co Bětka vládla své domácnosti vztekáním, Jana i když od ní hodně pochytila, dokázala s maximální dávkou ženské lstivosti se mnou manipulovat, že až zpětně jsem si uvědomil, že jsem prohrál.

Stále zůstávala hravá, zamilovaná a ochotná se milovat. 

Nebylo však přece vše v naprostém pořádku.

První rok byl podzim a i větší část zimy poměrně teplý a slunečný.

Byl jsem sám, tak spotřeba elektřiny nebyla tak vysoká a za celou minulou sezónu jsem musel agregát startovat jenom jednou.

Tento pozdní podzim byl ve znamení zamračené oblohy a solární panely nebyly schopny pokrýt denní spotřebu, stále častěji ve sklepě bublal agregát.

Jednou navečer jsme seděli v pracovně, Jana cosi spisovala a počítala a já dodělával denní report.

Opřel jsem se a s nepřítomným výrazem přemýšlel že zásoby benzinu se krátí a než přijdou plískanice a námraza budu muset zajet dolů a doplnit kanistry benzinem.

Jak se na silničce začne dělat ledovice, zůstaneme bez spojení.

 Líně jsem se protáhl a v tom okamžiku jsem ucítil jak se pode mnou zhoupla podlaha.

Venku se ozval dunivý výbuch až skla v oknech zadrnčela.

Jana vylítla, chytila se mě a chvíli jsme poslouchali.

„Co to bylo,“ zeptala se třesoucím hlasem.

„Nespadl nám stožár s čidly?“

 „Asi ne,“  uklidňoval jsem ji, „vždyť všechno normálně ukazuje.“

V rychlosti jsme na sebe hodili větrovky a vyběhli ven.

Vzduchem se šířil pach spálené izolace a na vysílači nesvítilo žádné světlo.

 Mrazivé ticho přehlušil bublavý zvuk dieselagregátu a na vysílači se jedno po druhém objevila výstražná světla a okna velínu svítila obvyklou září.

„Něco se stalo na vysílači,“ konstatoval jsem a Jana ve své fantazii začala vymýšlet, že vysílač zasáhla zbloudilá raketa nebo to byla sabotáž.

Vzal jsem ji kolem pasu, zatlačil domů, políbil na čelo a doporučil jí aby krotila fantazii, že nejlepší bude Radkovi na velín zavolat.

Vzal to hned po prvním zazvonění.

Nevěděl nic, než že se vypnul přívod z Městečka a tak musel nastartovat náhradní zdroj. 

„Neboj,“ uklidňoval mě, „oni to hned zapnou.“

„Tak s tím bych si nebyl tak jistý“ a pověděl jsem mu o výbuchu a pachu spálené isolace.

Rychle ukončil hovor, že musí nahlásit havarii, že se něco stalo s kabelem.

Vzal jsem si baterku, že se půjdu podívat, co se stalo.

Jana se na mě zavěsila jako lvice, že ne , že mě nepustí, co kdyby to znovu bouchlo.

Tak jsme pozhasínali, zalezli do postele a debatovali o tom tak dlouho, až jsme usnuli.

Ráno přišlo mrazivé, přízemní teplota už byla pod nulou.

Nasnídali jsme se, já se oblékl a šel zkontrolovat naše hospodářství.

U silničky směrem k nám stálo velké skříňové auto s nápisem MĚŘICÍ VŮZ.

 Kolem pobíhali chlapi v červených montérkách, chodili s nějakýma minohledačkama a do země zatloukali kolíky.

 U nás bylo všechno v pořádku, tak jsem se odkulil do tepla domova.

Jana šramotila v kuchyňce a já byl už na cestě do pracovny, když Jana na mně zavolala, „někdo k nám jde.“

 Přišel k nám parťák od toho měřícího vozu, že by si potřeboval  zatelefonovat, že se mu nechtělo šlapat ten kopec na vysílač.

 Zatelefonoval si a tak jsme mu nabídli kávu.

Odmítl a poprosil o trochu teplého čaje.

Při čaji jsme se rozpovídali a dozvěděli se, že ten výbuch způsobila jakási spojka a že se poškodil kabel k vysílači.

„Bude se to muset vykopat od vás až nahoru do vysílače.“

 Slyšel bublání našeho agregátu a tak se otázal, zda jsme na přívod pro vysílač také napojeni.

 Tak jsem mu vysvětlil, že když jsem boudu stavěl, nedostal jsem povolení pro přípojku z městečka a že podél silničky vede kabel jsem nevěděl dodnes.

 „Teď byste mohl mít příležitost,“ řekl, „když od vás bude vykopána trasa až na vysílač, není problém vykopat ten kousek k vaší chatě a natáhnout od vysílače kabel pro vás.

 Zkuste se na radiokomunikacích poptat.“

Velice jsme děkovali za radu, ale mávl rukou, že je to za ten čaj.

Rozloučil se a zmizel za svými chlapy.

Stáli jsme celí zkoprnělí, Jana se na mě pověsila a básnila jak to bude fajn.

 A hned  se začala vrtět klokánkama na mé hrudi a pusinkovat mě, „že Jaroušku, koupíme si myčku, že, ať nemusím nádobí drhnout v rukách.“

 Sundal jsem ruce z mého krku, „prosím tě, ještě nám to nikdo nepovolil a ty už básníš o myčce. Víš kolik ta přípojka bude stát?“

 „Tak si půjčíme,“ hned navrhovala.

„Tak zle na tom zase nejsme,“ řekl jsem a šel to obvolávat.

