Z krajin zoufalství

Anotace: Pří běžné prohlídce u pramene, kde hygiena zabíjí polem sémantické působnosti, vracejí se mnohé výlety za obzor, vykázané už samou povahou jejich vzlétání, tání a uvadání, ve strádání, výsostném léčení temperami pozadí a osudu, jak je zasnoubíš jevištěm..

Scelené proudy dutých vykouřených hlav na palouku pod monumentální stavbou dnešní dálnice času a prostoru, uvězněných v oné šílené lásce k psaní, kdy už si řekneš, že nastal čas vyléčit sebe a lid, podělit se a zůstat s těmi, kteří tě dělí od toho co jsi, běžněji než je známo jim samým, obhlížet svět očima vyhaslých zářných výhní zračivých, tlukoucích na tahy pozounů slov a poezie.

 

Znovuočekávané se vrátilo mezi překrásné naděje utracené obětí vyslanou před druhý dech. Čtvrteční ozvuky revoluce jak nepoměr k době. Cesta pro špíčky a filmové dobývání ohně Imaginace, přesahující vyvoditelné myšlení do oblasti synchronicitních pohledávek kauzality a celou sesírající sérií teorií o pohledávky plající pro rozplození dějových míst a linek, kde přátelská nitra mutací posouvají význami blíže ke mne nadracionální klíčivostí, magickým ozubem staré říše, která není nikdy dost skutečná pro někoho kdo nevidí přednost běsů rauše nad nudou barbarské Lukrécie zrodu. 

 

Poté jej to připravilo o čas za životním kontinuem jako syntaxe k bodu, kdy si uvědomíme, že text, ona krystaloatura časoprostoru, je tavícím kotlíkem pro naše ústa zrcadlící se renomé jako dobové svědectví mechanismu tvůrčího žití při životních ozvukách laserů a věčerů a nocí, jejichž váha je kašírováná kontinentem nevyslovitelna přestrojeného za autora či subjekt postavy, vyzařované a vyřazené tvůrčí entitou i posměšným libým kritikem, vystavujícím se náhledu na lyzozomální paradické sebe-sama automatizování, směšnou potřebu blaha milimetrové sedimentace, katabolitických mechanismů výsledné oponentury, když vidíš šamanku plivat si do dlaní a rozdělat oheň.

 

Tanečník usíná koutkem vysílen. Národnímu mužstvu chybí jeden člen. Malíček polkne mrzký hlen. Básník umírá nezastřen. Malíř na voze za ním po obloze rozprostřen. Tváře budoucí více měj. Šeptej jen šeptej. Pohlaví skic střídej. Ozvěny jiter zpovídej. Pestré oleje, nic, dále nic, vědmo vesmírného, nic se neděje. Co tě chládkem zahřeje ? To tě ke chládku přiměje. Šípům letu zastřeje. Pravdu věků přikryje. Tepoucím soubřitem padá sbírka romantiků na zem. Šťasten ten kdo čte jméno až sem, pozpátky toků řek jdem, vidouci nervový šém.

 

 

 

Bouřko sebe hlídej. Ostružino palácá pěj. Nových pěn líce jílců vzdej. Pěší terpentýn ovívej. V mrknutí vážky tučňák pochopí, co východní vánek dávno ví, když země strach odvádí, hřejivých sluncí, srdcí dar přivábí. Ofélie vytržení utopená. Pískl matérie zastřená. Bíle kůže zamžená. Dítěte okolků mířená. Buněčných brožur zastřená. Tělíčka kříšťálu po mapě třtin rozlétá, kde prsť úrodná mizí oblevou, pod krov vánky stravuje a ubývá jako nať žhavých slz na konci jasu, vulkánem vulv uvolněná.

 

Pera chimír bělobou stále tišší. Stálá tížení co čas neuspíší. Krev díla soptí jadérka tvého potomstva. Jak čirá pěnkava kolébek lidstva. A stálá východní pastva pochopí, co sladký obláček dechu dávno ví.Usínané mrtvo již. Božské tepychy spíš. Spi synu již. "Díky" zahučela astrální myš. Polygonové stezky plyš. Hryž, částku hryž, nové cetky číš. Což tázat prstí mohu ten skromný majestát, vidouce báseň v dechu šalvěje tát, až na vesmírné lana konce ovívat, ještě křehčeji volat, kam slabikami mléčně tát, vše vzdát, dary rozdané přijímat, supernovou na novu souhvězknou kmitu volat.

 

Doušky ušní geneze, asketické meze, jako dřeň lidské věže a ní sněm. Bílé proteče, zřízené zvířat a pážat. Stébla z kůže věže. Nastřádaný vesmír kněze. Strávíme smrt v leže. Sopečný popel maluje oblohu křišťálem. Bělostné oči klidně čirým nepálem. Romance tónů nehynoucím zápalem. Při březím jitření vulkanickým tělesem. Odívka střívka lásky diamantovým lasem. Osakické ostrahy Oděsy. Paláce obřadních katedrál ryb. Mezkové jara, jedni lidojedi z mála, bránící dnům, v trnu ke snům, za ostrunu hrotů, z lidských lilií srn, pábitelů malomanický úhrn, brněný trn, toulcem pálivým z nahých dun.

