Přítomná minulost

Přítomná minulost

Anotace: Příběh všedních dní

 

Stíny minulosti nás jednou za čas rádi navštíví. Bez ohledu na to, jak důkladně za nimi zamkneme dveře. Dávní kostlivci je dokáží otevřít a přiložit nám dýku k hrdlu. Jejich šepot jsem po dlouhé době zaslechla díky nařízení omezeného pohybu osob.

„Jestli budeme i tento víkend zavření v bytě, zblázním se. Zajeďme si aspoň k lesu, kde nikdo není. Určitě znáš nějaké místo.“ Partner na to kápl. Znala jsem takové lesy moc dobře. Nikdy předtím jsem ho tam nevzala. Přítel na mě upíral zoufalý pohled. Home office snášel hůř než já.

„Tak dobře, řídím,“ odfrkla jsem s předstíranou lehkostí.

Osamělých lesních cest, je mnoho. Přesto mě dávný reflex donutil vjet do vesnice. Zahnula jsem do malebné uličky a zaparkovala až na jejím konci u posledního domu. Dál pokračoval jen potok a polní cesta k lesu. Ulice, na které jindy štěbetaly děti, zela prázdnotou. Apokalypsa se nevyhnula ani vesničkám Vysočiny. Ulice mohla být prázdná, já na ni však spatřila duchy minulosti. Viděla jsem sebe, kráčejíc polní cestou k lesu. Kolem mě skákala černá fenka Nelly. Mohutné vlčí tlapy samou radostí rozvířily prach. Všechno to bylo zpět. Kam až mám dávné city pohřbít, aby si mě nenašly? To já jsem přeci v naší rodině vždycky ta silná. To já jsem mámu donutila odsud odejít…

Příjezdovou cestu stále pokrýval štěrk. Nic se nezměnilo. Skoro jsem viděla, jak po ní kráčí můj první kluk. Zvuk kroků po štěrku mi vždy prozradil, že už čeká před bránou. Jako bych znovu cítila vůni čokoládového Axe. Minulost zavířila a průhledné otisky lidí, které jsem dřív znala, míjely mé současné já. Ploužily se tam a zpět po NAŠÍ příjezdové cestě. Druhý kluk, nejlepší kamarádka. Sousedka, která si jde půjčit mouku. Moje sedmnáctiletá maličkost ospale se vracející ze zábavy. Líčka ještě rozpálená tancem a letními polibky. Mohu považovat za štěstí, že se mě nezeptala, kolika z našich snů už jsem dosáhla. Nejspíš bych odpovědí pěkně rozvířila její vášnivou krev. Tloukla by do mě hubenýma rukama a křičela, že jsem ji zradila.

„Kde to jsme?“ Partner mě objal kolem ramen a duchové zmizeli.
„Vidíš ten dům na konci štěrkové cesty? Dřív jsem v něm bydlela.“ Přítel uznale hvízdl a vydal se po cestě k domu. Během chvilky překonal vzdálenost, kterou moje vlastní nohy odmítaly.
„Je to soukromý pozemek,“ protestovala jsem.

Dům zel prázdnotou, nikdo nejspíš nebyl doma. Pohledem jsem hladila bílou omítku a hnědé okenní rámy. Byl to vysněný dům mých rodičů. Zdi, které můj otec postavil, skrývaly naději a prokletí zároveň. Červená střecha halila lásku i nenávist. Radost i zklamání. Odvahu i strach. Pak jsem to zaslechla. Lehké zamňoukání. Z pod plotu se protáhlo pružné černé tělíčko a upřelo na nás žluté oči.

„Ty žiješ?!“ vypískla jsem příliš nahlas. Kocourek Mikeš, stejný, jak jsem si ho pamatovala se nechal pohladit. Tvorečka k nám kdysi porodila sousedova kočka. Nemocná, slabá a zanedbaná se rozhodla přivést život třech koťat rovnou k našim dveřím. Důvěřovala nám a my ji nezklamali. Když bylo nutné dům prodat, sehnali jsme kupce, který si rád nechal i naše kočky.

Poslední zámek na mém srdci se s cvaknutím otevřel a spustil slaný potůček na tváři. Slzy však uvolnily stisk stínů na hrdle. Uvědomila jsem si, že nemohu počítat špatné kroky, dokud ty dobré převažují. Mohla bych té vznětlivé sedmnáctileté dívce vyhubovat. Říci jí, že za to, kde jsem, mohou i její rozhodnutí. Přesto bych to neudělala. Neodradila bych ji ani od jediné chyby, kterou se v průběhu života chystá udělat. Díky nim totiž objeví pravé hluboké hodnoty. Objeví sebe.

Obrátila jsem se k příteli, který taktně čekal opodál. Vzali jsme se za ruce a konečně vyšli směrem k lesu. Dívku s černým psem a jiskrou v oku jsem zahlédla ještě na okamžik. Nakonec zmizela v prachu polní cesty a já za ní znovu zavřela dveře. Tentokrát jsem je však nechala odemčené.

Autor Miss_Rosa, 02.04.2020
Přečteno 48x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter