Ten s divnejma kalhotama

Anotace: ...

 Naše setkáni, proběhlo v úterý v jedenáct. Na schůzku jsem přišla pozdě. Kavárna Atlas, byla plná lidí. Katka čekala, zahleděná do notebooku u malého stolku pro dva. Popíjela čerstvou pomerančovou šťávu, kterou ředila s vodou. Objednala jsem si pořádný kotel kávy a pustily jsme se do povídání. 

Tak tady to začalo, v tom malém neútulném světe, v němž si člověk připadá jako figurka z atlasu zvířat. Figurka namáčknuta za sklo velké výkladní skříně. Člověk má trochu pocit, že na druhé straně je pozorovatel, jež čte všechny ty nudné informace o vás. Slečna A – exemplář ze zahraničního chovu, multilingvální býložravec, přirozeně plachá, jednou za rok migruje za účelem vyčerpání přebytečné energie. Trochu nepořádná, hodně chaotická, vysoce výkonná, pobyt ve větších společenstvích snáší dobře. Taková výkladní skříň, v níž není vůbec těžké ztratit se v anonymním davu, protože těch exemplářů je zkrátka a dobře u každého stolku požehnaně.

Říkala jsi, že tady to všechno začalo. Nooo není to zas tak úplně pravda, v očích se ji leskly pobavené jiskřičky.  To se mě každý ptá, a co bylo na začátku… Já říkám, že na začátku všeho byli dinosauři, a pak jsou body na úplným začátku, a pak je další začátek a další začátek a ten poslední začátek byl tady vedle u stolečku. Ukazuje na opuštěný stolek uprostřed kavárny.

Katka je máma tří děti. Když jsem ji porve viděla s těmi třemi mimořádně živými, po všem lezoucími tvory, nemohla jsem se ubránit myšlence, že ta ženská je bohyně. Je mámou, kamarádkou, manželkou, přítelkyni, pravidelnou návštěvnici čajovny a ženou mnohá tváři. S oblibou říká, že sladký je dobrý na nervy. Všechno to vlastně začalo úplně někde jinde než u stolečku v kavárně, i když celkem si dovedu představit jak zapne svou super moc, najde toho nejproblematičtějšího chlapa v místnosti a posadí se na kus řeči. Udělá to s grácií sobě vlastní, nezbytnou špetkou vtíravosti a proklatě přesvědčivým úsměvem. Tenkrát to ovšem začalo jak říká Káťa, na kurzu pedagogického minima. V té době pracovala na přírodovědné stanici. Tak ji cesta zavedla do malého okresního městečka, kde nejlepší sladký najdeš v minicukrárně vedle nemocnice a to je ta jediná přijatelná výmluva pro cestu do oněch míst. Když se vydala na kurz, počítala s tím, že bude jedna z nejstarších. Počítala s tím že bude stará, tomu se člověk neubrání, ale že bude nejaktivnější s tím jaksi nepočítala.