Stébla fléten zračí vyhnání z krásy, proměny porfyru čel vydělených, třtinou jatek buněk počátků a lístečky porývané spásy, lasy běl duší zřetězených, milostných pohádek od řádku, vítězných. Bohaté řapíky říší, utkané v Satanově chýši, pohodové koníčky srdci skrýše. Plováky chodidel zotročených chůzí. Perleti sviní viděné. Vánek krovů štíhlých tanců tlumené, vstupují u silulet ven z času. Přivánků a plováčků křidélek, pro křidélkách jasu z křidélek a stélek jinotajů z výstelek, výspy a vysazených měn ze semen. Letem z trupu řasu za vanu na času v jasu. Čiraději zemře-li země ve tmě pro krásu ?

Moře vděčnosti, ach jak tě miluje, svatá trpělivost věcí, životě v mělké lidstva kopuli, oči co ven touhou tanou, zapadanou kají, kající, tající, kalící, v tiché hlavě, ixtlach v hlavě pakuli. Tepoucí hluchota zlomu velký vůz. Astrolláb otevře černý Nús. Apeiron přikryje dechy mús. Jsi strašlivým snivce, anonymním světem, bezejmeným člověkem podezřelé ulici chůze? Dech veršu malovat zkus. Dřív však seznam se Palivcem. ne ledajakým snivcem, básnivcem, trýznivem. Jeremyášem askeze, tiché torzo manéže, estrády beduínl, tragédie ostrovana, co visí libé, zde vseje se hana, lidské masi tleje, ozářené impériem slunce temným, paprsků semknuté šípy v líc, toulce totemů mělkých plic. Dřív anorémů živ ku šlépěji šému. Barvou zaleje teputosem diáremu v diapozitivu, dělá prioritu v diadému, tu balerinskou minoritu, v ritu i rytu, kloub. Kloubeček.

Hlasů těch kroků okrových. Souladně ověnčených. Šatem zamčenýc, osude veršů nenalezených. Dětí vánků přílivů, odchode chvil tvých, černých sluncí hledaných. Diamantů posledních vážky soumračné, opona padla na lačné, harfy omanentů. Těla pookřála. Včelka jedna z mála. Zhasněle chvěla se dokud se nepodepřela a rosný květ května si neodepřela. Dřív něž něhy zvadnem i se snem plným tělem dnem tě rozprostřem i lnem tahem ve zdivo zdejší, čárou přes klíč plnější. Radosti tvé pohledět, čepelcům holý vřed co sě dal pod led.

Milovaná horečko noci, zenitů troubko co tě točí, stá naději políře odročí, parté pantů poté zůročí. Uhlíků sopek bouřivých sto očí. Kavalerie slz kruhl ohnivých smočí. Jen zelenosvitných zasnění, lásky stávání, jiných souzvuků srdce obehnán. Žijeme puzeni i voláni, rytmem melodie snoubeni. Krásou lehkosti trýzněni. Každým vteřiny slova živeni. Sílo tichých jsoucích noci svatých, podstat zurčících v bozích opojení, hřišť vnitřních položení rozpoložení v rozplození, snové růžky jitřní, toulavé sny za trubadůry z růry, před milováním hudby čin, co nechytá tě za přečin, bez vin a viníci rozpopelněni do třtin. 

Diamantů posledních vážky soumračné, opona padla na lačné, harfy ormanentů. Arabesky strunotřtin ve větru. Pestrokrojky světloher mánie krusty. Lídr trojrozměrna straší svá reality věrna. Přeslané krojů vzduchu bříšků molekul, zesvětélkování blížících motýlků ultrasonických, výtvorů oslnění čar života dlaní tvých, zašlou spirálně, krémovou siluletu v lišku, vyladí osudu šišku, na hvozdu cipísku, piš lísku, viz vízku, oceánu sliz, zašlá blizno blíž přijď, blíž.

Zabíjí pohřbením zpopelní, vzduchu znovuzrození rozední, v tenoucím svitu o poledni, ze stonásobných žní. Znovusjednocení chvíle interference z kredence jak starého árence, dvou definit měkkých, s jednou duše komorou, inkoustu když vábíš odroky nad ty skoky, do linek ze sedlinek těch květinek malebných, oběhů slůvek tvých, jen tak skládaných, zesládlých, jeětě závanem lásky živých, čirých vodách jasnoucích.

Ó sladká něho pohlazená výsosti chvil, již pohřbených mrknutí oka básníka, v dalekých přírodních městech budoucích, sílo rovníku úcty zarovnaná, s dechem žil uhklíku, mladík by svobodně snil, jaho duše trpce nevinnosti dušená, příkrým srázem puzená, bílým papírem protřená, jen toulcem, po flétnách zobcových, hranostaje, čím šípové vlákna jen utkal jsi, ono zůstaje na víčcích něžné, když snížek taje a vínem po doušcích dovrší, výdech noci, mléčné oka katedrál touhy, tají, když vlci vlají nad vlčata, krysařík dělající ra-ta-ta.

Střevíce ze střev řek poblouzněných v nejtřpytivější jasu kompasu, sami věčným světlem skýtavým, stačí se k lasu, gestem lidským vítavým, krůčkem slovíček živých, sómou viteálů mezi poměrem k bělosti, dne a noci žije, zoubky vypadané, dásní nejkrásnějších, zapálené torzem těl nejvonnějších, z nichž po západech, skví se dech po rtech šíje v nouzi snoubené, symfonie žíhaná, tím douškem chodidel, bez dřeváčků syje.