Udavač Jirka

Anotace: Vzpomínka na dobu dávno minulou, kdy ještě kluci chodili na řemesla a docházelo i k veselým příhodám.

Sbírka: Pohledy z dálky

Psal se tehdy osmičkový rok a měl ty osmy dvě. Bylo to koncem února 1988, když jsem chodil již druhým rokem na učiliště v malém jihočeském městě. Učňák měl řečeno dnešní terminologií dvě divize. Jednu ryze chlapeckou, tedy s obory pro klukovská řemesla a menší dívčí, pro holky učící se na tkadleny a přadleny, neboť v onom městě fungovala známá textilka. Nemusím snad ani připomínat, že už dávno zmizela z povrchu zemského a na chlapeckém učilišti nyní dávají přednost spíše automechanikům a autotronikům. O zedničinu, tesařinu a malířinu zájem nemají ani žáci ani rodiče.

Ale vraťme se k přelomu února a března. Jezdili jsme do okresního města zdít příčky na budovu nově stavěného dětského oddělení nemocnice. Hezky ráno společně s chlapy místního OSP jejich podnikovým autobusem. S nimi jel parťák, s námi mistři odborného výcviku. Po celý týden jsme se lopotili ve stresu a za pokřikování mistra přezdívaného Škopek, který chodil po stavbě s latí a vykřikoval na jednotlivé zdící dvojice kluků své oblíbené heslo: " Čistota zdiva, čistota zdiva.." Tu práci jsme dělali prvně a nešlo nám to moc rychle, druhý mistr Karel hrající roli hodného policajta, měl zase svůj výrok: "Fofr, fofr.."

Nakonec jsme zadaný úkol splnili a v pátek v poledne se vrátili opět na naši původní stavbu, přístavbu obchodního učiliště. Já to přijal s úlevou, protože už jsem tuto akci znal a zde nás od pondělí čekaly vnitřní omítky, které já i většina spolužáků prováděla raději. Radostný pocit však netrval dlouho.

Nechal si mě zavolat mistr zvaný Láďa. Dvaatřicetiletý chlápek delších rozevlátých vlasů s prvním náznakem postupujících čelních koutů. Seděl v dočasné ubikaci v již hotové části objektu a tradičně se tvářil jak pán světa. Ale již při prvním pohledu bylo znát, že je krajně rozezlený. Vybafl na mne zcela bez příkras naštvaným hlasem: " Hele, frajere, prej skládáš o mne básničky.." " To bude asi nějaký omyl..", odpovídám koktavě a přiškrceným hlasem. " Nekecej a neser mě. Vím to moc dobře, vymejšlíš, že chlastám pivo." V tu chvíli mi bylo jasné, že se k němu donesl slogan, který jsem hloupě pronesl před kluky ze třídy minuký týden. " Světlý ležák teplický, vyzunk Láďa Rosický". Sbíral jsem totiž pivní etikety a do sbírky mi nově přibyly i ukázky tohoto už tehdy zrušeného pivovaru.

Zřejmě jeden z mistrových miláčků a oblíbenců, spolužák Jirka se chtěl zavděčit a udal mě. Dostával totiž od Ládi vždy lepší práci. Rovné úseky zdí k omítání, nikdy nemusel tahat těžké lešenářské kozy, uměl se s falešným úsměvem vlísat do mistrovy přízně. Přiznávám, odborný výcvik uměl lépe jak já a i z toho důvodu musel být oblíbenější u mistrů. Žalovat však tohle nemusel. Pravdou však také bylo, že alkoholické excesy mistra Ládi se stávaly častějšími a častějšími.

" Tak co mi k tomu řekneš, smolíčku..? ", hartusil i nadále. Naštvaně odpovídám: " Tam není nic, že chlastáte a pivovar Teplice už stejně dávno zavřeli. " " To je mi jedno, jak to zní. Ty si děláš srandu z mistra výcviku, to tě bude stát vyhazov ze školy, jestli ještě něco podobného uslyším. Vypadni a dej si pozor, chlapečku.."

Vymotal jsem se z areálu stavby a šel pomalu na autobusové nádraží. Ani jíst mi doma nechutnalo. Večer se stavím za kamarádem také sběratelem z vesnice a vyprávím mu svojí dnešní příhodu. Kámoš měl jít za měsíc na vojnu a ještě nedávno i on patřil mezi svěřence našeho učiliště. Řekl mi: " Neboj, to bude dobrý, půjdu po neděli k Láďovi a řeknu mu, že jde o omyl a že jsem to složil já. Snad ti dá pokoj, mě už nic udělat nemůže"

Přineslo mi to trochu klidu, ale výsledek se nekonal. Asi za týden mi kámoš sdělil: " Tak nic moc, víš co mi ten blbec řekl? Ať prý nekecám a že moc dobře ví, kdo to složil. Prý někdo, kdo má v hlavě mozek a kdo má přehled a ne jako já, kdo má vychlastáno. Takže je to na tobě, jak to uhraješ.."

Moje pozice na učilišti naštěstí ohrožena nebyla, vyhodit si mě mistr Láďa nedovolil. Situace se uklidnila a vyšuměla. Svůj díl vynadání jsem dostal a už jsme se k tomu nikdy nevraceli. Jenom pachuť zůstala a pocit, proč to spolužák Jirka vlastně udal. A byl to doopravdy on?