  Samozřejmě, jakmile to referent na radiokomunikacích slyšel, v mžiku na mě vychrlil milion a jeden tisíc důvodů proč to nejde.

 Odkázal mě na jiného referenta, ten zase na dalšího a po dlouhém kolečku jsem skončil u toho prvního, který vítězně řekl, „vidíte že jsem měl pravdu, že to nejde.“

Položil jsem telefon a zklamaně jsem Janě oznámil, že z myčky nic nebude, že to nepovolí.

Janě naskočily u jejích šedých kukadel slzičky a vzdorně řekla, „to se ještě uvidí“ a vrhla se na telefon.

Volala Bětce, rukou mě odháněla ať někam zmizím a dlouho s ní o tom debatovala.

Položila telefon šla za mnou a že máme čekat, že kabel není ještě vykopaný.

Dali jsme se zase do své práce.

Minul jeden den, pak druhý, na vrch k vysílači se šplhala už druhá cisterna s naftou a mně  nezbylo než naložit prázdné kanistry a zajet pro benzin.

Cestou jsem se stavil za Rudlou a dozvěděl se, že jak kopáči, tak montéři si zamluvili ubytování Na Vyhlídce.

Kdyby tak přijel ještě ředitel radiokomunikací, třeba by neodolal tvému přesvědčovacímu umění povzdechl jsem si.

„Dočkej času jako husa klasu,“ uklidňoval mě Ruda, ještě není všechno ztracené.

Tak jsem šlápl na plyn a jel jsem domů.

Jednoho dne se objevili u díry u silničky kopáči a takový malý bagříček a my jsme se dívali z kuchyňky jak se pomalu rýsuje výkop po svahu k vysílači.

Výkop byl druhý den  hotový, kopáči se chystali na odjezd a ze spodu přijížděla auta s dřevěnými cívkami s natočeným novým kabelem.

Zastavili, z kabiny vyskočil nějaký muž a něco vysvětloval předákovi od kopáčů.

Najednou se probudil bagřík a začal se prokusovat směrem k nám.

Chlápek který je k nám nadirigoval přišel za námi a že kde chceme přípojnou skříň.

 V mžiku jsme se oblékli a vyrazili ven.

Já chtěl tu skříň hned vedle verandy, Jana zase u přístavku, že nemusí být vidět.

 Jako obvykle zvítězila.

Pozvali jsme ho na kafe a dozvěděli se jak to bylo s tím povolením.

Referenti na radiokomunikacích se zuřivě bránili, ale pak se do toho vložil ředitel hydrometeorologického ústavu, zavolal řediteli radiokomunikací a hned potom se referenti mohli přetrhnout ochotou a vše bylo v mžiku vyřízeno.

Rudlo, Rudlo.

 A tak za pár dnů utichlo bublání dieselagregátu na vysílači, já zastavil náš a naše světla krásně svítila napájená proudem z vysílače.

Navečer jsem ukuchtil slavnostní večeři, Jana někde vylovila umělou kytku a naaranžovala ji ve vázičce na sůl, já skočil do sklepa pro lahvinku vína a začali jsme oslavovat naši novou elektřinu.

Sklidili jsme nádobí, poslušně pozhasínali a zalezli do ložnice.

Nasoukali jsme se do pyžam, zalezli pod deku a já zavelel, „zhasnout lampičky ať nevybíjíme zbytečně baterky“ a oba jsme  vyprskli smíchem.

 Jana se ke mně přitulila, otírala se tvářičkou o tvář a šeptala, „škrábeš, měl jsi se oholit.“

„Schválně ne, budu tě všude píchat,“ postavil jsem si hlavu.

 „Všude?“ řekla a poťouchle mě pozorovala.

 Rozepnula si dva knoflíčky  na kabátku, sebrala mojí ruku a vsunula pod kabátek, „pojď, klokánci už čekají“ mlsně zašeptala.

 Tak jsem se mazlil s jedním klokánkem, pak s druhým  aby nezáviděl a líbal obličej mé ženušky.

Když jsem ji políbil na ústa roztouženě zašeptala, „ještě nosánek.“

Přehodila si nožku přes moje stehno a tiskla se lasturkou do klína.

Nezůstalo to však bez následků a veličenstvo se dralo ven.

Jana to ucítila, vytáhla ruku z kabátku, posadila se a začala se svlékat.

 „Shoď ty hadry, víš že je nesnáším,“ jako obvykle nařizovala.

Uchopil jsem vílu do náruče, položil na záda  a začal líbat klokánky.

Hladila mě hlavu a slastně dýchala, když najednou povídá, „ale ty opravdu pícháš.“

 

Rozesmáli jsme se a jak jsem ležel hlavou mezi úbočími klokánků jsem se smíchy přitiskl svou tváří.

Zvedla mně rychle hlavu, přitáhla na ústa a dlouho líbala.

A pak zašeptala, „to je divné, ještě jsme se nepomilovali a já jsem celá popíchaná.“

 Políbil jsem ji ještě jednou a zmizel rychle do koupelny se oholit.

Když jsem se vrátil, ležela víla přesně tak jak jsem ji opustil a když jsem se natáhl vedle ní, začichala a začala mě líbat na tváře, že prý musí zkontrolovat jak jsem se oholil a že ráda čichá vůni kolínské.

