Deprese

Deprese

Anotace: Jedná se o povídku ze sbírky pěti povídek, kterou chystám. Každá bude vždy zaměřená na jednu nemoc psychiky. Dnes píši o osvobození z deprese.

Sbírka: Rozhodně nás nemine

A je tady další den. Další den po bezesné noci plné strachu. Noční můry mě nepřestávají pronásledovat a já už nenacházím sílu zahnat je. Démoni vycházejí z mého nitra a snaží se mě potopit. Zlomili mě. Naprosto ve všem jsem selhala. Nejsem dost dobrá a oni to vědí. Moc dobře ví, že za všechno můžu já a vyčítají mi to, ale zároveň jsou jediní, kteří mi rozumí. Táhnou mě ke dnu, kde mě na kusy trhají hladoví vlci, ale já jim nedovolím, ať mě zničí.

 

Sedím na tiché verandě a mlčky se dívám do dálky. Obloha je bez jediného mráčku,vítr však vane chladný a palčivý mráz hladí mé bosé nohy. Pří každém nádechu cítím, jak mé plíce vtahují ten ledový vzduch a mám pocit, že se za chvíli roztrhnou. Ještě ale nepříšel správný čas. Kůže pod mou tenkou košilí chladne a nehty se mi nevědomky zarývají hluboko do dřevěného opěradla židle.

 

A je to tady. Už na ni zase myslím.

 

Jaká asi bude?.. Moc zlá?..

 

Třeba se slituje, až uvidí mé bezvládné, vychrtlé tělo. Pochopí, že bolestí mě nemusí trápit, protože jsem na ni zvylá. Dojde jí, že mi tím neublíží. Nevystraší mě to, to rozhodně ne. Už jsem připravená a ona to moc dobře ví.

 

Jsem neklidná, ale nebojím se.

 

Nikde se jí neschovám, a právě to mě těší. Smrt je chladná, avšak spravedlivá. Nesklamala by mě. Zato příroda dokáže být opravdu krutá. V mém těl sílí napětí, ale okolní stromy to na sobě nenechávají znát. Jsou naprosto lhostejné. Tak jako všichni.

 

Cítím to. Už je blízko.

 

Zvedám se ze židle a pomalu našlapuji do jemného sněhového poprašku. Chodidla se do něj okamžitě zabořují a nechávají za sebou stopy. Po celém těle se mi rozlévá zima. Vítr na okamžik přestává foukat, skoro jakoby mě litoval. Dopřává mi poslední chvíle bezvětří, aby ze mě poté vysál veškeré teplo. Přicházím k zábradlí a prsty jemně přejíždím po jeho hladkém povrchu. Nakláním se přes něj a nahlížím dolů...

 

Vidím ji.

 

Pohled na ni mi vyráží dech, ale stále se nepřestávám usmívat. Čekala jsem na ni tak dlouho, a konečně je tady. Natahuji k ní ruku a ona mi na oplátku nastavuje svou dlaň. Je tak ohleduplná. Jsem celá zkřehlá, ale zvládám to. Pomalu stoupám na zmrzlé špičky na nohách a odrážím se. Vnímám pouze uklidňující volnost. Pouštím se zábradlí a padám do její hřejivé, láskyplné náruče.

 

Brzy mé tělo naleznou studené, v krví prosáklém sněhu. Nebude mi pomoci, ale oni pochopí, že mě osvobodila.

Autor Petra Orlová, 18.01.2016
Přečteno 372x
Tipy 1
Poslední tipující: lukassnajdr
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter