Čeho se bojím

Anotace: Příběh není skutečný, ale klidně by se mohl někomu přihodit

   Každý z nás má z něčeho strach. Já se bojím spousty věcí, ale nejvíc se bojím chodit večer někam sama. Budu vám vyprávět, proč mám tak velký strach právě z toho.

   Byl úterní večer a já se zrovna vracela domů z doučování. Ujel mi autobus, a tak jsem se i přes nepříznivé počací vydala domů pěšky. Pršelo. Zachumlaná do mikiny jsem tiše kráčela polní pěšinkou. Zrovna jsem si chtěla dát sluchátka do uší, když jsem za sebou uslyšela tlumené zvuky. Znělo to jako kroky. Na chvíli jsem se zastavila, nadechla se a pokračovala v cestě. Asi to byl vítr, říkala jsem si. Jenže když jsem udělala další krok, uslyšela jsem to znovu. Opět jsem se zastavila a naslouchala. Nic. Ticho. Asi bych se měla přestat dívat na horory, smála jsem se v duchu sama sobě. Už jsem se chtěla znovu vydat na cestu, když se přede mnou objevila tmavá postava muže. Byl celý v černém, nebo mi to tak aspoň v té tmě připadalo.

   "Dej mi všechny své věci!" vykřikl na mě. Neviděla jsem mu do obličeje, ale jeho hlas mi připadal povědomý. Nebyla jsem schopna jediného pohybu, a tak jsem tam jen zaraženě stála. "Udělej, co ti říká, nebo to nedopadne dobře!" ozval se za mnou další hlas. Teď už jsem měla opravdu nahnáno. Chtěla jsem se nějak bránit, ale pak jsem si všimla, že postava přede mnou třímá v levé ruce zavřený kapesní nůž. Lekla jsem se, hodila po něm svoji kabelku a utíkala pryč. Za sebou jsem slyšela smích. Nechtěla jsem se za tím smíchem otáčet a ani zastavovat, ale do někoho jsem vrazila.

   "Klid, je to jen sranda. Chtěli jsme tě trochu vyděsit, ale ne až takhle," řekl a objal mě. Byl to můj starší bratr. "Sranda?!" Vymanila jsem se z bratrova objetí, otočila se a hned jsem pochopila. Byli to jeho spolužáci a s úsměvem na tváři mi podávali moji kabelku. Podívala jsem se na bratra, ale ten se nesmál. Tentokrát to opravdu přehnal. Byla jsem na něj naštvaná, tak jsem si jen vzala své věci a rchlým krokem se vydala domů.

   Pár dní jsem z toho měla šok, ale teď už se tomu jen smějeme. A i když jsem jim to už dávno odpustila, stejně z toho mám noční můry. Přece jen, co kdyby to nebyli oni?