„Není problém,“ řekl jsem, „máš ji v koupelně celou skleničku.“

Když mě pořádně očichala a popusinkovala, zvedla mojí hlavu a zadeklamovala, „vidím, že je vše v pořádku mužíčku, povoluji ti vykonat manželskou povinnost.“

Sklouzl jsem rychle mezi nohy a zabořil tvář lačně do lasturky, líbal jsem krásné kučeravé chloupky, mazlil se s kamarádem a se zvlhlou tváří líbal stehýnka.

Jana křečovitě sténala a svíjela se v rozkoši.

 Posunul jsem se nad ni a vpustil veličenstvo do jeskyňky, horké, vlahé, křečovitě se stahující.

Vzájemně jsme se laskali, Jana pánví se tiskla na pracanta a najednou v době nevyšší rozkoše si mě přitáhla ke své tvářičce a žádostivě žadonila, „Jaroušku, že si teď koupíme myčku.“

Objala záda nohama a se zdviženou pánví  prožívala hluboko se ponořující kolík.

Několikadenní půst způsobil, že veličenstvo ve stadiu nejvyšší rozkoše obdařilo jeskyňku zásobou mužské vláhy a oba, přitisknuti k sobě hlasitě oddychovali.

Jana mne převrátila vedle sebe, přitulila se a zašeptala, „dneska ti dám mužíčku jedničku, dobře jsi plnil manželské povinnosti.“

Odmlčela se a pokračovala, „za to žes byl tak hodný dovoluji ti koupit mě myčku.“

Ještě chvíli jsme se laskali, líbali až se Janě začaly zavírat víčka, tak jsem zabořil svou tvář do jejích zlatých vlasů, dýchal jejich vůni a usnul.

 

15     kapitola – paní zima nastupuje.

Další den jsme nastartovali Modráska a jela se kupovat myčka.

Tentokrát to při nakupování bylo úplně opačně než když se kupoval můj oblek.

Vešli jsme do obchodu a Jana se vrhla na první myčku co tam stála a že si koupíme tuhle.

„Tak to ne miláčku,“ řekl jsem jí. „Oblek jsi mě kupovala ty a myčku ti kupuji já.“

A začali jsme s prodavačem odborně konzultovat výhody jednotlivých myček, probírali jsme zasvěceně spotřebu vody a elektřiny, potřebné prášky a tablety, prostě vše co je potřeba probrat, než se tak důležitá věc koupí.

Jana se nevýslovně nudila a tak se sebrala a šla prohlížet zboží.

Myčka byla vybrána a já se chystal k pokladně, když se ke mně přitočila a že mají tady pěkné elektrické kamínka, že by bylo dobré jich pár koupit.

Ráno než se zatopí v krbu je jí zima.

Uznal jsem její argument a přidal jsem k nákupu ještě kamínka.

Zaplatil jsem, prodavač nám pomohl naložit a jelo se domů. 

Teda to jsem si myslel.

Cestou k Městečku si Jana vzpomněla, že slíbila Bětce nějaký recept a že se musíme Na Vyhlídce zastavit.

 „Máš ho sebou?“ zeptal jsem se.

„Ale ne, já ho znám zpaměti,“ nalítla a já ji s milým úsměvem řekl, že jí to může klidně nadiktovat telefonem.

A byla domácí válka.

Jana se nafoukla a že si můžu myčku strčit někam, že ona se bez ní obejde.

A že jsem pěkný kamarád, když nechci jim ani poděkovat za to co pro nás udělali.

Za naprostého ticha jsme přijížděli k Městečku já vyhodil blinkr a stočil to na parkoviště před Vyhlídkou.

Jak to zjistila, spokojeně poposedla a už jí pusa zase jela jako obvykle.

Zase holka vyhrála.

 Zůstali jsme na Vyhlídce už na oběd a Jana s Bětkou odborně probíraly  prášky nebo co do myčky, Rudla se mnou se zašil do kouta do jednoho boxu a vyprávěl o tom jak zařizoval  naši přípojku.

Domů jsme vyjeli až po čtvrté  a tak jsme všechno nechali na korbě a utrmáceni se vrhli na resty naší práce.

Po večeři jsem se utrmácený s celodenního  kroucení volantem chystal na lože, když moje víla se ke mně přitočí a že za tu myčku připravila překvapení a že si nemám navlíkat ty hadry.

Zmizela v koupelně a já se tedy natáhl na postel, protože jsem už znal, že vílám se nemá odporovat.

Nevím, kdy to cvičila, ale najednou  se rozlétly dveře od koupelny a víla od nich na mě skočila. Vyhekl jsem nečekanou zátěží na prsou, ale ta zdivočená víla se na hrudi posadila já viděl, že má na sobě opět navlečenou tu průhlednou noční košilku.

Vrtěla se na hrudi lasturkou, kousala do nosu, do uší, prostě do všeho co na obličeji trochu vyčnívalo.

 „To se ti na mě kouká, ani nemůžeš z té košilky popadnout dech.“

 „Jsi opravdu hezká vílo, ale kdybys přiletěla bez košilky vyšlo by to nastejno. A co se toho dechu týká, tak ten nemůžu popadnout, protože nějaká nezodpovědná osoba chtěla udělat z mého hrudníku placku.“

Vykulila svoje šedé kukadla, pohladila po tváři a zeptala se, „bolelo to moc?“

 Pak se rozzářila a že tu košilku si vzít musela. „Víš kolik stála?“

 „Ne a ani nechci vědět,“ řekl jsem ji a zatáhl za šňůrku.

