549

Uteč, když to dokážeš. Když je ještě kam.

 

 

Já už nemůžu.

 

 

Čtyři stěny a život na vlásku. Nezáleží, nesejde, není. Ta bolest už je víc, než dokážu snést. Přerostla mě a stala se mojí pevnou součástí. Natrvalo. A roste dál. Jako dítě, které nikdy nebudu mít. Požírá zevnitř. Den po dni.

 

 

V hlavě mi šumí les. Z postele vidím nebe. A vrcholky stromů. V noci se kývou ve větru. Někdy, když prší, nechám si otevřené okno, aby mi pár kapek spadlo i na obličej.

 

 

Nikdy mě nepochopí. Dělám špatné věci v dobré víře. Ničím se a vím o tom. Už se nepřesvědčuju, že to je vlastně dobře.

 

 

Je to tak, jak to mělo být. Tenhle svět pro mě není. Ani žádnej jinej. Jsem zavřená uvnitř sebe samotné a nedokážu vyjít ven.

 

 

Jsem zklamání a všechny marné naděje. Rána pod pás, když to nejmíň čekáš.

 

 

Strašně to bolí a já si to zasloužím. Už žádná slova, žádné věty, písmena.

 

 

Už nemůžu.

 

 

Panebože, co teď?

 

 

Co teď.