Příběh sedmi měsíců

Anotace: Zamyšlení o tom, jak nelze proud času předstihnout a jak si život umí brát zpět to, co možná někdy daroval

Sbírka: Pohledy z dálky

Nejsem sympatizantem různých spikleneckých a dezinformačních teorií. Snažím se vše reálně vnímat s nadhledem a vlastním názorem. Ale přesto věřím, že ne vše musí být hned jasné a logicky vysvětlitelné. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. Zvláště za dlouhých večerů si uvědomuji, že i já jsem se možná v takovém podivném vývoji času ocitl. Nebo to opravdu vše byla jen náhoda?

Roku 1992 jsem byl propuštěn z výkonu vojenské služby o sedm měsíců dříve. Sloužilo se tehdy rok a půl. V popřevratovém kvasu si vojenští pánové všimli, že nesplňuji zdravotním stavem zraku podmínky příslušníka strážního útvaru a rovněž rodinné důvody nejsou doma optimální, tak mne pustili po patřičně podrobném přezkumu domů. Odborně se to nazývalo trvalá dovolená. Měl jsem samozřejmě velkou radost a tak místo v září jsem byl doma již posledního února. Nastoupil jsem do svého předvojnového zaměstnání a pokračoval v odpracovávání svého závazku za vyučení v jistém okresním stavebním podniku. Dřívějším návratem jsem si samozřejmě vydělal nějaké peníze, i když výdělky tehdy byly na zcela jiné úrovni. Ale výplata to přeci jen nějaká byla ve srovnání s vojenským žoldem pro vojíny činícím tenkrát měsíčně 190 Kčs.
Začal jsem žít běžný civilní život se vším co k tomu patří. Se starostmi i slastmi. Ale copak má člověk ve dvaceti opravdové starosti? Dalo by se říci, že jsem získal náskok před vlastním životem, náskok ve své knize osudu, jako kdybych přeskočil několik listů, které by byly napsány jinak, pokud bych se domů vrátil až v září. Pokládám si někdy otázku, zda to být tak opravdu mělo a jestli jsem tím náskokem nějak nezměnil svou stopu v čase.

Uběhly další a další léta. Stihl jsem vyřešit závazek vyučení, změnit zaměstnavatele, doplnit středoškolské vzdělání, oženit se a a založit rodinu. Přišel rok 2003. Smolný rok od samého počátku. Nejprve na jaře maminka prodělala složitou operaci a v srpnu se těžce rozstonal i otec. Jeho diagnózu nemohli odhalit, stav se horšil a horšil. A já, rovněž v srpnu, spadl z malé výšky na zadek a zlomil si páteř s následným poškozením míchy v bederní oblasti. Z baráku na vesnici tím odešli dva chlapi brzy po sobě. A doma zůstala manželka, patnáctiměsíční dcera a stará mamka.

No a zde začíná ona časová podivnost. Měsíc jsem pobýval v brněnské úrazovce a poté půl roku v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Dohromady sedm měsíců z domova. Sedm měsíců, které jsem získal dřívějším návratem z vojny zmizelo jak pára nad hrncem a já je nyní prožil v těchto dvou léčebných zařízeních. Znovu se někdy ptám, zda to byla pouhá náhoda nebo něco, co mělo vymazat ten náskok darovaný tehdy v dvaadevadesátém roce. Dá se kniha osudu předhonit? To co jsem získal na penězích se rozplynulo tímto těžkým zraněním. Neměly se ty mé listy života psát jinak? Nepřeskočil jsem příliš mnoho? To jsou otázky na které možná jednou odpověď dostanu. Ať to bude u nebeské či pekelné brány.