Košilka sjela a Jana zajásala „funguje to, to je príma“ a svezla se lasturkou do mého klína, vrtěla a hrála si s  veličenstvem a ještě stačila lechtat klokánkama , líbat,lechtat mě jazykem v ústech.

Když po chvíli ucítila na lasturce, že veličenstvo je připravené a ji se už také zmocňuje vzrušení, převalila se i s mým tělem na záda, přitlačila se tvářičkou k mé tváři , ruku mě nasměrovala na svoji lasturku a mlsně si poručila, „prosím pomalu hladit, pěkně nahoru a dolů a potom hladit vevnitř, ale to nemusíš pomalu. Bože jaký já mám s tím mužským křiž, všechno abych mu říkala,“ zadeklamovala.

Přitiskl jsem se tedy zboku, ruku jsem podsunul pod její záda a dlaní hladil klokánka, zatímco druhá ruka plnila příkazy víly.

 Tvářičkou přitisknutá k mojí, slastně a vzrušeně dýchala a dirigovala, „teď rychleji, ano tak, kousek níž, vidíš teď je to správné.“

Za chvíli se vzrušila natolik že se její tělo vzepjalo do oblouku a Jana se zvrácenou hlavou sténala v náručí.

Zajel jsem dle objednávky dvěma prsty do dírky, palcem jsem masíroval kamaráda a zrychlil.

 S výkřikem se vymrštila, zmítala se a sténala v mém náručí.

Já jsem byl už nažhaven a chvěl se vzrušením, když jsem viděl, že se uklidňuje, vrhl jsem se na lasturku celou ji zlíbal a honem ponořil veličenstvo do rozvášněné jeskyňky.

Objala mně nohama okolo zad a nastavila pánev abych mohl pronikat co nejhlouběji.

 V jeskyňce již bylo tolik vlhkosti, že to zmírnilo vyvrcholení veličenstva a Jana zmítajíce se, ještě dvakrát dosáhla vrcholu rozkoše.

Pak už celá umdlená pouze nastavovala jeskyňku útokům, když najednou to veličenstvo nevydrželo a ukončilo tuto divokou hru lásky.

Jakmile kolík opustil krásnou milovanou dírku, posunul jsem se podél vzrušeně dýchajícího těla a líbal všechna místa kde to měla ráda.

Rukou jemně hladil chloupky a pomalu se uklidňující lasturku, Jana otevřela co nejvíce nožky a slastně přijímala uklidňující hlazení.

Svou mokrou tvářičku utírala o tvář a konstatovala, „jsme to ale blázni, ale za to může ta košilka.“

Po chvíli hlazení a mazlení se jako had vsoukala nade mne, svou mokrou lasturkou studila v rozkroku, šimrala na hrudi klokánkama, pak se přitulila a spustila.

 „Za tvou vzornou práci mužíčku a za tu myčku ti odpouštím starý trest a nařizuji ti nový, budeš stokrát opakovat dnešní večer.“

Sklouzla podél mě, hlavou se zavrtala k mému obličeji a já viděl jak se jí pomalu zavírají víčka.

Opatrně jsem se vyprostil, osprchoval se, oblékl pyžamo, zalehl vedle Jany, přikryl nás a usnul.

Probudil jsem se do pošmourného rána, pořádně přikryl oddychující vílu, oblékl se a chystal se jít zatopit.

Jana se probudila a šibalsky, úlisně  mě lákala, abych ji šel hladit.

„Jdi se raději osprchovat,“ poradil jsem jí, „musíš být celá ulepená.“

 Nazvedla deku, prohlížela se a zeptala se udiveně, „kdo mě to udělal?“

 „Neptej se a utíkej do koupelny,“  nařizoval jsem přísným hlasem.

Sjela z postele a schválně pomalu šla do koupelny a vrtěla přitom zadečkem.

 Zavřela dveře a já jsem na posteli viděl válet se ten její košilkový nesmysl.

 Tak jsem na ni zavolal a když se ve dveřích objevila její tvář, hodil jsem po ni košilku.

Obratně ji zachytila, šelmovsky se na mě podívala a že si ji obleče a bude dneska celý den v ní chodit.

Ať honem zatopím, že by ji byla zima.

„Opovaž se,“ zahřměl jsem na ni, Jana vypískla a zabouchla dveře.

 Tak jsem nachystal krb, zapálil jsem dřevo a opatrně nechal rozhořívat.

 Sedl jsem si před něj na zem jako turek, a pomalu přikládal dřívka na oheň.

 Najednou mně za krkem přistálo něco vlhkého, měkkého šimralo to a přes oči se spustila poloprůsvitná záclonka.

 Pochopil jsem.

 Jana se spokojeně vrtěla lasturkou na krku a prý, „že je to můj mužíčku příjemné a prosím , zatáhni za šňůrku,“ přemlouvala.

Opatrně jsem ji sesadil, stoupnul, přehnul jsem si ji přes koleno a jemně ji poplácal po zadečku.

 Zavřískala, „pomoc můj manžel mě bije“ a pak celá růžová prosila,

„Jaroušku prosím ještě jednou, to bylo málo.“

Tak jsem ji po tom vystrčeném zadečku plácnul tak, aby to šťíplo.

Vypískla a hned byla v ložnici.

Možná někdo bude tvrdit, že jsme nenormální, ale ať si zkusí být na samotě, kde kromě nás dvou nikdo není.

Potom takové hříčky dokáží rozbít stereotyp a nudu.

A já byl velice vděčný milované ženě, která neúnavně vymýšlela  různé žertovné situace a neúnavně se starala o zábavu.