No tohle vede dětí? Kde jsou ti mladí, optimističtí, energičtí a nadějní pedagogové? A jsou vůbec vzhůru nebo spí? Prostě člověk si nemůže bejt jistej, ale asi jsou vzhůru … Maj otevřený oči. Jsou tu dobrovolně, nebo za trest a opravdu … vypadáj strašně…  pomyslela si Káťa, když pohledem zhodnotila nepočetnou skupinku. Byla tam ještě jedná starší ženská kolem čtyřicítky, ta byla jediná živá ve skupině osmnáctiletých spících krasavic, jednoho živého mladého a celé to uzavíral čundrák v divných kalhotách. Při losování do skupinek,  do sebe často naráželi. Měl strašně divný gatě, byly na nich kapsy a zipy, a ty gatě byly dost zajímavý na to aby stálo za to je prozkoumat. Prostě jen tak zjistit co se stane když se rozepne to a tamto.  S takovýma kalhotama by stálo za to strávit večer. Tak vlastně Káťa zabředla rozhovor s jejích majitelem a on byl fakt divnej, moc se s nikým nebavil, odpovědi jen tak bručel. Nic z toho nebylo, ale na příští víkend se dohodli, že tam přespí. Sešli se v osmi lidech, ten živej z Břeclavi, spící vosumnáctky a ten s divnými kalhotami. Břeclavák byl tak živej, že neměl čas. Nemělo smysl se angažovat a pořád ve vzduchu vysely ty divný kalhoty. Noc se vlekla, popíjely a bavily se o vztazích, kuchyni a sexu. Bavila  se s osumnáctkama a říkala si mlč. Mlč a nic neříkej. Proboha hlavně jim nic neříkej. A tak mlčela a rozhodla se jít spát, vydrželo to jen chvíli. Nakonec nikdo kdo jí zná, by nevěřil, že tak snadno se vzdá cíle. Po nějaké té chvilce se Káťa vrátila do místnosti. V krátkých šortkách co končí pod zadkem a s výstřihem co začíná kdesi dole na jihu, musela Katka uhranout toho živýho, mrtvýho a snad i každou ženskou široko daleko. Holt když pánbůh rozdával, dostala přidáno. Pokračovali v rozpravách o sexu, o zkušenostech a zážitcích a i v tomhle pevně věřím, že má stále na vrch nade mnou a nad většinou těch kolem. Takové to laškování o trojce a možnosti opakování, o tom a o onom. Povídala o tom jak to máj doma a on, ten divnej, seděl a nic neříkal. Jenže mlčeti není zlato. A co ty na to? Zeptala se Káťa. Neříkám nic, asi si půjdu dát studenou sprchu a pak se trochu vyspím. Zahlásil a vstal ze své židle. Řekla mu že jsou  i lepší způsoby než sprcha. Pomlčel, zatvářil se divně a odešel. No a ráno? Ráno k němu přišla, a řekla, že se s ním dobře povídalo, že by ho ráda někdy viděla, že prostě nevím co, bla bla bla a kecy prndy. Přeci jen si o něčem málo povídali, o seriálech a vůbec,  měl zajímavé postřehy. A takže ji napadlo pozvat ho někam…

Bylo to někdy v Únoru, ona sbírala pytlíky od čaje na tvoření a mezi tím vším našla lístky s kontakty, a napsala mu mail, jestli nejsou jeho. On na to, že ne. Tak  si začali psát, a on byl fakt takovej ušláplej a divnej. Po čtrnáctí dnech,  si dali sraz právě tady a ona mu řekla, že na tohle rande si teda dám panáka a on, že je to dobrý nápad. Nějak simultánně usoudili, že jeden nebude zdaleka stačit a tak  se sešli oba velmi kvalitně přiopilí. On aby mohl mluvit, ona aby mohla mluvit… In vino veritas …

Po příchodu jsem ho chytla ze zadu za rameno, lekl se a povyskočil. Byl dost opilý aby musel zůstat sedět a tak jsme oba mluvili a postupně střízlivěli a to bylo dobře, intenzita komunikace narůstala a divný pocit, který jsem nemohla identifikovat a nevycházel z opilosti stále nemizel. Co to kurník jenom je? Bavili jsme se o filmech a já se zasnila, že bych si lehla a koukala se na film. A pak si pamatuju, že platíme a je to krásný a nekomplikovaný a votevřem dveře pokoje a já se ptám ty seš věřící??? Neřekl na to nic, prostě vůbec, ale vůbec nic. Po filmu jsme se pohádali o tom kdo spí na zemi a já vyhrála. Ráno jsem se ve vší počestnosti vydala za manželem a dětmi a dali jsme si další rande, tentokrát v čajovně. Tam mi nakonec řekl, že je katolík a já myslela, že mě vomejou a odnesou a vůbec. Nevím jak se to stalo, měla jsem kamaráda katolíka na antidepresivech, rukou nevzitýho, nepolibenýho že možná vypadá na šestadvacet ale, že je mu šestatřicet. A už jsem věděla, že je průser a že je pozdě, že už mi na něm záleží. Za týden jsem se sešla s Mumem a jeho přítelkyni, říkám, že potřebuju poradit a on že povídej. Mně se podařilo, že mám kamaráda …. On něco chlastá? … ale nechlastá, říkám má sebevražedný sklony. Tak ho pustily z kriminálu? Ale neee… Utekl od manželky …  furt se smáli a nadhazovali možnosti . Neutekl vod manželky, je katolík. Mumovi se naskládali vrásky jako slušnýmu bernardýnovi, vážně se na mě podíval a řekl uteč. Jenže už bylo pozdě. Tak jsem se teda dostala do Atlasu. Naše schůzky se konaly každý pondělí, kávu a panáky jsme prokládali filmy u něj doma a celý to bylo zpestřeno účinky antidepresiv, které zaručovali stejnou prostořekost jakož i amnesií v době od osmé do deváté hodiny. Tak jsem se dozvídala věci, který člověk vědět nemá, který snad ani vědět nechce. Psali jsme si sáhodlouhý emaily o tom jak to má, o víře a jak to funguje s tím Bohem a vo vztazích s lidmi, zkrátka neuvěřitelný věci.  A tak to sklouzlo do podivně skvělých kolejí otevřenosti, kdy se den dělil na chvíle v čajovně a večery u filmů, ráno se pak společně vydávali  koupat se na Ponávku. Dva nevinné měsíce zbožného katolíka a necudné nemravy, dva měsíce dávání a přijímání. Učit se respektovat cizí hranice, to není jen tak, obzvlášť když jste se narodili v hate free zóně a váš život je jedná velká humanitární mise. A on nebyl uprchlík a ani tak nežádal o azyl, on byl prostě klasicky nešťastný na doživotí ve své vlastní Severní Koreji. Vyhladovělý až na kost a přesto odmítající steak na svém talíři. Že podat si ruku, není smrtelný hřích a je to naprosto nevinná praktika, to odmítal pochopit. Já bych to nevinně nebral, zahlásil pokaždé. No a tak mohl byt vlastně rád, že s Katkou strávil hlavně zimu, že to jaro mělo rychlý spád, protože srpen by strávil jistě v mrazáku. Ono to není jednoduché, být cudný, dospělý a s Káťou po svém boku.

