Když láska mateřská bolí

Anotace: Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti.

"Tak, paní Nováková, jsou dvě možnosti: buď si u nás chvíli poležíte nebo vás pustíme domů, ale pouze s tím, že se o vás bude někdo starat. Minimálně dva týdny žádných prací, žádné zvedání nákupů, praní, žehlení, nikam nechodit ... prostě vůbec nic. Jen takový relax - dovolená, slibujete ? A taky hodně odpočívat !!! Máte někoho, kdo se o to vaše zvířectvo a o vás postará ?" " Jasně, pane doktore, vždyť mám dvě dospělé děti, ne ? "

V ten moment mi ale bylo jasné, že zas tak úplně jasné to není. Starší dcera zrovna odjela na týdenní dovolenou a syn ? Ten má tisíc jiných zájmů, než být doma. Celý rok rozlítaný, pořád samá "akce", plno kamarádů ... zvlášť od té doby, co si našel slušně placenou práci, mu kamarádů nějak podezřele přibylo.
Ale býval to hodný kluk, spíš takový mamánek, o mámu se bál, nedal by mi ublížit. Určitě mi ten týden pomůže, pokud nebude v práci. Pravdou je, že se trošku změnil a už to nebývá vždy úplně bez problémů. Ale vzpomínám si, že když jsme spolu dřív bývávali sami, že to bylo fajn. Hrávali jsme Člověče, koukali na filmy, uvařili si něco dobrého a nebo, a to hodně často, jsme se sbalili a jeli se někam podívat. To bývalo skvělé !

Já vím, že už to není malý kluk, ale tak snad ten týden, než se vrátí dcera ..... vždyť jindy si užije zábavy s kamarády víc než dost.

Vzala jsem tedy telefon a vytočila číslo, které jako jediné znám zpaměti: "Noo, čau", ozvalo se na druhé straně, "vypralas mi hadry na zítra do práce ? Měl jsem to v tašce u postele ?!" "Ano, Péťo, máš to nachystané, můžeš si to zítra vzít s sebou. A prosím tě, kdy dnes přijedeš?" "Nevím ještě, je to důležitý?" "Jo, je, chtěla jsem ti něco říct, ale až doma." "Ježišmárja, tak když jsi to už nakousla, tak to řekni, ne? " Ve stručnosti jsem mu tedy vysvětlila situaci a požádala ho o drobnou výpomoc v následujícím týdnu. "Ale já jsem zítra a pozítří v práci, to si mám vzít jako volno?" "Néé, to nemusíš. Chodíš na osm, tak stačí, když ráno vždycky nakrmíš králíky a zaliješ zahradu." Místo odpovědi jsem slyšela jen mlasknutí a po něm jen hluchý telefon. Bylo třičtvrtě na 4 odpoledne.

Samota a obavy ze zklamání protahují hodiny na nekonečně dlouhý čas. Tak snad přijede ! ... problesklo mi nejednou hlavou a v myšlenkách se mi okamžitě vybavily jeho momenty ve školce a škole .... Maminko, prosím, neposílej mě už do té školy, já chci být jen s tebou :( .... Teď bych chtěla být já s ním. Ne, že bych se sama bála, ale abych věděla, že je to opravdu pořád ten kluk, co mu na mámě záleželo.
Ze samého přemýšlení jsem usnula.

Vzbudila jsem se až kňučením naší labradorky Dáji, kterou si syn před třemi lety koupil a na kterou poslední 3 roky nemá vůbec čas .... nebo náladu ? Možná oboje ... Dája se domáhala venčení, syn stále nikde .... tak zkusím mu napsat na FB. Bylo 22.52 ... Přišla odpověď: "Příjdu za hodinu!" ....... To už mi bude ale houby platné. Vzala jsem psa, vodítko a šla s ním ven. Už před barákem jsem cítila, že doktor měl pravdu. Už nemůžu. Dája jakoby mě vyslechla, vyčůrala se hned u baráku a tak jsme šly hned zas domů. Je mi ji líto, tak ráda chodí na procházky.... Kdy s ní byl syn vlastně naposledy ? Ani nevím, odhadla bych to tak na 2-3 měsíce tomu nazpět. Do hlavy se mi vkrádají samé negativní myšlenky. Vždyť ho opravdu už nic nezajímá. Jen jeho vlastní pohodlí, toho si dopřává víc než je zdrávo.

Ulehám do postele ... V zámku konečně zarachotí klíče. "Co jsi mi to říkala do toho telefonu ? Ty jsi nemocná ?" Ujistila jsem ho, že nemocná v podstatě ne, ale týden bych potřebovala jeho pomoc. "No ale já jdu zítra na osm a chci se trochu vyspat!"

Ráno v půl sedmé jsem budila synka. Efekt to mělo až za 5 minut sedm, kdy se začal shánět po tom oblečení do práce. "Prosím tě,m Péťo, dáš těm králíkům a zaliješ tu zahradu, ať nemusím se tahat s vodou?" Následovala odpověď, na kterou nikdy nezapomenu: "Já jdu ale do práce, já se tu nebudu celý den válet, jak ty !!"
Slzy se mi draly do očí a protože vím, že on to nemá rád, snažila jsem se to potlačit. Nešlo to, brečela jsem jako malá holka. Lítostí a zklamáním ..... "To je směšný, jak tu brečíš, to snad ani není normální! Víš, co? Užij si to tady!"
Vzal tašku vypraných montérek, prásk dveřmi tak, že vypadla i klika a odjel ....

Tak si to tedy užívám a přemýšlím, kde se stala chyba. Asi se nikdy nic nemá přehánět, ani ta láska mateřská.