Roztopil jsem tedy krb, donesl elektrická kamínka, připojil do zásuvek a dumal v kuchyňce, kam dát myčku.

 Jana se po chvíli, už oblečená přidala a prý co zkoumám.

„Víš kam dát myčku?“ zeptal jsem se.

„To je jedno,“ řekla, „třeba tady pod okno.“

 „A kudy připojíš vodu a odpad,“ namítl jsem.

„To se musí?“ udiveně se na mě podívala.

 „Bože, jaký ty máš technický talent,“ zvolal jsem.

 Zrůžověla, pohladila mě po tváři a že když jsem myčku koupil, tak budu vědět co s ní.

 A zmizela do pracovny.

 Musel jsem rozebrat celou linku, upravit přívod vody do dřezu, vyměnit odpad, aby tam šla připojit odpadová hadice od myčky, celé to složit  a naplnit myčku solí a leštidlem.

 Když jsem to měl hotové, zavolal jsem Janu a ta když přišla, hladila láskyplně myčku a rozzářená konstatovala, „vidíš, když chceš, tak ti to jde.“

 A potom  to začalo, všechno skleněné, porcelánové, příbory, nože, prostě vše co nebylo přišroubované skončilo v myčce a Jana s návodem v ruce ji obskakovala a mě hnala, ať už jdu dělat reporty, že zavazím.

 Má víla sice po technické stránce pokulhává, ale její matematický mozeček se lehce prokousal taji návodu a pračka se s šuměním rozjela.

Zavolala mě, abych se pokochal jejím uměním, donesla si stoličku a sedla si naproti.

 „To je paráda, víš co mě to ušetří času?“ jásala.

 „Když budeš celou dobu sedět na stoličce, tak to máš stejné jako když umýváš nádobí v ruce“ namítl jsem.

Podívala se na mě udiveně a konstatovala, „vy mužští, vy nemáte uměleckou duši.“

 

Nádobí bylo umyto, a já dostal povolení nachystat něco k večeři.

S večeří byla ženuška spokojená, akorát měla připomínky, že když už myčka jede, tak jsem měl donést nějakou láhev.

Šel jsem do kuchyňky a donesl jsem jí láhev od sody.

Zaprskala, očička plná slz, a že jsem „studený čumák“ a že se tak těšila.

Vzal jsem  ji za ruku, zvedl od stolu a zašeptal, „pojď.“

 Poslušně, udiveně se nechala vést do ložnice.

„Jejda, kamínka,“ zajásala jak jsme vešli, „ty jsi hodný Jaroušku.“

Políbil jsem ji lehce na ústa a mlčky začal rozepínat knoflíčky domácího úboru.

Stála, zavřené oči a bylo vidět její slastný výraz ve  tvářičce.

Líbal jsem ji postupně jak se mi podařilo kus oblečení odstranit.

Potom jsem ji vzal do náruče, položil na postel, lehl vedle ní, líbal a mazlil se s  klokánky.

 Jana, stále zavřené oči se zeptala, „a ty se nesvlečeš?“

„Ne,“ řekl jsem, „na co, jsem studený čumák, sama jsi to řekla.“

 Odstrčila mě, sedla si „a to teda ne mužíčku, stále máš nový trest, tak žádné výmluvy.

Shoď to ze sebe dolů, víš že to nesnáším.“

Když viděla, že jsem se odstrojil, klekla si, vystrčila na mě svoji zadničku a prý chce abych ji znovu naplácal, ale jemně, nesmí to šípat.

Položila si hlavu na polštář a  vyšpulenou zadnicí začala vrtět a dráždit mě.

 Obkročil jsem její nohy a veličenstvem ji poklepal na zadnici.

 „Stačí?“ zeptal jsem se.

„Ne“ vydechla, „ještě.“

Pomalu jsem veličenstvem začal projíždět po lasturce, slyšel jsem že vzrušením zrychleně dýchá a náhle jsem veličenstvo zatlačil do jeskyňky.

Vyjekla překvapením.

„Cos to udělal, jak?“

 Začala se vyptávat, „to tak jde?“

Zasunul jsem se až na doraz naklonil a začal jsem ji hladit a masírovat klokánky.

 Zrychleně, trhaně dýchala a tlačila se zadečkem do klína.

Tak jsem pomalu projížděl  jeskyňku, rukou šimral kamaráda, vyjel jsem ven, na samý kraj až vyjekla a pomalu se vrátil do hloubi jeskyňky.

Jana sténala , kroutila se začala zrychlovat tempo zadečku a já se neudržel a začal jsem v jeskyňce řádit jako utržený.

Hlasitě sténala, vykřikovala, prudce proti mně dorážela zadečkem a když se pomalu začala uklidňovat vzbouřilo se veličenstvo a zalilo jeskyňku svojí vláhou.

 Pomalu jsem pomohl ven veličenstvu, položil jsem vílu na postel, přitulil jsem se k ní a slíbával jsem slzičky z  uzarděné tvářičky.

 „Co jsi to udělal, proč jsi mě nikdy nic neřekl,“ začala dorážet.

„Chtěla jsi přece naplácat,“ namítl jsem.

Přisála se na ústa a potom mlsně prohlásila, „asi budu muset dostat naplácat častěji.“

V ložnici bylo příjemné teplo a Janě se nechtělo pod deku.

Hned si vymýšlela, že se musím mazlit s klokánky, po chvilce, že ji musím líbat na bříšku, slastně, mlčky to prožívala a já po chvíli zjistil, že líbám spící lesní vílu.

