Opičák

Vraz svoje klíny mezi moje stehna.
Jsi moje spása.
Moje rudá sedma.
Moje madona.
I maria panna.


Dřív to tak bylo.
Duševní ztroskotání bylo běžně.
Bylo to moje jméno.
Moje schopnost řešit problémy.
Zapálit hromadu citů.
Oknem prohodit den.
A pak se zabalit jako koťátko.


Nikdo tu nikdy skutečné není.
A snění.
Nechceme už.
Bolí.
Kape z něj krev.
Pot a slzy.


A smích
Je pravý a přesto tak plochý.
Jako neděle.
Pustá a prázdná.
Ležet na zádech a vzdychat.
Už tolik nebolí.
Není s kým bolet.
Ani vybít se není kde.


Emoce na dně.
Nehoří.
Doutnaji.
Staré dny.
Slovníky.
Mluvit jako kniha.
A už nikdy nezahořet.
Nenenávidět.
Nenemilovat.
Necejtit nic.
Nic a nic.
A ticho jako v hrobě.


Chtěla jsem na pár minut být s někým.
Dovolit si být s někým.
A tys tu nebyl.
Chtěla jsem rýpat nehty,
Vztekat se jako dítě.
Kopat kolem sebe se zlomyslnou radostí.
A tys tu nebyl.
Chtěla jsem malovat až do rána.
Nemyslet na bolest.
Dívat se do stropu s nohama nahoře.
A tys tu už nikdy nebyl.



A nikdo tu nikdy doopravdy není.
Bolí to dál.
Tak to vydrž.
Sám.