Happy Day

Dnes mám takový svůj happy day. Nic nemusím. Vůbec nic, jen se rozmazlovat. Už si ani nepamatuju, kdy jsem měla takový den naposledy.

Vylezu z postele, dám si svou oblíbenou kávu, hodím nohy na stůl a zapálím si cigáro. No není ten život báječný! Chvilku si tak lebedím a pak se jdu zkrášlit na ven. Musím říct, že mi to už po ránu sluší, což se tak často nestává. Žádné oteklé oči, žádné kruhy pod očima, prostě ve svém věku ještě šťabajzna k nakousnutí.

Hodím na sebe šaty, ještě vybrat boty a kabelu. Ze zrcadla se na mě kouká ženská k světu, i když těch kil by mohlo být o něco míň… ale čert je vem.

Zabouchnu, zamknu a vyrazím do světa. Žádný plán ještě nemám, ale ono se určitě něco najde. V metru si nasadím sluchátka. Potřebuji od sebe oddělit ten vnější chaos. Bože, jak já nesnáším tu hromadnou dopravu.

No nic, dnes si s tím opravdu nebudu lámat hlavu. Pustím si své oblíbené rádio Otvoreni a ponořím se do své krásné nálady.

„Tady centrální mozek lidstva, centrální mozek lidstva…“

Co to je? Asi reklama. Počkej, to byl nějaký seriál z osmdesátek, ne? Návštěvníci? Aha, reklama…

Počkej, já ale poslouchám chorvatské rádio, tak proč to mluví česky?

„Tady centrální mozek lidstva. Byla jste vybrána.“

Cože? Co to je za nesmysl?

„Byla jste vybrána. Každý si bude moci přečíst vaše myšlenky.“

Cuknu sebou. Co to je za kravinu? Rychle vytahuji telefon a snažím se pustit něco jiného. Hlas ve sluchátkách ale nejde vypnout. Vytrhnu si sluchátka z uší a mrsknu s nimi o podlahu. Pár lidí se na mě podívá, ale ne nechápavě.

Cože? Že by to už začalo a oni chápali, proč jsem to udělala?!

Blbost, blbost, blbost!

Muž v kšiltovce se na mě otočí:
„Nebojte se.“

Cože? Co si to dovolujete?
V duchu si pomyslím: debil.

„Dámo, prosím, buďte slušná.“

Cože? Tak tohle už je moc. To je nějaká sranda? To je skrytá kamera?

Paní, která stojí nade mnou, se nakloní a zašeptá mi:
„Já vás slyším.“

Doprdele, doprdele, tak tohle už je moc.

Co po mně všichni chcete, sakra? Co chcete?

Chce se mi brečet, ale vztek mi to nedovolí.

Někdo zařve:
„Uklidněte se!“

Cože? Tak ty mi budeš říkat, co mám dělat? Mám toho dost. Taková blbost.

Příští stanici vystoupím a bude klid.

„Nevystoupíš,“ řekne děda s hůlkou.

Doprdele, on ví, co si myslím.

Takže… to je pravda. Ale proč? Proč já?

A z hlásiče v metru se ozve:
„Protože jsi tak uzavřená… proto ty.
Protože se pořád kontroluješ… proto ty.
Protože se bojíš projevit city… proto ty.
Proto, aby ses už nemusela nikdy přetvařovat.