Přikryl jsem ji, zabalil jsem se do své deky a zavřel oči.

 Ráno nás přivítalo nebývalým množstvím světla v naší ložnici.

Vstal jsem, vyhlédl z okna a  přede mnou  se objevila, krásná zasněžená krajina.

Vločky líně padaly dolů, bylo bezvětří a teploměr ve dvou metrech ukazoval pět stupňů pod nulou.

Na stromech se již tvořily sněhové čepice a  člověk by si řekl že je to kulisa pro pohádku od Andersena. 

Jana mžourala očičkama a v polospánku se ptala proč svítím.

 „Probuď se a pojď se podívat z okna.“

Vylezla nahatá od posledního milování a samozřejmě se napasovala na moje záda a lechtala klokánkama.

„Jú to je krása,“ zaradovala se.

„Dítě, dítě, kdy ty dostaneš rozum?“ zadeklamoval jsem a Jana s rozzářenýma očima  řekla „viď, taky se divím.“

 Zalezla do koupelny, pozpěvovala si a já, který se chtěl také umýt, jsem se oblékl a opláchl v kuchyňce.

 Dal se do přípravy snídaně, z myčky  vytahal čisté nádobí, které předtím bylo také čisté a zavolal osazenstvo ke snídani.

 Po snídani Jana odnesla nádobí do myčky a strašně se divila, že myčka je prázdná.

 „Když něco kupuju, dobře kupuju,“ řekl jsem ji. „Tato myčka nejen  umývá, ale i ukládá nádobí.“

Přitiskla se, vlepila pusu,  „prý tady máš ty moje myčko.“

A hned začala plánovat, oblečeme se a jdeme stavět óbrovského sněhuláka.

„Jste na omylu paní kolegyně,“ namítl jsem, „teď začíná vaše část zimního zacvičování.“

A tak se musela naučit zapnout vyhřívání srážkoměru, odečítat  výšku sněhové pokrývky z měřící tyče a vše ostatní potřebné pro zimní provoz.

Zalezli jsme do teplíčka naší boudičky, já roztopil krb, ať neutrácíme za proud a začali jsme zpracovávat reporty.

Na oběd měla službu Jana a vymyslela nevídanou kombinaci asi ze tří receptů a kupodivu, bylo to jedlé.

Odpoledne jsme se rozvalili na pohovce, já ze své sbírky vytáhl filmovou komedii a za pošťuchování a pokoušení víly jsme se bavili.

K večeři jsem dal péci domácí chleba, nakrájel salám  a s pomlaskáváním jsme se pořádně nakrmili.

Těšil jsem se že se natáhnu a přečtu si kousek knížky, ale večer v ložnici si má víla vzpomněla že ještě nedostala na zadeček a tak dorážela, že jsem sklapnul knížku a šel plnit manželské povinnosti.

16     kapitola –Řítíme se do maléru

Ráno sněhu opět přibylo a já po snídani vytáhl frézu a začal jsem před boudou dělat úklid za  pomoci zachumlané víly, která rozjařeně poskakovala a pokoušela se mně trefit sněhovou koulí.

 Zaparkoval jsem frézu, očistil a vytáhl sněžný skůtr.

 „Chceš se svést?“ lákal jsem ji, ona chodila kolem a pak se rozhodla, „na tom jezdit nebudu, to nemá volant.“

Nastartoval jsem, nasedl a zavolal na ni, „sedni za mě a drž se.“

V mžiku byla nalepená na mých zádech.

Rozjeli jsme se a já ji vezl až k hřebenovce, stočil to kolem vysílače a sjel dolů k naší boudičce.

 Jana, rozzářená vykřikovala, poskakovala kolem a najednou, že ji to musím naučit, že bude jezdit za Bětkou.

Poklidili jsme venku a šli se naobědvat.

Po obědě jsme se dali do práce a doháněli resty.

Jana si tiše cosi pozpěvovala, když najednou přestala a ptala se mě, „z čeho dělals ten oběd?“

„Normálně, proč?“ udiven jsem zvedl hlavu.

 „Mě se ti z něho úplně dělá špatně,“ řekla a vyběhla do koupelny.

 Rozpačitě jsem přemýšlel, vždyť mě nic není a oběd jsem taky dělal normálně.

Jana se vrátila bledá z koupelny a já se zeptal, „nejde na tebe tvůj zákaz vjezdu?“

 „Ale ne,“ Jana na to, „já ještě…“ zarazila se a  třesoucím hláskem pokračovala, „Jaroušku, já nevím ale měla jsem minulý měsíc zákaz?“

„Já to nehlídám,“ pokrčil jsem rameny.

 Jana se přesunula na pohovku a vážným hlasem řekla, „Jaroušku pojď za mnou.“

 „Milá vílo,“ namítl jsem, „ještě jsem neskončil s prací a ty už mě lákáš ke svým hrátkám?“

 Až jsem se lekl, když Jana ostrým hlasem nařídila, „řekla jsem abys šel sem.“

Poslušně jsem vstal a šel za ní.

Jana začala třesoucím hlasem, že když byla u gynekologa, tak ji upozornil, že v malém množství případů může její ochrana selhat a že má strach, že zrovna to se stalo nám.

„Nemá cenu panikařit,“ chlácholil jsem ji.

 „Ale já to opravdu minulý měsíc nedostala,“ zakňourala.

 „Do kdy má ordinaci ten tvůj gynekolog.“

„Nevím, prý se odstěhoval, máma to říkala,“ Jana stále bezradnější se na mě dívala.

