Je to snad konec?

Je to snad konec?

Anotace: Nevěděla jsem, kam tento text zařadit, tak snad sem. Je to text o mých pravdivých pocitech, které opravdu prožívám.

Jenže to, co cítím, slova vyjádřit nedokáží.

Aby tohle člověk pochopil...musel by stát vedle mě a oné dívky, dívat se nám do očí ve kterých se odráží radost, ale i obrovský smutek

Smutek a zoufalství…ano…to je ta emoce, co mě požírá.

Nemůžeme to nazvat umíráním, protože bojuje.

Ale občas jsou protivníci silnější

Předem je to prohraný boj. Pouze bojuje a doufá, že prodlouží ty chvíle na bojišti.

A já jsem jen divák. Divák mávající vlajkou, aby věděla, že i když bojuje sama, její emoce chápu.

Ale ani to nestačí. Jednoho dne ulehne do postele naposledy, toho dne mi  naposledy napíše dobrou noc, aniž bychom věděli, že jsou to nejspíše ta poslední slova, co od ní kdy uvidím.

Snažím se zahnat slzy, protože v téhle dvojici přátel musím být ta silnější já.

Říká se, že pokud vám někdo umírá, máte s ním trávit co nejvíce času.

Ale jak máme uskutečnit něco, co nás dělí přes víc jak 80 kilometrů?

Víte...občas jsou ti nejlepší lidé, sice daleko.

Ale nikdy nám je nic neodnese ze srdce...a srdce máme blízko sebe vždycky.

A ač o tom člověku kolikrát nevíme, v srdci ho máme uloženého už odjakživa.

Vždy jsem si přála mít kamarádku, jako je ona. A když jsem ji našla. Tak už bojovala...už měla rozehraný boj o život...a když se na obrazovce mého telefonu jednoho dne ukázala věta, že ji zbývá maximálně rok, neudržela jsem slzy. Zhroutil se sen na věčné přátelství.

Ale myslím, že jsem měla právo plakat. A že mám to právo i teď.

Protože já přece nepláču ze sebelítosti. Pláču pro ni, ne pro sebe. Ty slzy stékají nekontrolovatelně. Kutálí se jako malé kuličky po mých tvářích.

A i přes to všechno, ji stejně znovu napíšu usmívajícího se smajlíka. Protože jsem ta silnější...možná se někde potají hroutím...ale ona musí být šťastná. To je můj cíl. Aby zemřela s úsměvem ve tváři.

V tyhle chvíle se nejde nebát. Protože strach je to hlavní, co mnou proudí. A možná je strach to, co mě drží.

Ano. Je šťastná že mě potkala, já to mám stejně. Ale jak dlouho to štěstí potrvá? Může to být několik měsíců, nebo taky den.

Občas si neuvědomím, že umírá, a těším se na Vánoce, její i moje narozeniny...a pak si uvědomím, že se toho ani nemusíme dožít.

Opět je to tady. Opět se mi po tvářích kutálí kuličky slz. Stékají nekontrolovaně dolů, až nakonec dopadnou na kus papíru. Je zvláštní říkat, že dopadají na naši společnou fotografii.

Ač se totiž snažím samu sebe uklidnit, tak se mi to ani trošku nedaří. Slzy dopadají na fotografii, a rozmáčí potištěný papír. Ruka držící fotografii se klepe. Bojím se...

Bojím se každým dnem...že to co píšu je třeba to poslední co si kdy ode mě přečte...chodím spát se strachem...že je to naposledy co mi odepsala...

Bojím se že mi najednou přijde od někoho, krom ní zpráva, že je po všem...

Bojím se toho čím dál víc...každý den je ten strach silnější…

Znovu čtu ten dopis, jezdím očima po řádcích...je mi fuk že už znám ta slova nazpaměť...je to pojítko s ní…hltám slovo po slovu, jako bych onen dopis četla poprvé. Ale pravdou je že ho čtu už přes dva měsíce několikrát týdně…

Autor Elík, 09.03.2019
Přečteno 140x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Discord
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Když jsem to četl plakal jsem i já

23.03.2019 14:54:49 | Discordreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter