Život s echoláliemi

Anotace: Omluva pro paní asistentku a (snad) pobavení pro ostatní :)

Echolálie. Podle slovníku cizích slov chorobné opakování slyšeného. Stručné a jasné. Akorát… jak už se tak říká, suchá je teorie a zelený strom života. A tak náš život s echoláliemi je samozřejmě mnohem pestřejší.

Echoláluje, nebo jak z toho vytvořit sloveso, můj syn. Už je to pár let, několik tisíc dnů a desetitisíce hodin, protože… zkrátka on tu pusu nezavře. Sotva ráno zvedne víčka už mele, a přestane až když mu ta víčka večer zase zaklapnou. V noci zase vykládá manžel, takže u nás prostě nemáte chvilku pokoj, ale to je zase jiná historie. Vraťme se k echoláliím.

Jakmile někoho takového ve svém okolí máte, nastanou zákonitě minimálně dvě věci. Za prvé, si začnete dávat pozor na to, co před takovým člověkem říkáte, a hlavně, na co ho necháte koukat – v televizi, na internetu, všude. Protože, samozřejmě, nejlépe se chytají reklamy a hlášky. No, a druhá věc, která přijde časem, je to, že to mlácení prázdné slámy přestanete poslouchat. To ve svém důsledku vede k tomu, že za prvé nechápete, proč se na vás lidi dívají, a za druhé, což je mnohem horší, vám unikne okamžik, kdy ta opakovaná fráze vlastně zapadne do dění kolem a vy na ni správně nezareagujete. Ovšem zůstaňme u odlehčené první varianty.

Můj syn echoláluje zvesela a nechává toho jenom proto, aby proud vět přerušil něčím, čemu, asi nepřesně, říkám vokalizování. Zkrátka intonuje různé hlásky. Případně napodobuje zvuky různých domácích spotřebičů. A tak se mi už několikrát stalo, že jsem volala do bytu na zbytek rodiny, ať už vypnou ten vysavač, vyndají jídlo z mikrovlnky, protože pořád pípá, anebo jsem na ulici marně hledala blížící se vůz. Ano – všechno můj syn a jeho dokonalý hlas i zvukový repertoár. Leč tyhle radosti postupně ustupují zmiňovaným echoláliím, tedy plnohodnotným větám, souvětím a celým pasážím.

Jak už jsem zmínila, člověk si dává pozor, co do zvukového prostředí domácnosti pustí. Jenže ať se snažíte, jak chcete, trapasům se nevyhnete. Někdy je to celkem v klidu, když jedete kolem zeleného obluďáka z jedné známé firmy a syn na celou tramvaj v dokonalém napodobení intonace zahlásí patřičnou reklamu. Jindy se tramvaj třeba i vzdělá, když jim odrecituje výčet zvířat českých lesů, a to jak jmen rodových, tak druhových. Anebo zavzpomínají na dětství, když jim syn odříká pohádky O Pejskovi a kočičce od J. Čapka pěkně v přednesu pana Högera. Pravda, možná je pro okolí poněkud matoucí, že ty pohádky říká všechny najednou, ale co už, to není moje věc, jak dobré všeobecné vzdělání, a tudíž schopnost zorientovat se v synově projevu, spolucestující mají. Příkladů, kdy syn mate svým projevem bych měla stovky, ale nebudu vás trápit.

Přejdu rovnou k situaci číslo dvě, a tou je děs a hrůza, která vás jímá z představy, že určitou hlášku zahlásí v nevhodnou dobu. Pro mě se jedná o věty z jedné hry od Michala: „Tohle je kruhový objezd, jel jsi v protisměru. Červená, jak to, že jsi nezastavil? Zpomal, překračuješ rychlost.“ Asi vám už došlo, že teror ve mně vzbuzuje strach, že tohle začne syn hlásit v okamžiku, kdy nás bude kontrolovat dopravní policie. Jak tohle budu já, ale hlavně manžel, vysvětlovat… to nevím.

No, a samozřejmě, jak už jste asi čekali. Poslední, nejvíc adrenalinová, situace je ta, když syn svou větu zahlásí v okamžiku, kdy si jí protistrana vztáhne na sebe. Za všechny mi dovolte uvést tu poslední. Stala se minulý týden. Jeli jsme se synem zase na cvičení autistů s Kompasem, kam přišla na záskok jiná asistentka. Velmi mile syna pozdravila, zeptala se ho, jak se jmenuje, na což jí odpověděl neslyšitelným šeptem (ale i to byl pro nás úspěch). Zato však nahlas a zřetelně zahlásil: „Co to s tebou je? Vždyť ti kape z huby pěna.“ Stále ještě ovíněna nadšením z toho, že syn odpověděl na dotaz, jak se jmenuje, dokonce jménem i příjmením, jsem tuhle hlášku bez významu ignorovala. Tedy, jen do té doby, než mu paní asistentka začala odpovídat: „Nojo, já se ti omlouvám, já mám bonbon.“ A začala si otírat ústa. Teprve nyní se rozezněl můj vnitřní alarm a já jsem zběsile začala paní uklidňovat, že daná věta neměla vůbec žádný význam. Paní byla naštěstí znalá, a tak se na nás neurazila, a cvičení proběhlo k synově naprosté spokojenosti, soudě podle jeho nadšeného úsměvu posléze. No a já?

Já se tímto paní asistence ještě jednou omlouvám a znovu zdůrazňuji, že jí žádná pěna od úst nešla, že za to všechno může Pejsek, který snědl mýdlo, které Kočička připravila na mytí podlahy a které mu pak v ústech napěnilo. Zatracenej Čapek!