Vzal jsem telefonní seznam a našel, že kousek od městečka je soukromé sanatorium a zavolal tam.

Domluvil jsem se, že tam Janu další den přivezu.

 „Tak Jani, doktor říkal, že nemáš dělat paniku a zítra že tě vyšetří.“

Sedli jsme si znovu na pohovku a Jana třesoucím se hláskem se zeptala, „co budeme dělat jestli to bude děťátko?“

„No to asi budeš maminka a já tatínek,“ ušklíbl jsem se, „to jsi nevěděla?“

 „Ty si ze všeho děláš srandu, ale sám jsi říkal že tady vychovávat dítě nejde,“ Jana už popotahovala.

 „Neřekl jsem nejde, ale že je to těžké a to je rozdíl.“

„Jestli budeme mít děťátko, tak se budeme muset s tím vypořádat,“ provedl jsem mé víle kázání.

„A vůbec, vždyť to není jisté.“

 Jana se uklidnila a hned strkala mojí ruku do svých kalhotek, „dívej, cítíš jak kope.“

Sjel jsem ještě kousek níž a polechtal ji v jejím klínu.

Vypískla, ruku mě vytrhla ven a prý „to se dělá mamince?“

Připravil jsem si večeři, protože Jana se bála, že všechno znovu vyhodí a potom zalezli do postele.

Jana byla vážná a opět svými kukadly rengenovala strop a já jsem si vzal knížku že si budu chvíli číst.

 Hlavou se mě honily myšlenky jak to všechno přeorganizovat, pokud se naše rodina rozroste. Jana usnula, tak jsem pozhasínal lampičky a usnul také.

 Ráno byla moje víla v rozverné náladě, pokoušela mě, tiskla se ke mně, tak jsem ji zahnal do koupelny ať se připraví, že pojedeme do sanatoria.

Silnička byla prohrnutá a tak po chvíli náš Modrásek zamířil na parkoviště před sanatoriem.

Ohlásili jsme se a sestra nás usadila v čekárně a omlouvala se, že jsme přijeli chvíli dřív a pan primář má ještě vizitu.

Rozhlíželi jsme se po krásné čekárně, všude měkké sedačky, na zdi televizor, u oken květiny.

Sestra zavolala Janu do ordinace, já se uvelebil a čekal.

 Za hodnou chvíli se objevila Jana za doprovodu primáře.

Celá zrůžovělá na mě koukala, primář mě potřásl rukou a prý „gratuluji vám, budete tatínkem.“

Tak jsem poprosil primáře, zda by mohla Jana zde v sanatoriu porodit.

Prý bez problémů, ale že se omlouvá za to že pojišťovna jeho sanatorium nehradí.

 „To nevadí,“ řekl jsem, hlavně když bude v dobrých rukou.

Usmál se a rozloučil se s námi, že Jana už ví jak upravit jídelníček, aby jí nebývalo špatně a že kdybychom cokoliv potřebovali, máme hned volat.

Tak jsme se rozjeli k domovu a samozřejmě jsem musel odbočit na Vyhlídku.

Když Bětka a Rudla uslyšeli tuto novinu tak nechali hosty a Jana se s Bětkou objímaly a kropily se slzičkami, Rudla mě mlátil po zádech a vyřvával na celý lokál „ ty bejku.“

Nakonec jsme přijeli domů, Jana mě předala takovou knížečku, cosi jako strava pro těhotné nebo co.

A prý podle toho se bude vařit a pro oba.

 „Já nejsem těhotný,“ namítl jsem.

 „To nevadí,“ Jana na to a vyprskla, „když si tě představím s pupíkem.“

Uvařil jsem večeři dle knížky, sledován ostřížím zrakem nastávající maminky, chutnalo ji a vůbec jí nebylo špatně.

Zalezli jsme do postele a Jana, které otrnulo, začala, že pan primář jí řekl že se zatím nemusíme krotit s milováním, jen mám být opatrný a něžný.

„Copak někdy nejsem,“ ohradil jsem se.

Vyprskla a že by nechtěla počítat kdy a jak jsem řádil.

Chytil jsem ji do náruče, přitiskl a namítl, „není to tím, že jsi mě vyprovokovala?“

 Chvíli jsme se přitisknutí k sobě líbali a hladili, když Jana to rozhrábla poznámkou, „pozor tatínku na moje bříško.“

Převrátila se na záda, strhla mě na sebe a mlsně konstatovala, „tak tatínku a teď můžeš opatrně plnit trest který jsem ti uložila.“

Druhý den Jana zavolala rodičům, aby se smířili s tím, že budou dědeček a babička.

 Plynuly dny, týdny, měsíce, Janička se kulatila a s pýchou tlačila bříško před sebou, když jednou se objevili na pravidelné inspekci Bětka s Rudlou.

