Oduševnělý rozhovor

Anotace: ze života :)

Jednou jsem šel takhle pozdě domů.
Bylo to asi tak před třiceti kily.
Všude tma, měsíc v hajzu, a v ulici svítila jenom jedna lampa.
Sousedovic pes úpěnlivě volal o pomoc.
Držel se mříží se šíleným výrazem v očích.
Fakt, ta němá tvář na mě promluvila!
Zoufale!
Měla prostě hlad, a hlad podněcuje strach…
Tak jsem mu dal buřta, jen tak, skrz plot. Zrovna jsem měl s sebou špekáčky…, dva.
Poděkoval mi, když se trošku uklidnil a pustil mou nohavici.
Ale je fakt, že si už z toho našeho rozhovoru moc nepamatuju.
Jediný, co vím přesně je, že za mě celou tu dobu mluvily hlavně ty dvě promile.