Už jsem jednu sprchu měl, zahlásil když na něj položila ruku večer u filmu. No tak si dáš další odpověděla spokojeně, jako když se nechumelí. Asi jsem mu to nedělala o moc snazší, poznamenala zamyšleně. Dovedeš si představit jaký peklo má takovej chlap v hlavě? Byl nepolíbenej, nepolíbenej, nepolíbenej. Před patnácti lety objal kamarádku a ještě se z toho nevzpamatoval. Trpěl jako zvíře, ale byl tak strašně zbožnej. A pak přišel bratr Nehemiáš a pravidelná setkání Beta skupiny u kapucínů. Setkání v úzkém kruhu s rozpravou nad Bibli, on a další věřící a ona. Na setkání se vybavila kříšťálem na krk, to aby bylo jasné: já tedy ne, přátele.

Nad věcmi na kterých nám opravdu záleží moc nepřemýšlíme, takové situace prostě prožíváme, s lidmi na kterých nám záleží. Užíváme si a hrneme se do zcela neuvěřitelných situací, které v jiném kontextu by nedávali žádný smysl. Pak přijde klasický rýpal, takový přichází vždy když se člověk dobře baví, když je příliš spokojený a zaměřený na cíl, vyrovnaný a zabraný do děje. Rýpal se tváří jakože nic, načež začne být nepříjemnou osinou v zadku, toho kdo si nedá pozor  a posadí se dost blízko. Tak se stalo, že ten v divných  kalhotách a ta s křišťálem na krku posadili se do celé kopy osin v kapucínské kapli. Že byla žena,  a že byla vdaná, že trávila čas s jiným mužem bylo dostatečným cílem pro všechny puritánské zadky kolem dokola.

Diskuse se netáhnou věčně, mívají dynamiku, spád. Diskuse mezi silně věřícími a racionálními lidmi naráží v bodě a žili šťastně až do smrti. Má babička je ortodoxní křesťanka, a pro takové žádné šťastně až do smrti neplatí. Babička chce trpět, v zásadě trpět musí. Čte neskutečné množství žalmů, drží půst okolo tři sta dnů v roce a pravidelně chodí ke zpovědi. Pamatuje na svůj hřích, nečistotu a zkažené myšlenky, a to je v jednom manželství od svých osmnácti a vychovala dceru a vnučku. Nikdy nekouřila, nepila a vždy chodila spát před desátou. Pro takové lidi platí žili šťastně až po smrti, až na to že před tím musí počkat na z mrtvých vstání, a taky trpět v nynějším životě. Oproti tomu, lidé racionálně smýšlející mezi něž řadím i Káťu, sebe a další spoustu osob se snaží žít šťastně už před velkým finále. Kdyby se mě někdo zeptal jaký je recept na štěstí, řeknu nikdy se nepři s katolíkem ani s pravoslavným. To nemůžeš vyhrát. Nikdo se mě neptal ani Káťa, v té době jsem ji ostatně neznala. Své pře ale nevyhrála. Ten v kalhotách si je jednoduše nechal, nechal si  i  víru a jistou dávkou zarputilého odolávání lidskému kontaktu.