Ženské se kamsi zašily, a já s Rudlou jsme se usadili na verandě, popíjeli pivečko, kecali o všem možném a Rudla se zeptal, „Jaro, máš představu jak to budete dělat až to malý bude na světě?“

„Popravdě řečeno, dělá mě to starosti,“ řekl jsem zamyšleně, „Janu odvezu do sanatoria včas, ať tam raději počká. Může se cokoliv vymrvit a já ji odsud nemusím dostat.“

Rudla chvíli otálel a pak povídá, „v Městečku je na prodej pěkný malý domek, teda mnohem větší ne tato tvoje bouda. Tak jsme s Bětkou uvažovali, jestli by pro vás nebylo lepší, domek koupit a než Jana bude schopná být s malým tady nahoře, tak bydlet v domku a ty bys sem ráno jezdil. A i potom, jak by se ten váš kluk dostával odsud do školy.“

 „Jak víš, že to bude, kluk, že to nebude holka?“

 „To je jedno,“ řekl, „kluk nebo holka, ten problém tady zůstává. Když můžou mít lufťáci chaty, tak proč ne ty. A jestli potřebuješ peníze řekni, já ti půjčím.“

„S penězi si starosti nedělám, ale jak přesvědčím Janu.“

 „O to se nestarej,“ šklíbil se Rudla, „co myslíš že teď Bětka dělá.

A ten domek jsem ti na realitce zablokoval, ale jenom na osumačtyřicet hodin, tak se musíte rozhodnout.“

Rozloučili se s námi a jeli domů.

Jana byla unavená, rychle nakrmila sebe i to v bříšku a šla si lehnout.

Pozavíral jsem, pozhasínal a šel také do postele.

Jana ležela na posteli ve své pozorovací poloze a já viděl, jak se jí v makovici točí kolečka. Bětka asi zdárně zapracovala.

Natáhl jsem se, poctivě absolvoval maratón kontroly jak Janě to malé kope a dělal že budu spát.

Jana nevydržela a začala.

 „Jaroušku, ale jak to uděláme, s tím malým tady, to bude obtížné, později snad, ale jak to vyřešit?“

 „No tak si koupíme ten domek v Městečku, co říkáš?“ překvapil jsem ji.

 Vypískla, pak zvážněla. „Kde vezmeme peníze, to bude asi drahé.“

„To nech na mě bývalá vílo,“ řekl jsem ji, „žádné ponocování, to malé už má spát.“

Přitiskla hlavu ke mně a slastně vzdychla, „já jsem se uměla narodit.“

Tak jsem Janu druhý den nechal v péči Bětě, s Rudlou jsme vlítli do realitky, vyzvedli klíče a jeli domek omrknout.

Byl velice zachovalý, vyhovoval vcelku všemu co jsme potřebovali, dokonce pro potomka tam byl jeho vlastní pokojíček.

Chtělo to vymalovat, novou linku, sporák, předělat koupelnu, ale to byly jednoduché věci. Zajeli jsme do realitky, podepsal jsem kupní smlouvu, dostal fakturu, kterou jsem od Rudly přes internet hned proplatil a Rudla žhavil telefon a sháněl řemeslníky.

Jana byla nešťastná, že nás nemohla obskakovat a do všeho se plést, ale nakonec musela uznat, že se svým bříškem by ještě mohla utrpět nějakou úhonu.

Nebudete mě to věřit, ale za čtrnáct dní jsem moji nastávající maminku uvedl do našeho nového domova.

Rychle jsme se zabydleli, Jana si všechno pochvalovala, vonělo to tady čistotou a novou malbou a blížil se čas odvést Janu do sanatoria.

Jana mělo všechno sbalené, tak jsme nastoupili a jelo se.

 Janu jsem předal sestřičkám a dostal jsem  příslib, že mě budou hned o všem informovat a obrátil jsem Modráska k domovu.

Chybělo mě tady její šibalství, a její láska.

Štěstí, že každodenní povinnosti na boudičce  trochu rozptylovaly moji samotu a večer se kamarádi  starali o  mou zábavu.

V sanatoriu se nic nedělo, Jana mě uklidňovala, ať čekám a tak uplynul skoro celý týden, když skoro o půl dvanácté v noci zazvonil telefon a nějaký ženský hlas mě hlásil, „tatínku máte dcerušku, maminka vás pozdravuje a obě se těší domů.“

Pravdou je, že ještě hlásila nějaké míry, ale já v záchvatu toho, že je vše v pořádku jsem toto přeslechl.

 Položil jsem telefon, chvíli rozčileně chodil od ničeho k ničemu a pak jsem se vrhnul na telefon a zavolal Rudlovi.

 Ozval se jeho rozespalý hlas a já do telefonu zařval, „holku, máme holku“ a v telefonu jsem slyšel jak Rudla stejně řve na Bětku.

Praštil jsem telefonem, horečně vytáčel číslo k rodičům a tam jsem slavnostně sdělil tátovi, „dědečku, máte vnučku.“

 

 

Autor Robbertos2, 06.12.2015
Přečteno 2246x
Tipy 7
Poslední tipující: mkinka, Robbertos
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jseš Odvážný. Sice jsem to nečetl, jelikož jsem se hnedka lekl jak je to dlouhé, ale máš odvahu :-).Možná by to chtělo i nějakou tu básničku.:-)

08.03.2016 08:33:07 | Jeněcovevzduchukrásného

Velmi děkuji za komentář. Básně bych určitě nezvládl, nemám to správné básnické střevo. Mýtinka je můj první pokus. Naštvaly mě totiž povídky mrhající tunami semene, kde se vytratilo to, co k lásce dvou patří.
Promiň, zakecal jsem se.

08.03.2016 12:43:00 | Robbertos2

Jo, to děs, ale já to tak trochu beru jako něco zlého pro něco dobrého, už jen proto, že je to k občas k zamyšlení, někdy k pláči, někdy k smíchu a pokud se u toho lidi nemlátí a nezabíjí, tak to ještě unesu, no, a ty morbidní už jednoduše nečtu.

08.03.2016 13:04:26 | Jeněcovevzduchukrásného

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter